Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Prázdné křeslo

 |  5. 3. 1997
 |  Vesmír 76, 123, 1997/3

Na nedávné konferenci v Praze nám Jeffrey Shaw z Centra pro umění a média v Karlsruhe předváděl záznamy svých pozoruhodných kreací. Jedna z nich mne zvlášť zaujala, pokusím se ji popsat. Uprostřed místnosti je otočná plošina s dvěma předměty: televizním monitorem a křeslem. Host (říkám host, abych se vyhnul nehezkému slovu konzument a nepravdivému divák) sedí v křesle, z něhož může plošinou (včetně monitoru, křesla a sebe samého) dle libosti otáčet, tu doleva, tu doprava, podle toho, na kterou stranu se v křesle nakloní. Hle, co vidí na obrazovce monitoru: tutéž místnost, tutéž plošinu i s monitorem a křeslem, tentýž pohyb. Obraz pozadí na obrazovce se při otáčení plošiny mění přesně tak, jak to vidí on sám – jako by se kamera dívala s ním. Čili věrný, zcela realistický obraz skutečnosti. Až na jeden překvapivý rozdíl. Křeslo je prázdné. Asi není technický problém to zařídit, dnešní metody vytváření virtuální reality a editování obrazů na počítači dovedou i daleko větší zázraky. Co by mne však opravdu zajímalo, je pocit, který při tom asi náš host má. Rád bych si to také zkusil: jaké je to ocitnout se ve světě, v němž chybím. Pravda, představit si to v duchu lze, stává se to občas i ve snu – ale ve snu se neumíme divit.

Pro nás, odchovance vědy, je to ovšem běžná a důležitá věc a nazývá se objektivita. Vícekrát jsem zde o tom mluvil. Studuje-li astrofyzik vývoj galaxií, geolog pohyby kontinentů, či archeolog migrace kultur, dovedou o tom velmi dobře mluvit, aniž by sami sebe brali v úvahu. Příběhy, které nám pak vyprávějí, a slova, která při tom užívají, zajisté velmi závisejí na tom, co oni a my považujeme za zajímavé a jak jsme se společně naučili věci vidět a pojmenovávat; to však nic nemění na tom, že oni ani my nejsme do těch příběhů nijak zataženi. Takovýto postoj vědce jako diváka a nikoliv účastníka je však dnes nahlodán z několika stran. Moderní fyzika již neumí ve svém vyprávění uzávorkovat pozorovatele a společenské vědy nesmějí zapomenout, že jejich poznatky mění svůj předmět, podobně jako uveřejňování odhadů volebních preferenci mění volební preference, nebo jako interpretace uměleckého díla mění jeho smysl (čerstvý příklad: moje interpretace Shawova prázdného křesla). A to ani nemluvím o kognitivních vědách, zvláště pak o „vědě o vědomí“.

Připustíme-li legitimnost diváckého pohledu v astronomii, geologii nebo archeologii a zároveň žádáme účastnický pohled v sociologii nebo psychologii (a kdoví, zda ne ve fyzice), stojíme před otázkou: Je vůbec možné mluvit o jednotném vědeckém pohledu na svět? Hodlám to ponechat jako otevřenou otázku – mám strach, že předčasně pozitivní odpověď by spíše vedla k zúžení pojmu „věda“, než k nějakému velkému sjednocení. Opravdu například nevím, zda lidskému vědění prospívalo, když se o „subjektu“ dlouho nesmělo mluvit jinak, než jako o „objektu“.

Přesto tím nekončím. Rád bych se spolu se čtenářem zkusmo zamyslel, jak lze vytvářet dva odlišné koncepty vztahu poznávajícího subjektu ke skutečnosti. Jeden může vycházet z postoje „diváka“, druhý spíše z postoje „účastníka“. Oba popíši jakoby rozložené v čase – tím se však nenechme mást, je to jen v zájmu výkladu.

První koncept předpokládá celkem intuitivní, apriorní představu o existenci (jediného) vnějšího světa, nezávislého na tom, zda a odkud se někdo dívá (pokud do něho přitom nezasahuje). Jakési jeviště, na němž se cosi odehrává třeba i před prázdným hledištěm. Teprve jako druhý krok si představíme, že se hlediště zaplnilo námi, diváky – přičemž nejsme jeden, je nás mnoho. V následujícím kroku úvahy již spolu hovoříme, srovnáváme si svá pozorování, měření, názory a náhledy. To, v čem se dostatečně shodneme, popřípadě to, v čem si navzájem věříme, to vše obohacuje svět na jevišti, prohlubuje jej, dotváří a zpětně upevňuje onu výchozí představu o tom, že vůbec existuje. Tato shoda našich pohledů současně nabízí představu jakéhosi univerzálního superdiváka kdesi nad námi, což umožňuje nám, doposud pouhým divákům, vstoupit na jeviště a změnit se v účastníky.

Druhý koncept postupuje téměř opačně. Kolem mne se rozkládá můj vlastní, soukromý svět, na jehož dění se aktivně účastním. Kromě mnoha jiných věcí v něm přebývají navenek mi velmi podobné bytosti, s nimiž mohu komunikovat ve společném jazyce a mám při tom pocit srozumění. Toto srozumění mne stále více utvrzuje v tom, bez čeho by asi nebylo ani možné – že ony bytosti jsou na tom podobně jako já. Že každá má, stejně jako já, svůj vlastní, soukromý svět. Přístup do něj nemám a nikdy nebudu mít, možnost vzájemné komunikace nás však ujišťuje o tolika podobnostech a shodách, že si všichni spolu postupně začneme vytvářet představu světa jediného, společného. Do něho svým dílem vrůstá i ten můj, původně soukromý svět. Já sám se tak z něho uvolňuji, abych tu i onde mohl zaujmout postoj neúčastného diváka.

Sedím pohodlně v křesle a vidím, že křeslo je prázdné.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné