Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Prázdné křeslo

 |  5. 3. 1997
 |  Vesmír 76, 123, 1997/3

Na nedávné konferenci v Praze nám Jeffrey Shaw z Centra pro umění a média v Karlsruhe předváděl záznamy svých pozoruhodných kreací. Jedna z nich mne zvlášť zaujala, pokusím se ji popsat. Uprostřed místnosti je otočná plošina s dvěma předměty: televizním monitorem a křeslem. Host (říkám host, abych se vyhnul nehezkému slovu konzument a nepravdivému divák) sedí v křesle, z něhož může plošinou (včetně monitoru, křesla a sebe samého) dle libosti otáčet, tu doleva, tu doprava, podle toho, na kterou stranu se v křesle nakloní. Hle, co vidí na obrazovce monitoru: tutéž místnost, tutéž plošinu i s monitorem a křeslem, tentýž pohyb. Obraz pozadí na obrazovce se při otáčení plošiny mění přesně tak, jak to vidí on sám – jako by se kamera dívala s ním. Čili věrný, zcela realistický obraz skutečnosti. Až na jeden překvapivý rozdíl. Křeslo je prázdné. Asi není technický problém to zařídit, dnešní metody vytváření virtuální reality a editování obrazů na počítači dovedou i daleko větší zázraky. Co by mne však opravdu zajímalo, je pocit, který při tom asi náš host má. Rád bych si to také zkusil: jaké je to ocitnout se ve světě, v němž chybím. Pravda, představit si to v duchu lze, stává se to občas i ve snu – ale ve snu se neumíme divit.

Pro nás, odchovance vědy, je to ovšem běžná a důležitá věc a nazývá se objektivita. Vícekrát jsem zde o tom mluvil. Studuje-li astrofyzik vývoj galaxií, geolog pohyby kontinentů, či archeolog migrace kultur, dovedou o tom velmi dobře mluvit, aniž by sami sebe brali v úvahu. Příběhy, které nám pak vyprávějí, a slova, která při tom užívají, zajisté velmi závisejí na tom, co oni a my považujeme za zajímavé a jak jsme se společně naučili věci vidět a pojmenovávat; to však nic nemění na tom, že oni ani my nejsme do těch příběhů nijak zataženi. Takovýto postoj vědce jako diváka a nikoliv účastníka je však dnes nahlodán z několika stran. Moderní fyzika již neumí ve svém vyprávění uzávorkovat pozorovatele a společenské vědy nesmějí zapomenout, že jejich poznatky mění svůj předmět, podobně jako uveřejňování odhadů volebních preferenci mění volební preference, nebo jako interpretace uměleckého díla mění jeho smysl (čerstvý příklad: moje interpretace Shawova prázdného křesla). A to ani nemluvím o kognitivních vědách, zvláště pak o „vědě o vědomí“.

Připustíme-li legitimnost diváckého pohledu v astronomii, geologii nebo archeologii a zároveň žádáme účastnický pohled v sociologii nebo psychologii (a kdoví, zda ne ve fyzice), stojíme před otázkou: Je vůbec možné mluvit o jednotném vědeckém pohledu na svět? Hodlám to ponechat jako otevřenou otázku – mám strach, že předčasně pozitivní odpověď by spíše vedla k zúžení pojmu „věda“, než k nějakému velkému sjednocení. Opravdu například nevím, zda lidskému vědění prospívalo, když se o „subjektu“ dlouho nesmělo mluvit jinak, než jako o „objektu“.

Přesto tím nekončím. Rád bych se spolu se čtenářem zkusmo zamyslel, jak lze vytvářet dva odlišné koncepty vztahu poznávajícího subjektu ke skutečnosti. Jeden může vycházet z postoje „diváka“, druhý spíše z postoje „účastníka“. Oba popíši jakoby rozložené v čase – tím se však nenechme mást, je to jen v zájmu výkladu.

První koncept předpokládá celkem intuitivní, apriorní představu o existenci (jediného) vnějšího světa, nezávislého na tom, zda a odkud se někdo dívá (pokud do něho přitom nezasahuje). Jakési jeviště, na němž se cosi odehrává třeba i před prázdným hledištěm. Teprve jako druhý krok si představíme, že se hlediště zaplnilo námi, diváky – přičemž nejsme jeden, je nás mnoho. V následujícím kroku úvahy již spolu hovoříme, srovnáváme si svá pozorování, měření, názory a náhledy. To, v čem se dostatečně shodneme, popřípadě to, v čem si navzájem věříme, to vše obohacuje svět na jevišti, prohlubuje jej, dotváří a zpětně upevňuje onu výchozí představu o tom, že vůbec existuje. Tato shoda našich pohledů současně nabízí představu jakéhosi univerzálního superdiváka kdesi nad námi, což umožňuje nám, doposud pouhým divákům, vstoupit na jeviště a změnit se v účastníky.

Druhý koncept postupuje téměř opačně. Kolem mne se rozkládá můj vlastní, soukromý svět, na jehož dění se aktivně účastním. Kromě mnoha jiných věcí v něm přebývají navenek mi velmi podobné bytosti, s nimiž mohu komunikovat ve společném jazyce a mám při tom pocit srozumění. Toto srozumění mne stále více utvrzuje v tom, bez čeho by asi nebylo ani možné – že ony bytosti jsou na tom podobně jako já. Že každá má, stejně jako já, svůj vlastní, soukromý svět. Přístup do něj nemám a nikdy nebudu mít, možnost vzájemné komunikace nás však ujišťuje o tolika podobnostech a shodách, že si všichni spolu postupně začneme vytvářet představu světa jediného, společného. Do něho svým dílem vrůstá i ten můj, původně soukromý svět. Já sám se tak z něho uvolňuji, abych tu i onde mohl zaujmout postoj neúčastného diváka.

Sedím pohodlně v křesle a vidím, že křeslo je prázdné.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...