Vrazi minulosti

Objevy ,krystalické paměti‘ a ,bodového sonaru‘ vzájemně nesouvisejí a vznikly v první polovině jednadvacátého století v rozmezí třiceti let. Technologie založené na možnosti rekonstruovat krystalické vazby, jaké byly v průběhu času, se postupně zdokonalovaly. V padesátých letech pak bylo možno ,přečíst‘ tvar prakticky jakéhokoliv výrobku, třebaže byl časem poničen k nepoznání. Struktura jeho hmoty si totiž věrně ,pamatovala‘ původní konstelaci. Bodový sonar umožnil nahlížet ve vysokém rozlišení do hlubin země. Kombinace obou technologií přinesla nečekaný výsledek.

Vysoce sofistikovaný sonar dokázal ,číst‘ hmotu. V hlubinách země bylo možno najít nespočetné množství dávno pohřbených artefaktů a na obrazových výstupech je studovat do neuvěřitelných podrobností. Zájem o minulost civilizace podnítil rozvoj těchto technik. V dosahu aparatur nové generace byly nejen předměty a těla zvířat a lidí, ale i budovy a časem celá města.

Jakmile bylo zřejmé, že sonary vystřídají lopaty a krumpáče, všechny civilizované státy světa vyhlásily embargo na všechny dosud probíhající archeologické vykopávky. Tato věda byla velmi rychle postavena na roveň vykrádání hrobů. S rozvojem sonarových technik přicházely udivující objevy a zároveň i lítost: škoda, že tolik generací archeologů devastovalo odkaz minulosti! Lítost přerostla v hněv a někdy až v hysterii. Rozlícený dav rozmetal hrob lorda Carnarvorna za křiku „Posílá nás Tutanchamon, dobytku!“, Schliemann byl vyhlášen za zločince na úrovni osvětimského doktora Mengeleho a tehdy už zcela démonizovaný Napoleon byl odsuzován zejména proto, že vpustil archeology do Egypta.

V dějinách zákazu technologií to byl zajímavý, ačkoli ne zcela ojedinělý příklad, kdy nová technologie nejenže nahradila starou, ale navíc ji zhanobila a uvrhla do opovržení. Netřeba dodávat, že archeologie v klasickém slova smyslu nevymizela. Přestala ovšem být vědou a stala se součástí obecné kriminality. Vynález sonaru umožnil skutečným lupičům artefaktů vyhledávat v zemi umělecké poklady, jež pak ručně vykopávali. Stále totiž byli na světě lidé, kteří se nespokojili s dokonalými třídimenzionálními obrazy kulturních pokladů, jež zůstaly nadále ukryty v hlubinách země, a toužili po tom, aby je fyzicky vlastnili.

Toto je otázka, která mě zajímá, ba trápí už dávno,

Mám hluboký citový vztah k minulosti. Bojím se smrti a artefakty vázané k uplynulým věkům chápu jako její trvalou připomínku. Beru je jako cosi posvátného a dotyky, ale i pouhé očumování vnímám jako svatokrádež.

Stačí mi zavřít oči a vidím Býčí jeskyni s pozůstatky divné tragédie... Přicházejí lidé, poruší tajemství, zpřetrhají vazby, smažou magické kruhy. Dnes nikdo neví, co se tam tehdy stalo. A nikdo se to nedozví, protože fakta už nelze sestavit do původních souvztahů.

Jakkoli mám přátele mezi archeology, nenávidím je upřímně nikoli jako lidské bytosti, nýbrž jako profesionály. Chápu, že jdou za odvěkým lidským puzením luštit záhady a posouvat hranici vědění. Žádný vědní obor však nedělá to, co ten jejich – aktem poznání zničí nebo vážně ohrozí poznané.

Vysnil jsem si ,bodový sonar‘, abych se mohl přidat k hnutí ,archeo-ekologů‘. Ochotně se nechám připoutat ke stromu na Závisti, jehož kořeny kryjí základy keltského hradiště. Zachovejte nám naše historické podhoubí neposkvrněné lopatou a krumpáčem. Věstonická Venuše žila, dokud byla v hlíně. Zavraždili ji v okamžiku, kdy ji dali do vitríny.

Čtu, že do egyptských pyramid teď zavedou roury s klimatizací. Čtu a pláču.

Nebylo by lepší zasypat je pískem?

Klon ’96 – Okno do 3. milénia, Altar, Praha 1996