Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

PES PŘÍTEL PRAČLOVĚKA

 |  5. 9. 1997
 |  Vesmír 76, 535, 1997/9

C. Vilà a spol. publikovali v Science (276, 1687–9, 1997) důležitý příspěvek k objasnění původu domácího psa. Jde o výsledky rozsáhlého srovnávacího výzkumu genetického materiálu psovitých šelem, konkrétně pořadí bází v úseku mitochondriální DNA. Materiál získali ze 162 vlků pocházejících ze všech konců světa, 140 psů příslušejících 67 plemenům plus z několika voříšků, a také z kojotů a šakalů. Podle míry, do jaké se tyto úseky mezi sebou liší, lze vypočítat míru příbuznosti jejich nositelů a poměrně spolehlivě odhadnout dobu, kdy se jednotlivé linie od sebe oddělily.

V první řadě výsledky potvrdily, co se už dlouho předpokládalo: psi nemají nic společného se šakaly a kojoty, jejich jediným předkem je vlk.

Druhé zjištění je zajímavější – k domestifikační události došlo za celou dobu jen dvakrát, a to ze dvou různých (a dnes už se nevyskytujících) populací vlka. Ukazuje se, že zkrotit vlka nebyla žádná triviální záležitost (vzájemné občasné křížení je potom naopak dost běžné).

I třetí zjištění je zajímavé a znechutí kdejakého šlechtitele: I když byla izolována spousta různých variant příslušného úseku, žádná se neomezuje na jediné plemeno. Z hlediska mitochondriální DNA jsou všichni psi voříšci.

Nejvíce vzruchu ale vyvolalo poslední zjištění: psi jsou s námi už 100 – 135 tisíc let! Žijí s člověkem už od doby, kdy opustil Afriku a pustil se do osídlování zbytku světa.

Poslední konstatování vyvolalo bouři polemik hlavně proto, že nejstarší kosti identifikované jako psí jsou staré jen 14 000 let. Jedním z vysvětlení může být předpoklad, že předtím vypadal pes jako vlk, a „vlčí“ kosti se vyskytují spolu s kostmi jiných zvířat i v mnohem starších lidských sídlištích. K morfologickému rozlišení mohlo dojít až poté, co vzniklo zemědělství, člověk se usadil a našel si čas i na šlechtění plemen. Mezitím se však všechny linie psů, kteří vypadali jako vlci, dokonale promíchaly, proto ta variabilita uvnitř každého plemena.

Komentář časopisu: Existuje jen jeden další živočišný druh s tak vysokou genetickou různorodostí a přitom dokonale promíchaným genetickým materiálem. Tím druhem je Homo sapiens sapiens.

Obrázky

Citát

Jiří Marek: Psí hvězda Sirius aneb láskyplné vyprávěnky o psech, Československý spisovatel, Praha 1986

[...] Člověka odjakživa neobyčejně zajímá, jak co vzniklo, kdy a proč, především pak věnuje velkou pozornost tomu, jak vznikl lidský rod. Sand doufá, že až se to dozví docela bezpečně, bude moci snadněji odhadnout, jak ten rod zase vyhyne. Pes se o takové věci nezajímá, je mu zcela jedno, co přikrývá minulost. Cítí se dobře na světě a miluje - po příkladu velkých mudrců - svou holou existenci. Chápe, co je dnes, méně ho vzrušuje, co bylo včera, a ani za mák se nestará, co bude zítra. Žije a vůbec se netrápí myšlenkou na smrt. Člověka naopak žije s neodbytným vědomím, že umře a chová se podle toho. Vymýšlí si náboženství, stará se o posmrtný život [...] a buduje tu pyramidy, tu mauzolea. Pes se sice nadšeně motá kolem těch, kdo je stavějí, ale když je vše hotovo, zvedne nožičku třeba na okraji pyramidy s plným přesvědčením, že jedná neobyčejně rozumně [...] Přesto tedy, že pes a člověk jsou tvorové velmi rozdílní, jakousi zvláštní logikou dějin se dostali velmi blízko k sobě, takže dneska si už jednoho bez druhého neumíme představit. Čím hlouběji bádáme v minulosti, tím jasněji zjišťujeme, že tato vzájemná náklonnost je pradávná. Staletí zde nic neznamenají, tisíciletí jsou krátká období, mluvíme o tom, že člověk a pes spolu kráčejí už celá desetitisíciletí, a to věru musí mít nějakou příčinu. My, lidé, k řešení takové otázky přistoupíme srci vědecky. Ponecháme psa, aby se na nás díval s tichou moudrostí a s jakýmsi diskrétním despeltem (dává tak najevo, že považuje naše zkoumání za pošettilost), a hluboce se ponoříme do změti teorií o dlouhém vztahu psa a člověka. Doufámr vytvořit teorii další, dosud neznámou. Abychom mohli postupovat přísně vědecky, máme k dispozici instituty a akademie i učené společnosti, a proto taky jsme jisti, že se ve svém bádání ne,ýlíme, ač právě instituty i akademie a učené společnosti žijí převážně z toho, že neustále dokazují, jak se vážený akademik Tenaten mýlí, když si myslí, že se nemýlí akademik Onenaonen, zatím co akademik Tamten vyvrací oba dva...

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné