Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Quasimodo – zrůda fiktivní, či skutečná?

 |  5. 5. 1997
 |  Vesmír 76, 288, 1997/5

Román Victora Huga z prostředí středověké Paříže Nôtre Dame de Paris, překládaný u nás jako Zvoník u Matky Boží, je prvním autorovým velkým dílem, zároveň však snad nejslavnějším a nejoblíbenějším. Dodnes se tento román řadí k vrcholným dílům francouzského romantizmu. Jeho hlavním hrdinou je Quasimodo, hrbatý a ošklivý zvoník v chrámu Matky Boží. Jeho tělesná nevzhlednost a šerednost, vyvolávající v okolí odpor, strach, štítivost a nenávist a představující ztělesněné zlo, je v protikladu k jeho schopnosti ušlechtilých a hlubokých lidských citů. Právě tento protiklad, kde ošklivé se může jevit vznešeným a naopak krásné ohyzdným, je hlavní tezí Hugova románu.

Právě zde se vnucují otázky, zda Quasimodo je zrůda fiktivní, či skutečná, zda mohl být jeho živým modelem někdo, s kým se autor setkal v době, kdy román psal. K vyjasnění této otázky si všimněme, jak Hugo popisuje vzhled i chování svého hrdiny.

O Quasimodově zevnějšku, zachycovaném v různém věku, se dočteme v románu na několika místech. Předně je zde zmínka o jeho  vzhledu ve čtyřech letech, kdy byl nalezen odložený v chrámu Matky Boží (cituji z překladu M. Tomáškové):

Byl to náramně hranatý a náramně pohyblivý raneček masa, uvězněný v plátěném pytli, z něhož vyčuhovala jen hlava. Ale ta hlava byla opravdu nestvůrná. Bylo na ní vidět jen chomáč zrzavých vlasů, jedno oko, ústa a zuby. Oko plakalo, ústa křičela a zuby jen jen se zakousnout. To všechno se zuřivě zmítalo v pytli k velkému údivu davu, který stále rostl.

Když dítě vytáhl z pytle, shledal, že je opravdu velmi nestvůrné. Nebožák měl na pravém oku bradavici, hlavu vraženou mezi ramena, zkřivenou páteř, ptačí prsa, křivé nohy, ale zdál se čilý.

Další poznámka se týká Quasimodovy ztráty sluchu: „Když se stal ve 14 letech zvoníkem u Matky Boží, nový neduh dovršil jeho nestvůrnost. Zvony mu protrhly ušní bubínek a on ohluchl. Jediná branka do světa, kterou mu příroda nechala otevřenou, se naráz a navždy zavřela.

Nejpodrobněji je zachycen jeho zevnějšek v 19 letech. „...ten čtverhranný nos, ta podkovovitá ústa, to maličké levé oko, zakryté huňatým rezavým obočím, zatímco pravé oko se téměř ztrácelo pod ohromnou bradavicí, ty nespořádané zuby, tu a tam vylámané jako cimbuří pevnosti, ten odulý ret, přes nějž přečníval jeden zub jako sloní kel, tu bradu s dolíkem uprostřed a především celý ten výraz, který ze všeho vyzařoval, tu směsici zlomyslnosti, údivu a smutku. Celá jeho osoba byla jediným šklebem. Ohromná hlava, na níž se ježily rezavé vlasy, mezi oběma rameny obrovský hrb, jehož protějšek se rýsoval zpředu, stehna i nohy tak podivně zkroucené, že se mohly dotýkat jen koleny a zpředu se podobaly dvěma srpům, jejichž držadla se dotýkají, chodidla široká, ruce obludné. A při vší té nestvůrnosti byla v jeho pohledu zvláštní síla, čilost a odvaha, jež budily hrůzu.

Konečně je nutno si povšimnout jeho čilosti, při všech deformitách neobyčejné. „Věže, po nichž lezl jako ještěrka po srázné zdi, ta obrovská dvojčata, ty vysoké, hrozivé a strašné věže nebudily v něm ani závrať, ani hrůzu, ani ho neomračovaly. Když člověk viděl, jak jsou povolné pod jeho rukama, jak lehce po nich šplhá, byl by řekl, že si je Quasimodo ochočil. A když tak neustále skákal, šplhal a proháněl se uprostřed propastí obrovské katedrály, stal se něčím mezi opicí a kamzíkem, jako ony děti kalabrijské, které umějí dříve plavat než chodit a od malička si hrají s mořem.

Když čte tyto Hugovy citáty lékař, vnucuje se mu otázka, zda popis Quasimoda odpovídá popisu nějakého lékařům známého onemocnění. Odpověď je kladná. Popis vzhledu a chování hlavního protagonisty odpovídá popisu onemocnění, na které první upozornil a které zařadil do soustavy chorob jako samostanou jednotku německý patolog Friedrich Daniel Recklinghausen. Pod jeho jménem se dostalo do odborné literatury. Tato skutečnost jasně vysvitne, položíme-li k románovým citacím citace z odborné lékařské encyklopedie, ve které je stručně shrnuta podstata zmíněného onemocnění: „Morbus Recklinghausen je vrozené onemocnění významně postihující jak skelet, tak i měkké tkáně. Na kostech se projeví četné patologické změny postihující celou kostru. Pozorujeme hlavně kyfoskoliózu (zkřivení páteře v podobě hrbu), ohnutí a zkřivení dlouhých kostí dolních končetin (kostí stehenních, holenních i lýtkových), často s pseudoartrózami (nepravými klouby), zvětšením a deformitou lebky, nerovnoměrným růstem zubů, deformitami horní i dolní končetiny. V měkkých tkáních se změny projevují rovněž generalizovaně, s četnými různě velkými nádorky rozsetými po celém povrchu kůže. Jde o neurofibromy (vazivové nádory vycházející z vaziva nervových vláken). Často vzniká monstrózní zbytnění všech vrstev kůže ve smyslu elefantiázy. Onemocnění často doprovází hluchota. Přes tyto závažné patologické změny zůstává zachována tělesná obratnost a síla. Také mentální funkce jsou neporušené. Recklinghausenova nemoc se dnes též nazývá neurofibromatóza.“

Srovnáváme-li tyto citáty, zdá se, že popisují tytéž tělesné změny a deformity. Jeden obecně a spíše odborným názvoslovím a druhý konkrétně na jedné osobě a jazykem básníka. Z tohoto pohledu jde ze strany Hugovy o vynikající, podivuhodně přesný a podrobný popis příznaků Recklinghausenovy choroby. Není příznaků tohoto onemocnění, které by nebyly zachyceny ve spisovatelově popisu, včetně elefantiázy víčka pravého oka, četných deformit končetin, hrbu, velké hlavy, hluchoty i zvláštní síly a mrštnosti.

Někteří autoři, např. Jonathan Cox, si položili otázku, jak tuto skutečnost vysvětlit. První vysvětlení, které se vnucuje, je, že Hugo znal někoho postiženého touto chorobou a její odborný popis přepsal do básnického jazyka. Proti jednoduchému vysvětlení však svědčí doba, kdy popisy vznikly. Hugův román byl psán od r. 1828 a vydán r. 1831. Recklinghausen chorobu popsal až r. 1882. Popis básníkův tedy předchází popis vědcův o 51 let. Z tohoto pohledu jde vlastně o onemocnění, jehož příznaky v celé komplexnosti zachytil dříve básník než vědec.

A tady vzniká další otázka. Byla modelem pro Quasimoda skutečná postava žijící v básníkově době, se kterou se mohl potkat? Přesnou odpověď na tuto otázku nelze nalézt. Je však jisté, že jednotlivé příznaky různých deformit mohl básník kolem sebe pozorovat. Pomáhala mu nejen jeho všímavost a pozorovací talent, ale i záliba v různých lidských stvůrách, která, jak již bylo řečeno, byla nejlepším modelem k jeho tezím o různě pojímané ošklivosti a kráse, o rozporu tělesné a duševní krásy a ošklivosti. Quasimodo nebyl první ani poslední stvůrou v Hugově díle. Předcházel jej trpaslík Habibrah v méně známé povídce z r. 1823 o vzbouření černochů proti bělochům. Roku 1869 psal Hugo další významný román, „Muž, který se směje“, v němž paralelou Quasimoda je Gwinplane, ztělesňující obdobně kontrast šeredného zevnějšku a duchovní krásy.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Prokop Málek

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné