I mrtví pomáhají

Úsloví „život je boj“ zcela vystihuje skutečnost a není člověka, který by nějakým způsobem o život nebojoval. Nedílnou součástí plnohodnotného života je zdraví. I to vyžaduje boj, který buď zajišťuje jeho ochranu, nebo směřuje k jeho znovudosažení. Ani když je boj o zdraví prohrán, není všemu konec, protože začíná „boj“ o mrtvé tělo. To dává, pokud se s ním pietně zachází a zároveň se využívá účelně, několik nenahraditelných prostředků pro boj o zdravý život. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že tento zdánlivě absurdní řetěz bojů vede lidstvo od nepaměti.

Vždy se všeobecně uznávalo, že život má ze všeho na světě nejvyšší cenu, z morálních důvodů jeho hodnotu nelze vyčíslit. Nejvyšší hodnotu života uznávaly už prastaré pohanské rituály a k usmíření nebo získání přízně bohů byla přinášena oběť nejvyšší – lidský život. Mayové, národ s vysokou kulturou, zobrazili na svých chrámech způsob, jímž nejvyšší oběť přinášeli – vyjímali srdce z živého člověka. I ve starořeckých bájích se dočítáme o lidských obětech. Ty byly z dnešního hlediska nesmyslné, přinášely zlo. Podle bible Hospodin zkoušel Abraháma tím, že od něho žádal život jeho syna Izáka, ale upustil od toho.

První přínos z mrtvých těl je zaznamenán z alexandrijského období řecké civilizace, kdy se začaly provádět pitvy zemřelých. Při nich byly získávány poznatky, které doplňovaly velmi skromné anatomické znalosti pocházející z haruspikování (u Etrusků předpovídání budoucnosti podle tvaru jater obětního zvířete). Později pocházela mrtvá těla pro výuku anatomie středověkých vědychtivých lékařů jen z poprav. Tehdy se pitvy nazývaly theatrum anatomicum. Inspirovaly slavné mistry, známá je např. Rubensova „Anatomie Dr. Tulpa“. Také u nás mají pitvy tradici, Jan Jesenius provedl pitvu již 12. června 1600. Od 17. století byly do výuky medicíny zařazeny demonstrativní pitvy, tj. takové, kterým studenti směli jen přihlížet, pitvat mohli až od r. 1762. Profesor Josef Tadeáš Klinkoš požadoval pro 10 – 20 posluchačů v ročníku na rok 18 těl, která získával z nemocnice Milosrdných bratří patřící Vlašskému špitálu. Anatomické znalosti se uplatňují především v operativní praxi. Operační výkony se v moderní medicíně provádějí stále více, protože kromě nových chirurgických vědomostí jejich možnosti rozšiřují zdokonalená diagnostika, účinné léky, spolehlivá anestezie a také nové přístroje a nástroje, s nimiž se provádějí výkony, které ruka nesvede.

V 18. století si G. B. Morgagni začal při anatomických pitvách zaznamenávat patologické změny a založil novou vědu – patologickou anatomii. V polovině minulého století se zásluhou G. van Swietena začaly systematicky provádět patologicko-anatomické pitvy zemřelých ve zcela nově otevřeném Allgemeine Spital der Stadt Wien. Na ty navázal Čech Karel Rokitanský a založil první patologicko-anatomickou školu, jejíž makroskopickou metodu doplnil R. Virchow mikroskopickým vyšetřením. Protože nezůstalo jen při tomto doplnění, stane se dnes již jen zcela výjimečně, že se nezjistí základní onemocnění, přidružené choroby ani příčina smrti. Pitvy jsou jak důležitou kontrolou práce lékaře, tak obohacením znalostí celé medicíny. Zvláštní druh patologicko-anatomických pitev jsou soudně lékařské pitvy, které přinášejí vyšetřovateli i soudci cenné údaje. První soudní pitvu provedl již r. 1302 Bartolomeo de Varignana, aby zjistil příčinu sporného případu otravy.

Zmíněná využití mrtvých těl byla provázena tvrdým soubojem mezi jejich zastánci a odpůrci. Zastánci svá stanoviska obhájili. Dnes již těžko může někdo racionálně pochybovat o oprávněnosti provádět pitvy, jsou nezbytné. Předpověděl to již Petrarca výrokem „...dokonce naše smrt jim ještě přináší užitek ...“.

Nedávno se otevřel pro novináře nový okruh zájmů – léčebné přenosy buněk, tkání a orgánů. V neodborném tisku se jen málokdy najdou objektivní zprávy o dosažených výsledcích. Zato často čteme články nadsazeně vyjadřující obavy z porušení práva nebo etiky, týkající se vesměs otázek, jimiž se již zabývali odborníci. Transfuzi krve dnes odmítají jen členové sekty Svědkové Jehovovi. Za 40 let své činnosti jsem se nesetkal s člověkem, který by odmítl možnost, aby se při plastice jeho tvrdé mozkové pleny použilo štěpu z mrtvého dárce, a dal by přednost použití své vlastní tkáně. Musel by totiž podstoupit ještě druhou operaci – odběr tkáně. Výsledky obou způsobů jsou totiž shodné. Pochybuji také, že by někdo odmítl náhradu své zakalené rohovky za rohovku odejmutou z mrtvého, má-li naději, že opět bude vidět. U párových ledvin je možné, že blízký příbuzný daruje jednu ledvinu členu své rodiny, který by jinak zemřel, protože jeho ledviny neplní svou funkci. Ostatní, kteří potřebují transplantaci ledviny, ale nemají možnost získat ji od příbuzného, jsou na tom stejně jako příjemci dnes běžně prováděných přenosů nepárových orgánů, např. jater a srdce. Pro ně je dnes jediná možnost: orgány získat z vhodných mrtvých dárců. Takže Ezechielovo proroctví (37:5), že do „mnoha suchých kostí uvede Pán ducha, aby ožily“, se stává skutečností. V názoru na dárcovství došlo k převratné změně. Zatímco Pius XI. k němu zaujal záporné stanovisko, dnešní představitel Vatikánu Jan Pavel II. prohlásil dárcovství orgánů pro transplantace za skutek nejvyšší dobročinnosti.

Zákonné podmínky pro odběr tkání a orgánů z mrtvých se v různých státech liší. Všechny však především stanoví spolehlivý způsob zjištění smrti. K tomu se kladně vyjádřil papež Pius XII. v oficiálním vatikánském tisku „Acta Sedis Apostolinae“. Honba za senzací vede někdy k tomu, že se záporné možnosti související s odběrem záměrně nebo z neinformovanosti zkreslí. Nevím o tom, že by někde skutečně byli zabíjeni lidé a jejich orgány prodávány pro transplantace. To jsou vymyšlené horory, které pobuřují veřejné mínění a znesnadňují účinnou léčbu těch lidí, které již jinak léčit nelze. Byly zjištěny ojedinělé případy, jež se příčí etice. Jejich viníky je třeba spravedlivě potrestat a provést opatření, aby se takové činy příště nemohly opakovat. Tím se zjedná právo i posílí důvěra k oprávněnosti a etice odběrů i přenosů. Mezilidská solidarita v této oblasti pokročila tak daleko, že se odebrané orgány posílají i na velké vzdálenosti, aby byly transplantovány biologicky nejvhodnějším příjemcům. Úspěšných přenosů tkání ve světě jsou statisíce a přenosů orgánů desetitisíce.

V poslední době se rozvíjejí možnosti léčení buňkami a tkáněmi. Embryologie postupně zjistila, že mladá zárodečná tkáň má neobyčejně silné růstové vlastnosti, protože není zcela vyzrálá, může se transformovat. Imunologové o ní říkají, že je „naivní“ a nerozeznává vlastní od cizího. To jsou pro transplantaci velmi vhodné vlastnosti, které žádná jiná tkáň nemá, takže přímo vybízejí k vypracování metod, jak je účelně využít. Správné biologické předpoklady však musí být nezbytně provázeny zákonným a etickým souhlasem, protože medicína nesmí dělat vše, co dovede. Oprávněnost vědeckého studia vývoje zárodku člověka a jeho léčebných možností nemohou být směšovány s otázkou zákonnosti a etiky umělých potratů, která se v různých státech podstatně liší. U nás jsou potraty legální a též použití potracených zárodků pro výzkum i léčbu má u nás právní podklad. Je nutné zdůraznit, že potracený zárodek není schopen života a že použití jeho buněk je biologicky shodné s použitím buněk, tkání a orgánů dospělých zemřelých. Jestliže se tedy žena rozhodne podle platného právního ustanovení pro ukončení těhotenství (s nímž sice Vatikán nesouhlasí, ale toto stanovisko nesdílejí všichni věřící), záleží jen na jejím etickém rozhodnutí, zda má být embryo předepsaným způsobem zničeno, či použito k dobru jiného člověka. Druhá uvedená možnost však nesmí být pohnutkou pro její rozhodování o provedení potratu.

Ve 20. letech se začalo s léčbou, při níž byly použity embryonální tkáně, a v 50. letech se prováděla revitalizační léčba embryonálními buňkami. Tyto způsoby léčby se v 80. letech přesunuly do základního výzkumu, který je zbavuje šarlatánství. Dnes se těmto pracím dostává státní podpory, běží na plné obrátky a přinášejí povzbudivé výsledky, např. při výzkumu monogenních nemocí (jsoucích jednoho původu). Léčebná uplatnění jsou nastartována též u cukrovky, Parkinsonovy choroby, neplodnosti žen, nehojících se zlomenin ad. Tato mnohostranně slibná budoucnost se bude moci systematicky a na vědecké i etické bázi rozvinout, až budou zřízeny banky zárodečných tkání. Ty budou se souhlasem těhotné ženy shromažďovat zárodky a plody z legálně prováděných potratů, a podle jejich vlastností je připravovat pro výzkum nebo k léčení. V pravidlech laboratorní práce jsou pevně zakotveny etické zásady: například svobodné rozhodnutí dárkyně dát si legálně provést přerušení těhotenství, neprofitní dárcovství, anonymita její i toho, komu je tkáň určena, mezilidská solidarita i odpovědnost všech, kteří se získání, přípravy i použití tkáně účastní. Tkáně budou poskytovány jen těm ústavům, jejichž úkoly získaly souhlas příslušné etické komise. Již Hippokrates hlásal, že kde je láska k člověku, je také láska k vědě. Bylo by velmi škodlivé, kdyby v této slibné problematice došlo k honu na čarodejnice. Dnes je totiž třeba staré latinské mortuis vivos docent doplnit et curant, „mrtví živé nejen učí, ale i léčí“. Musíme být rádi, že naše právní předpisy v této oblasti nejsou děravé, i když je třeba je systematicky zlepšovat. Občan má povinnost předpisy dodržovat i tehdy, když s nimi nesouhlasí. V tom případě mu demokracie umožňuje usilovat o jejich změnu. Tato snaha však musí být vedena fair play.

Člověk má city a rozum a ty se musí vzájemně doplňovat. Proto kdokoli by z jakýchkoli důvodů uvedené způsoby pomoci zdraví odmítal, měl by se zamyslet nad tím, co by požadoval, kdyby se on sám nebo někdo z jeho blízkých dostal do role potřebného.