Aktuální číslo:

2020/11

Téma měsíce:

Skladování energie

PES PŘÍTEL PRAČLOVĚKA

 |  5. 9. 1997
 |  Vesmír 76, 535, 1997/9

C. Vilà a spol. publikovali v Science (276, 1687–9, 1997) důležitý příspěvek k objasnění původu domácího psa. Jde o výsledky rozsáhlého srovnávacího výzkumu genetického materiálu psovitých šelem, konkrétně pořadí bází v úseku mitochondriální DNA. Materiál získali ze 162 vlků pocházejících ze všech konců světa, 140 psů příslušejících 67 plemenům plus z několika voříšků, a také z kojotů a šakalů. Podle míry, do jaké se tyto úseky mezi sebou liší, lze vypočítat míru příbuznosti jejich nositelů a poměrně spolehlivě odhadnout dobu, kdy se jednotlivé linie od sebe oddělily.

V první řadě výsledky potvrdily, co se už dlouho předpokládalo: psi nemají nic společného se šakaly a kojoty, jejich jediným předkem je vlk.

Druhé zjištění je zajímavější – k domestifikační události došlo za celou dobu jen dvakrát, a to ze dvou různých (a dnes už se nevyskytujících) populací vlka. Ukazuje se, že zkrotit vlka nebyla žádná triviální záležitost (vzájemné občasné křížení je potom naopak dost běžné).

I třetí zjištění je zajímavé a znechutí kdejakého šlechtitele: I když byla izolována spousta různých variant příslušného úseku, žádná se neomezuje na jediné plemeno. Z hlediska mitochondriální DNA jsou všichni psi voříšci.

Nejvíce vzruchu ale vyvolalo poslední zjištění: psi jsou s námi už 100 – 135 tisíc let! Žijí s člověkem už od doby, kdy opustil Afriku a pustil se do osídlování zbytku světa.

Poslední konstatování vyvolalo bouři polemik hlavně proto, že nejstarší kosti identifikované jako psí jsou staré jen 14 000 let. Jedním z vysvětlení může být předpoklad, že předtím vypadal pes jako vlk, a „vlčí“ kosti se vyskytují spolu s kostmi jiných zvířat i v mnohem starších lidských sídlištích. K morfologickému rozlišení mohlo dojít až poté, co vzniklo zemědělství, člověk se usadil a našel si čas i na šlechtění plemen. Mezitím se však všechny linie psů, kteří vypadali jako vlci, dokonale promíchaly, proto ta variabilita uvnitř každého plemena.

Komentář časopisu: Existuje jen jeden další živočišný druh s tak vysokou genetickou různorodostí a přitom dokonale promíchaným genetickým materiálem. Tím druhem je Homo sapiens sapiens.

Obrázky

Citát

Jiří Marek: Psí hvězda Sirius aneb láskyplné vyprávěnky o psech, Československý spisovatel, Praha 1986

[...] Člověka odjakživa neobyčejně zajímá, jak co vzniklo, kdy a proč, především pak věnuje velkou pozornost tomu, jak vznikl lidský rod. Sand doufá, že až se to dozví docela bezpečně, bude moci snadněji odhadnout, jak ten rod zase vyhyne. Pes se o takové věci nezajímá, je mu zcela jedno, co přikrývá minulost. Cítí se dobře na světě a miluje - po příkladu velkých mudrců - svou holou existenci. Chápe, co je dnes, méně ho vzrušuje, co bylo včera, a ani za mák se nestará, co bude zítra. Žije a vůbec se netrápí myšlenkou na smrt. Člověka naopak žije s neodbytným vědomím, že umře a chová se podle toho. Vymýšlí si náboženství, stará se o posmrtný život [...] a buduje tu pyramidy, tu mauzolea. Pes se sice nadšeně motá kolem těch, kdo je stavějí, ale když je vše hotovo, zvedne nožičku třeba na okraji pyramidy s plným přesvědčením, že jedná neobyčejně rozumně [...] Přesto tedy, že pes a člověk jsou tvorové velmi rozdílní, jakousi zvláštní logikou dějin se dostali velmi blízko k sobě, takže dneska si už jednoho bez druhého neumíme představit. Čím hlouběji bádáme v minulosti, tím jasněji zjišťujeme, že tato vzájemná náklonnost je pradávná. Staletí zde nic neznamenají, tisíciletí jsou krátká období, mluvíme o tom, že člověk a pes spolu kráčejí už celá desetitisíciletí, a to věru musí mít nějakou příčinu. My, lidé, k řešení takové otázky přistoupíme srci vědecky. Ponecháme psa, aby se na nás díval s tichou moudrostí a s jakýmsi diskrétním despeltem (dává tak najevo, že považuje naše zkoumání za pošettilost), a hluboce se ponoříme do změti teorií o dlouhém vztahu psa a člověka. Doufámr vytvořit teorii další, dosud neznámou. Abychom mohli postupovat přísně vědecky, máme k dispozici instituty a akademie i učené společnosti, a proto taky jsme jisti, že se ve svém bádání ne,ýlíme, ač právě instituty i akademie a učené společnosti žijí převážně z toho, že neustále dokazují, jak se vážený akademik Tenaten mýlí, když si myslí, že se nemýlí akademik Onenaonen, zatím co akademik Tamten vyvrací oba dva...

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Mládě z umělé dělohy

Mládě z umělé dělohy audio

Jaroslav Petr  |  16. 11. 2020
Průlomový počin v oboru tkáňového inženýrství se podařil týmu Anthonyho Ataly z amerického Wake Forest Institute for Regenerative Medicine. V...
Lithium, dar Země modernímu člověku

Lithium, dar Země modernímu člověku

Jan Rohovec, Tomáš Navrátil  |  2. 11. 2020
Nepozorovaně jsme přijali za své lehké notebooky, tenké mobilní telefony, drobnou elektroniku. Přestala nás udivovat možnost opakovaně nabíjet a...
Největší pískovcová skalní oblast Evropy

Největší pískovcová skalní oblast Evropy

Handrij Härtel  |  2. 11. 2020
V českém kontextu je České Švýcarsko jen jedno z několika skalních měst. V Evropě je to unikát. Ve světovém měřítku ho „zastiňují“ jiné oblasti....

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné