Pravda vás osvobodí

Pravda bývá v lidovém pojetí chápána jako shoda výpovědi se skutečností. To, co nebývá respektováno, je podmíněnost představ o povaze skutečnosti vnitřním stavem člověka a stupněm jeho duševního vývoje. Obecně lze říci, že většina lidí trpí šířením takových nepravd, které jsou v zjevném rozporu s jejich (či obecně rozšířeným) názorem na svět. Proto ona dusivá atmosféra pozdně totalitních lží, kterým už nikdo nevěří a které jsou přesto omílány. Nejlépe je ovšem přijímáno takové sdělení, které nás samé a naše předsudky potvrzuje (z tohoto důvodu valná většina periodického tisku nepřináší v zásadě žádné nové informace, ale potvrzuje s malými dodatky to, co čtenáři stejně vědí, pro každou vrstvu na její úrovni – jinak by se neprodal). Úspěch významných žurnalistů, politiků, kazatelů i vědců spočívá právě v tom, že o několik pídí předbíhají své publikum ve schopnosti formulovat a říci myšlenky, které jejich posluchači už v nějaké vágní formě v sobě mají, mluví jim takříkajíc „z duše“. Jedině takto lze někomu sdělit něco nového, nějakou novou „pravdu“. Tam, kde pro její přijetí nejsou vnitřní podmínky, tj. kde situace není taková, že posluchač by dříve či později na zmíněnou věc zřejmě připadl, jsou výklady marné, asi jako řeč o teorii relativity v pralesích Nové Guineje.

Je dobře vědět, že většina bazálních dovedností a názorů, na které je možno později navazovat, je huštěna školstvím do ještě infantilních osobností z pozice síly a bez hlubšího porozumění. Pokud se týká sebepoznání a poznání lidské psýchy obecně, je tato záležitost přenechána v lepším případě jen soukromým iniciativám, v horším zamlčena vůbec. O poznávání vlastní duše platí ještě víc než o poznání vnějšího světa teze, že jde v zásadě o endogenní proces, vyžadující z vnějšku hlavně sebepotvrzení, záchytné body (zrcadlo v podobě jiných je většinou vítáno jen v zamlžené formě). Sdělení, pro něž není ve vnitřním vývoji připraveno místo, jsou hravě odsunuta jako mylná, nezajímavá či zlomyslná a nadále s dobrým svědomím ignorována. Otázka upřímnosti v mezilidských vztazích s tímto úzce souvisí. Upřímnost „pro jejich dobro“ v její brutální formě si lze dovolit k jedincům buď velmi hluboce podřízeným, nebo k dětem a jde mnohem víc než o prostředek komunikace o prostředek dominance. Praxe ostatně potvrzuje, že společensky úspěšnější bývají spíše jedinci skýtající svému okolí sebepotvrzení, než nějaké nové sebepoznání – je ostatně vždy příjemné objevit v jiných ranější vývojová stadia sebe sama. Hranice mezi upřímností a neomaleností či zdvořilostí a podlézavostí je ostatně jako ostří nože. Pokrytectví obecně odpuzuje. Čísi postřeh o tom, že i v něm je přesto skryt poslední záblesk vědomí svrchovanosti ctnosti nad nemravností a dobra nad zlem, není jistě zcela neoprávěný. Zdvořilost je údajně nejbližší náhražkou vyhasínající lásky k bližnímu.