Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Prázdné křeslo

 |  5. 3. 1997
 |  Vesmír 76, 123, 1997/3

Na nedávné konferenci v Praze nám Jeffrey Shaw z Centra pro umění a média v Karlsruhe předváděl záznamy svých pozoruhodných kreací. Jedna z nich mne zvlášť zaujala, pokusím se ji popsat. Uprostřed místnosti je otočná plošina s dvěma předměty: televizním monitorem a křeslem. Host (říkám host, abych se vyhnul nehezkému slovu konzument a nepravdivému divák) sedí v křesle, z něhož může plošinou (včetně monitoru, křesla a sebe samého) dle libosti otáčet, tu doleva, tu doprava, podle toho, na kterou stranu se v křesle nakloní. Hle, co vidí na obrazovce monitoru: tutéž místnost, tutéž plošinu i s monitorem a křeslem, tentýž pohyb. Obraz pozadí na obrazovce se při otáčení plošiny mění přesně tak, jak to vidí on sám – jako by se kamera dívala s ním. Čili věrný, zcela realistický obraz skutečnosti. Až na jeden překvapivý rozdíl. Křeslo je prázdné. Asi není technický problém to zařídit, dnešní metody vytváření virtuální reality a editování obrazů na počítači dovedou i daleko větší zázraky. Co by mne však opravdu zajímalo, je pocit, který při tom asi náš host má. Rád bych si to také zkusil: jaké je to ocitnout se ve světě, v němž chybím. Pravda, představit si to v duchu lze, stává se to občas i ve snu – ale ve snu se neumíme divit.

Pro nás, odchovance vědy, je to ovšem běžná a důležitá věc a nazývá se objektivita. Vícekrát jsem zde o tom mluvil. Studuje-li astrofyzik vývoj galaxií, geolog pohyby kontinentů, či archeolog migrace kultur, dovedou o tom velmi dobře mluvit, aniž by sami sebe brali v úvahu. Příběhy, které nám pak vyprávějí, a slova, která při tom užívají, zajisté velmi závisejí na tom, co oni a my považujeme za zajímavé a jak jsme se společně naučili věci vidět a pojmenovávat; to však nic nemění na tom, že oni ani my nejsme do těch příběhů nijak zataženi. Takovýto postoj vědce jako diváka a nikoliv účastníka je však dnes nahlodán z několika stran. Moderní fyzika již neumí ve svém vyprávění uzávorkovat pozorovatele a společenské vědy nesmějí zapomenout, že jejich poznatky mění svůj předmět, podobně jako uveřejňování odhadů volebních preferenci mění volební preference, nebo jako interpretace uměleckého díla mění jeho smysl (čerstvý příklad: moje interpretace Shawova prázdného křesla). A to ani nemluvím o kognitivních vědách, zvláště pak o „vědě o vědomí“.

Připustíme-li legitimnost diváckého pohledu v astronomii, geologii nebo archeologii a zároveň žádáme účastnický pohled v sociologii nebo psychologii (a kdoví, zda ne ve fyzice), stojíme před otázkou: Je vůbec možné mluvit o jednotném vědeckém pohledu na svět? Hodlám to ponechat jako otevřenou otázku – mám strach, že předčasně pozitivní odpověď by spíše vedla k zúžení pojmu „věda“, než k nějakému velkému sjednocení. Opravdu například nevím, zda lidskému vědění prospívalo, když se o „subjektu“ dlouho nesmělo mluvit jinak, než jako o „objektu“.

Přesto tím nekončím. Rád bych se spolu se čtenářem zkusmo zamyslel, jak lze vytvářet dva odlišné koncepty vztahu poznávajícího subjektu ke skutečnosti. Jeden může vycházet z postoje „diváka“, druhý spíše z postoje „účastníka“. Oba popíši jakoby rozložené v čase – tím se však nenechme mást, je to jen v zájmu výkladu.

První koncept předpokládá celkem intuitivní, apriorní představu o existenci (jediného) vnějšího světa, nezávislého na tom, zda a odkud se někdo dívá (pokud do něho přitom nezasahuje). Jakési jeviště, na němž se cosi odehrává třeba i před prázdným hledištěm. Teprve jako druhý krok si představíme, že se hlediště zaplnilo námi, diváky – přičemž nejsme jeden, je nás mnoho. V následujícím kroku úvahy již spolu hovoříme, srovnáváme si svá pozorování, měření, názory a náhledy. To, v čem se dostatečně shodneme, popřípadě to, v čem si navzájem věříme, to vše obohacuje svět na jevišti, prohlubuje jej, dotváří a zpětně upevňuje onu výchozí představu o tom, že vůbec existuje. Tato shoda našich pohledů současně nabízí představu jakéhosi univerzálního superdiváka kdesi nad námi, což umožňuje nám, doposud pouhým divákům, vstoupit na jeviště a změnit se v účastníky.

Druhý koncept postupuje téměř opačně. Kolem mne se rozkládá můj vlastní, soukromý svět, na jehož dění se aktivně účastním. Kromě mnoha jiných věcí v něm přebývají navenek mi velmi podobné bytosti, s nimiž mohu komunikovat ve společném jazyce a mám při tom pocit srozumění. Toto srozumění mne stále více utvrzuje v tom, bez čeho by asi nebylo ani možné – že ony bytosti jsou na tom podobně jako já. Že každá má, stejně jako já, svůj vlastní, soukromý svět. Přístup do něj nemám a nikdy nebudu mít, možnost vzájemné komunikace nás však ujišťuje o tolika podobnostech a shodách, že si všichni spolu postupně začneme vytvářet představu světa jediného, společného. Do něho svým dílem vrůstá i ten můj, původně soukromý svět. Já sám se tak z něho uvolňuji, abych tu i onde mohl zaujmout postoj neúčastného diváka.

Sedím pohodlně v křesle a vidím, že křeslo je prázdné.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné