Hormony, rakovina a autodestrukce organizmu

Pokusme se rozvést jednu zdánlivě nesouvisející otázku: Není holohlavost (alopecie), tak jako je způsobována při léčbě rakoviny podávanými cytostatiky, v některých případech způsobována látkami s podobným účinkem, které si může organizmus za jistých okolností sám vytvářet?

Pro by mluvila skutečnost, že i v případě, že při rakovině vlasy nepadají, snižuje se jejich pevnost v tahu. Jeden čas se dokonce doporučovalo pro odhalení rakoviny pravidelně pevnost vlasů měřit.

Holohlavost mužského typu bývá někdy považována za druhotný pohlavní znak společný s primáty. Jako důkaz se uvádí její výskyt u šimpanzů a orangutanů.

Problém je však tak trochu v tom, že neplešatí všichni, a i u těch, kdo plešatí, jsou rychlost a rozsah plešatění velmi rozdílné. Plešatění je dle mého názoru jev příliš individuální, příliš nepravidelný na to, aby mohl být považován za druhotný pohlavní znak.

Můžeme si však povšimnout také dalšího společného rysu s primáty – a to přechodu od říje k celoroční pohlavní pohotovosti.

Tvrdí se, že alopecii způsobuje androgenní stimulace vlasových folikulů. Ale je tu opět jeden problém, nezdá se, že by ti, kteří neplešatí, měli méně androgenů.

Zde se nabízí jedna myšlenka: Alopecie nemusí být způsobována androgeny přímo, ale látkami, jejichž tvorbu trvale zvýšená hladina androgenů prvokuje. Veškeré nepravidelnosti by pak bylo možno přičítat tomu, že tato odezva organizmu nemusí být u každého stejná, a faktory dědičnosti hledat spíše v této oblasti než pouze v geneticky podmíněném stupni odolnosti vlasových folikulů vůči androgenům.

Nejjednodušší mechanizmus by byl tento: Androgeny jsou karcinogenní, a tak organizmus na utlumení jejich účinků vyrábí látky podobné cytostatikům, které jako vedlejší efekt způsobují alopecii.

Tento mechanizmus by však nevysvětloval zmíněné nepravidelnosti. Odezva organizmu na počínající rakovinu by se neměla až tak příliš lišit. Pokud ano, museli by mít muži bez pleše rakovinu častěji než muži plešatí.

Proto se domnívám, že mechanizmus by mohl být nejspíše asi takovýto: Trvale zvýšená hladina androgenů je jev, který se v dřívějších dobách fylogeneze, před přechodem od říje k celoroční pohlavní pohotovosti, nevyskytoval. Proto na ni organizmus dosud často reaguje poplašně – podobně jako i v mnoha jiných zátěžových situacích, a podobně jako v případě rakoviny vyrábí látky s účinkem podobným cytostatikům.

Je docela dobře možné, že k tomu i má důvod. Chemické složení androgenů mohlo např. vyhovovat v dobách, kdy se v organizmu ve větší míře vyskytovaly pouze v období říje, ne však v době celoroční pohlavní pohotovosti, a tedy jejich trvale zvýšené hladiny. S takovým trvalým zvýšením se v oněch dobách prostě „nemuselo počítat“. Podobných „slepých uliček“ ve vývoji živočišné říše bychom mohli najít víc.

Výsledkem tedy je, že mužům v krvi koluje cosi, čemu se organizmus panicky brání produkcí látek, které nakonec likvidují organizmus samotný. Rozdíl v délce věku, jehož se dožívají ženy a muži, má tedy zřejmě kromě faktorů sociologických i tento biochemický.

To je všechno hezké, ale co s tím? Pokud se nad tím zamyslíme, dojdeme k závěru, že jediným řešením, které dnešní lékařská věda a dnešní společnost nabízejí, je kastrace, ať chirurgická, nebo chemická.

Kdysi sice existovala ještě jedna možnost, a tou byl sex, s tím se však již dnes nedá počítat.

I když působení sexu bude trochu složitější, „zbavit se přetlaku androgenních hormonů“ dostatečným sexuálním životem zní sice rozumně, ale v dnešní asexuální společnosti je to neproveditelné. (Pokud mluvím o sexu, myslím tím sex, který si zaslouží být sexem nazýván.)

Pokud jde o souvislost dostatečného sexuálního života a naděje na dožití vyššího věku u mužů, v dnešní době už myslím máme kromě prvních statistik z Darwinovy doby i další statistický materiál, který ji potvrzuje.

Ostatně většina lékařů již dnes sex doporučuje. Tyto jejich ryze teoretické rady jsou však asi tak stejně platné, jako rady používat při neexistujícím sexu prezervativ.

Závislost délky života mužů na sexu se zdá být potvrzována narůstajícím rozdílem ve věku dožívání žen a mužů s poklesem množství sexu ve společnosti. Například si můžeme uvést nynější hořekování americké vlády, že přes miliardy, které se v USA nacpaly do zdravotnictví, průměrný věk, kterého se dožívají muži, klesá. Lze logicky předpokládat, že bude klesat i nadále – ve všech asexuálních společnostech.

Zdá se, že tyto souvislosti někteří jedinci i cítí. Jako příklad si můžeme uvést často zmiňovanou zvýšenou sexuální apetenci u smrtelně nemocných osob.

Můžeme si i uvést spíše do říše pověr patřící tvrzení, že plešatí muži jsou více sexuálně založeni. Nemyslím, že všichni – pouze ti, kteří cítí, že sex jim může pomoci snížit přebytek androgenů a následně tak i produkci látek s cytostatickými účinky ničících jejich organizmus. A dále sem patří i tantra. Navíc o tantricích je známo, že mají působnost androgenů natolik pod kontrolou, že nejen neplešatí, ale navíc jim rostou extrémně dlouhé vlasy – původní druhotný samčí pohlavní znak, „hříva“.

V dnešní společnosti bez heterosexuálního sexu však mohou prosperovat pouze asexuální ženy a homosexuálové (u nichž fungují hormony tak odlišně, a navíc možnost sexu mají). Heterosexuálním mužům není tato společnost určena. Je jim odepřeno právo dožít se stejného věku. Uměle bylo vytvořeno takové sociální prostředí, které výrazně zkracuje jejich léta. Vidíme zde jasnou diskriminaci, pokud jde o dost podstatné právo – právo na život. Pokud ovšem taková diskriminace není spíš genocidou.

Dá se ale i uvažovat, jestli to vlastně není všechno moudře zařízeno. I když není jisté, že to bylo původně v evoluci cílem, dnes věc funguje tak, že organizmus mužů je naprogramován na to, aby v případě, že nemají možnost sexu, zahájil vlastní autodestrukci. De facto se tak vyvinul mechanizmus, kterým jsou odstraňováni v „přírodním výběru“ neúspěšní jedinci. Až na to, že tento výběr dnes už rozhodně není přírodní.

Nicméně i v této době, zvláště pokud se nepodaří oprášit „starou dobrou heterosexualitu“, nám může připadat celá věc jako nanejvýš milosrdná – jako zkrácení utrpení.

P.S.: Celá tato úvaha zatím není biochemicky potvrzena, a je tedy věcí dalšího výzkumu. Je třeba najít ony zatím neznámé látky podobné cytostatikům, jejichž hladina v organizmu by se měla u osob zdravých a u osob stižených alopecií, ať už alopecií mužského typu nebo alopecií způsobenou nějakou zátěží, a také u osob s rakovinou, lišit a které jsou snad z důvodu nějaké chyby organizmu při infikování zdroje nebezpečí produkovány i v případech, kdy o rakovinu nejde, a namísto rakovinných buněk pak likvidují organizmus samotný. (Jejich vyšší tvorba nemusí znamenat menší riziko rakoviny, neboť vyšší riziko u následně oslabeného organizmu může jejich působení i převážit.)

Pokud se je podaří objevit, bude snad možné produkci a působení těchto látek ovlivňovat přímo pomocí medikamentů, popřípadě i nějakou dietou, namísto nynější jediné možnosti nepřímo přes hladinu androgenů kastrací.

I když je samozřejmě otázkou, jestli má vůbec smysl, aby se heterosexuální muži snažili udržet se na tomto světě co nejdéle za každou cenu, bez naděje, že kdy budou mít možnost sexu.

A také, jestli tato společnost bude mít kdy zájem, aby v ní heterosexuální muži žili.