Myšlení začíná lhaním

Popper: Tady se zase nějak dostáváme k bühlerovské teorii řeči. To je velice pozoruhodná věc. Tuto teorii řeči rozvinul v roce 1918 Bühler v jednom spisku, který vyšel, myslím, jako příspěvek v „Indogermánském almanachu“ (Indogermanisches Jahrbuch). A nikde ji už tak dobře nezpracoval. Bühler je tvým učitelem, stejně jako byl mým. Spojuje nás. Přesto je tu rozdil ve formulaci. Bühler rozlišuje tři stupně ve vývoji řeči. Kdykoli se zvíře nebo i rostlina pohybuje, vyjadřuje se tím nějaký vnitřní stav. Řeč je tu něco jako teploměr: ten když jde nahoru, ukazuje, že někde něco „stoupá“. Jako další přichází funkce signálu, spouštěcí funkce: někdo jiný na výraz reaguje. Jako třetí, říká Bühler – a to je lidská řeč – přichází zobrazování stavu věcí, situací a skutečností. Téměř všichni teoretici řeči se zastavili u oblasti výrazu. Téměř všichni teoretici řeči mluví o jazyce jako o výrazu. Málokteří postoupí dále k funkci spouštěcí a žádný nedospívá k funkci zobrazovací, a přitom při zobrazování vzniká problém pravdy. Pokládám tuto oblast za nesmírně důležitou a neobyčejně zajímavou. A zde je vskutku původ lidského ducha: ve zpětné vazbě s řečí. Ty také píšeš ve své knize, že je to obrovský krok; mluvíš právem o dvou velkých krocích, o vzniku života a vzniku člověka. A to se dokonale shoduje s tím, když říkáš, že vznik člověka a rychlý vývoj mozku souvisí s jazykem.

Lorenz: Pojmové myšlení vzniklo nepochybně ruku v ruce s řečí.

Popper: Promiň, že tě přerušuji. Nemám rád pojmy „pojem“ a „symbol“ a nemám rád „pojmové myšlení“. Myslím, že pojem je pouhý prostředek k nějakému cíli. A cílem je zobrazování a pravda: zobrazovat obsah vět, které jsou pravdivé. Pojem nemůže být nikdy pravdivý, symbol nemůže být nikdy pravdivý. To platí až o lidské řeči a snad také o řeči včel.

Lorenz: Správně říkáš: snad. To je těžká věc. Včela něco zobrazuje, ale neví co. Z hlediska subjektu je to čisté sebevyjádření. A že tomu rozumějí ostatní včely, to je naše hypotéza. Je to komunikace bez porozumění, pomocí výměny projevů. Ale plně s tebou souhlasím, že pojem je jen prostředek k určitému účelu.

Popper: I slova jsou prostředkem k určitému účelu.

Lorenz: Souhlasím s tebou naprosto v punktu symbolu a v punktu pojmu. Jenom nevím, co mám říkat místo toho. Chci se vrátit k Bühlerově teorii řeči. Zcela jistě jsem měl velký užitek z toho, že jsem si na Bühlerově trojdělení všiml, jak vzácně se u zvířete vyskytuje už spouštěcí funkce, tedy druhý stupeň. Zvíře jen zřídkakdy ví, že od druhého něco chce. Pes, který na mne kňučí a běží k vodovodu, ode mne nepochybně něco chce. Ale znám jen zatraceně málo příkladů, na kterých bych mohl dokázat, že projevy zvířete nejsou právě jen projevy, nýbrž pokusy o dorozumění. A zobrazování se mezi zvířaty vyskytuje, jak jsi předeslal, kupodivu jen u včel, ale tam v tak strnulém systému, že to opět nemá co dělat s řečí. Jakési zobrazování to však je.

Popper: Jedna z nejdůležitějších věcí u zobrazování obsahů je, že není podmíněno situací. Mohu s tebou teď mluvit o severním pólu, mohu ti vyprávět, jak to tam vypadá. To je ryzí zobrazování, to neplatí pro spouštění signálu, ani pro expresi, to existuje pouze u zobrazování, že můžeme mluvit o vzdálených věcech a zemích, o událostech, které se staly před stotisíci lety.

Lorenz: Chtěl bych ještě něco říci ve prospěch pojmu, a to v souvislosti s explorativním chováním, se zvěcňováním určitého náznaku. Když zvíře něco ohledává, vyzkouší na nový objekt všechny své způsoby chování: žraní, schovávání, klování atd. Nechce věc sníst, nýbrž chce zjistit, je-li objekt teoreticky jedlý, principiálně jedlý. Této funkce explorativního chování si plným právem všímal Arnold Gehlen. Domníval se však, že je to cosi specificky lidského. A není to specificky lidské. To je přece něco pozoruhodného, že zvíře ví, že předmět je teoreticky jedlý. Nezávisle na tom, má-li jakožto subjekt teď chuť. A zajímavé je, že explorativní chování mizí v okamžiku, když už se neodbývá v „uvolněném poli“. V okamžiku, kdy se ve vážném případě probudí jeden ze zájmů, když tedy zvíře dostane hlad, když se začne bát nebo něco takového, je s explorací konec.

Popper: Explorativní chování má tedy hodně společného s hrou.

Lorenz: Podle definice to nelze od hry oddělit. Homo ludens se nedá oddělit od homo explorans.

Kreuzer: Co to znamená hrát si? Zkoušet si svět?

Lorenz: Kreativně experimentovat se svými způsoby chování.

Popper: Mám teorii o tom, jak zobrazovací funkce vzniká ze hry: že děti jsou napodobováním dospělých přivedeny k tomu, že hrají určité role dospělých lidí. A že ke hře užívají úst proto, aby ukázaly, jaké zvuky to dospělí vydávají. A že z tohoto hravého napodobení vzniká vlastní lidská řeč. Jistě sem patří i zvuky varovné. Hravé používání varovných zvuků vede poprvé ke lži. Čímž se objevuje problém pravdy. S problémem pravdy se tak objevuje problém zobrazování.

Lorenz: A proto je u dítěte tak důležitá hra na role, že si hraje na rodiče atd.

Kreuzer: Teď jsme u toho, co je specificky lidské. Tady začíná člověk a tady začíná i ono plné vědomí já, míněno v popperovském smyslu.

Lorenz: Tady začíná persona v užším smyslu slova. Totiž role: kdo jsem? To je velkolepé. Žádný rozpor!

Popper: Proslulý příběh, v němž se často volá: „vlk!“, není vůbec příběh morální: že se nemá lhát atd.; nýbrž je to vskutku příběh o tom, jak vzniká řeč: tím, že se žertem zavolá: „vlk!“, a tak se lže. Potom vzniká problém pravdy a tím i zobrazování. Problém pravdy vzniká jen spolu se zobrazováním, s podáním obsahu. Pro včely problém pravdy neexistuje. Pokud je Karl von Frisch nesplete, říkají pravdu: lhát nedovedou.

Lorenz: To je moc krásný příklad.¹⁾