Mikrosvětem s Josefem Reischigem a firmou Olympus

Zkuste dát obrázek z titulní stránky Vesmíru svým známým jako test.

Pohled na zelenou masu protkanou tmavými slévajícími se potůčky nejspíš evokuje pohled z kosmu na amazonský prales, s jednotlivými říčkami slévajícími se do veletoku. Nejde však o pohled z dálky na struktury obrovského měřítka, ale naopak pohled mikroskopický. Jde o snímek preparátu krevních kapilár, který zejména u těch, kteří se zabývají fraktálovými strukturami, vyvolá úvahy o větvení v přírodě.

Schopnost větvení v živočišných i rostlinných organizmech je skutečně velkolepá. Větvení tepen od aorty po kapiláry, větvení, které probíhá opakovaně, až jsou kapiláry tak úzké, že jimi projde jen jednotlivá krvinka.

Kapiláry se posléze slévají do širších struktur, do větších žil, které přivádějí krev zpět k srdci. Právě obrovská plocha kapilárního povrchu člověka – snad 30 čtverečních kilometrů – je také umožněna díky této rozvětvené síti tenoučkých kapilár.

Někteří teoretičtí biologové popisují fraktálové uspořádání struktur v celém těle: větvení dýchacích cest až na úroveň alveolů, fraktálové aspekty vylučovací soustavy, sítě Purkyňových vláken v srdci.

Příroda nabízí řadu příkladů větvení, jako jsou ptačí péra či struktura jehličnatých stromů. Větvení a slévání patří mezi nejzajímavější aspekty tvarového uspořádání živých organizmů.