Kosmická morfologie

Velmi dobře to všichni víme, i když si to nechceme moc připustit: v našem světě žádné přímky, trojúhelníky, kružnice, koule a krychle neexistují, ba dokonce ani body tam nenajdeme. Ale stejně dobře víme, že neexistují jen v našich myslích, že nejsou pouze ‘vymyšlené’. Řečeno Popperovým světoznaleckým jazykem nejsou ani ve světě 1, ani ve světě 2, ale ve světě 3, který však není neměnným a věčným světem platónských idejí (vzhledů), nýbrž měnícím se světem našich teorií, hypotéz, ale i básní, románů a uměleckých děl vůbec. A v tomto světě 3 jsou objektivně v tom smyslu, že je zase až tak svévolně ovlivňovat nemůžeme. Každá věda je kosmologií: hledá ten pravý skrytý řád za neustále se měnícím a kolotajícím světem našich vnitřních i vnějších zkušeností. Věda se zabývá tím, co je za světem. Zabývá se zásvětím.

Pozitivisticky ladění vědci a filozofové ovšem jakékoli zásvětí důrazně popírají: není nic jiného než měření, neutrální pozorování a rovnice je vyjadřující. Jsou ale i jiní, kteří se s takovým útěkem od ontologie nechtějí smířit a hledají tu pravou skutečnost, jejímž průmětem je náš běžný svět. Hledají ten pravý kosmos, šperk a drahokam, jehož odleskem je zdejší svět. Řečeno Bohmovými termíny, hledají implikátní řád, řád v němž všechno souvisí jinými, opravdovými vztahy.

Pravda, do tohoto pravého skrytého řádu se nedostáváme ve vědě jinak než našimi teoriemi, hypotézami, rovnicemi. Stěží do něj můžeme nahlédnout přímo; když se to zdaří, říká se tomu intuice. Jeden z největších logiků našeho století, Kurt Gödel, se prý zavíral na víkend do temné komory v naději, že se mu podaří nahlédnout do světa matematiky přímo.

Výsostnou rolí umění bylo právě toto přímé zření podstaty, hledání pratvarů, archetypů. A o to usiloval celý život svým dílem Kamil Linhart. Zkušenost přátelských ‘undergroundových’ schůzek během německé okupace v Lounech (do tohoto okruhu patřil i Zdeněk Sýkora, viz Vesmír, 1992, č. 2, a Vladislav Mirvald, kterého brzy představíme), okouzlení surrealizmem, existencializmem a hlubinnou psychologií — to vše otevřelo cestu tomuto hledání. Nepravidelnost a asymetrie oblaků a balvanů, stromů, améb, hlav, za sebou skrývaly dokonalé tvary geometrické, a u Linharta vedly k průzkumům v oblastech geometrických a konstruktivistických tendencí, které si však vždy v podtónu zachovaly prvky lyrické a múzické. A v dalším dvacetiletí, kdy Kamil Linhart vůbec nevystavoval (první velká výstava proběhla pod názvem Cesta ke kruhu až v roce 1996 v Českém muzeu výtvarných umění v domě U černé Matky Boží), se jeho kosmická morfologie, nepochybně i pod vlivem jeho neustálého promýšlení jak moderních fyzikálních pojetí světa, tak východní spirituality, vracela k počátkům: hledání archetypů kosmu. A nemohlo tomu být ani jinak, než že se na této cestě vrátil ke kruhu — symbolu kosmu. Stříbrná a zlatá barva v jeho obrazech jen podtrhuje, že se jedná o zásvětí. Lihartova kosmická morfologie je, jak sám zdůrazňuje, i radostí z tvoření, z kosmické, božské hry.