T. G. Masaryk a politická psychologie

V lednu 1933 ovládl Adolf Hitler Německo a stal se říšským kancléřem. Téhož roku vyšla v německy psaném deníku Prager Presse, vydávaném v Praze, recenze knihy Mein Kampf, v níž Hitler vypsal svůj politický program. Analýza Hitlerovy knihy i jeho osobnosti v deníku je podepsána šifrou V.S. Jsou v ní zmíněny dva nápadné povahové rysy: naprosté sebevědomí politického vůdce a nesentimentalita. Hitler věří ve své poslání a v tom tkví tajemství jeho úspěchu. Program jeho strany je, jak říká, náboženstvím. S tímto fanatizmem se spojuje nesentimentalita. Hitler je však nejen nesentimentální, ale bezohledný a tvrdý, skoro by člověk chtěl říci, že tato tvrdost  la Nietzsche má v sobě silný ráz zcela zvláštní rozkoše z utrpení. Hitler patří k nebezpečnému typu člověka. Je známo, že recenzi na jeho knihu napsal v roce 33 Čech, kterému bylo 83 let. Není proto těžké podle roku narození 1850 uhodnout, kdo to byl. Oním V.S. byl prezident Československé republiky T. G. Masaryk. Varoval. (O osobnosti vládce sousedního státu se pochopitelně nemohl vyjádřit veřejně.)

Masaryk se sice nesnažil být psychologem nějak systematicky, ale jeho postřehy politicko-psychologické, rozptýlené v publikovaných pracích, mají myšlenkovou sounáležitost. Přispěl k začátkům politické psychologie. Dnes tento obor sleduje politické chování a prožívání občanů a snaží se systematicky popsat, pochopit, popřípadě předpovědět některé politické děje v rámci vztahů jedince a skupin.

Roku 1876 ve studii Theorie a praxis Masaryk píše: „Jsem přesvědčen, že by tak často vyžadované sloučení jednotlivých stran mnohem dříve se uskutečnilo, kdybychom se vespolek seznámili, neboť písemným vyjednáváním nelze toho docílit, co častým scházením, zakládá se to vše na zákonech psychologických, proti nimž státník hřešiti nemá. [...] Ve vědě politické je hlavní zásadou jednat, to věděl již Platon, jenž se první vědou politickou zabýval: známo, že v státu jeho jen filosofové panovat měli; jelikož však znal přirozenost lidskou vůbec a filosofickou zvlášť, věděl, že učenci neradi se míchají do věcí ústavních, a proto je žádal, aby alespoň občas zanechali bádání nadpřílišného a státu si hleděli, podřizujíce dobru svou osobní zálibu.“

V roce 1898 v prvním vydání Otázky sociální čteme: „Materialismus nedává historikovi uspokojivou psychologii a bez psychologie není správný výklad historických fakt možný. Sociologický výklad koneckonců vždy musí být ověřen i psychologicky.“

V psychologické rozpravě o hypnotizmu r. 1880 Masaryk píše: „Stav hypnotický jeví se býti jakousi nepřítomností ducha, ve které člověk asi jako samohybný stroj vše, co pozoruje, napodobuje a ve kterém rozjařená a předrážděná obrazivost cizí vůli podléhá: hypnotizovaný je automatem napodobujícím.“

K ověření svých psychologických dedukcí rozhodl se Masaryk r. 1876, že hypnotické pokusy vyzkouší s lidmi. Podařilo se mu vše, co očekával a chtěl. Když dánský jevištní hypnotizér Hansen navštívil Vídeň, Masaryk se chodil dívat na jeho produkce: „Bedliv jsa všeho, co viděti a slyšeti bylo lze; viděv pak dvakráte představení, toho přesvědčení jsem nabyl, že to, co Hansen dělá, ničím není než hypnotismem. Hansen sám byl přesvědčen, že to, co dělá, hypnotisováním není, nýbrž magnetisováním zvláštní jakousi silou; víra v moc takovou a přesvědčení, že mocí je dařen tajuplnou, poskytovaly mu veliké sebevědomí a důvěru, která zajisté ku zdaru pokusů napomáhá.“

Srovnáme-li tuto charakteristiku Hansena s Masarykovou charakteristikou Adolfa Hitlera z r. 1933, pak lze dostat psychologickou obdobu toho, co vyjádřil Thomas Mann v povídce Mario a kouzelník (přesněji řečeno jevištní hypnotizér), narážeje na Mussoliniho. Ve spojení s touto charakteristikou upozorňuje Masaryk i na význam, jaký Hitler v politice přikládá řeči oproti psanému projevu: Ústní řečnická propaganda musí být podle Hitlera populární, má jasně a určitě vyjádřit, kdo jsou protivníci („lumpové a zrádci“) a jak se jich zbavit (jak je zlikvidovat). Podle Hitlera je každé velké hnutí na této zemi vlastně dílem velkých řečníků.

V pojetí současné psychologie hypnotizér sugeruje jednotlivci či skupině, vytváří v nich určité odosobnění s nekritickým přijímáním myšlenek a představ. V politickém kontextu politický vůdce diktátorského typu provádí něco podobného.

V Masarykově Světové revoluci z r. 1925 čteme: „V politice jsem stále pozoroval a studoval lidi [...] Pro politickou organizaci je třeba znát lidi, vybírat je a dávat jim náležité úkoly. Záhy jsem si osvojil takové přímo monografické pozorování u lidí, se kterými jsem se stýkal a kteří stáli v popředí veřejného života. Sbíral jsem si všechna možná data o svých přátelích a odpůrcích; shledával jsem životopisy a zprávy o politicky činných lidech. Než jsem s politiky a státníky vešel ve styk, přečetl jsem si jejich spisy nebo řeči. Informoval jsem se o nich všemožným způsobem. Tato vlastnost projevovala se ve mně záhy; asi ve 14. roce věku [...] se mi dostala do rukou fyziognomika Lavaterova, četl jsem ji s velkou dychtivostí [...] Z toho pak mi snad zůstalo to stálé studium lidí [...]“

O Masarykovi se ví, že studoval pozorně i různé fotografie výrazů tváře a gest Adolfa Hitlera. V zmíněné recenzi knihy Mein Kampf mimo jiné vyzývá psychoanalytiky, aby podali hlubinný výklad Hitlerovy povahy. To se později skutečně dělo. Snad nejlépe se to podařilo neopsychoanalytiku Erichu Frommovi v Anatomii lidské destruktivity z r. 1974, kde píše o Hitlerově rozkoši z ničení a smrti. Připomíná rovněž hypnosugestivní způsob Hitlerovy řeči, spočívající v proudu vět chrlených do davu bez přestávky se vzrůstajícím vzrušením, což ovšem velmi pomáhá nekritickému přijímání myšlenek na straně zfanatizovaných davů, posedlých touhou podílet se na absolutní moci.

Již v rozpravě o hypnotizmu r. 1880 věnoval Masaryk zvláštní pozornost „napodobování, které v životě jednotlivce i celých národů větší hraje úlohu, než obyčejně myslíme [...], např. záchvatovitý strach a útěk celé armády [...], ale také dychtění a bažení národů velkou měrou je napodobováním ideálů, zkrátka celý náš život jistou měrou je napodobováním. Napodobování děje se někdy velmi rychle a zachvacuje v každé době velké množství lidí, právem o duševní nákaze mluviti hodno: např. [...] roznícení Evropy za válek.“

V roce 1885 vychází úvaha o nápodobě: „V politickém životě nápodoba mocným je činitelem u národů nevzdělaných i vzdělaných.“ Po tomto výroku následuje řada příkladů z historie. V závěru článku o nápodobě se Masaryk vyjadřuje takto: „Mravní ideály napodobujeme vědomě a nevědomě. Nenuďme svěřenců svých dlouhými kázáními, žijme tak, jak chceme, aby žili oni, a nemůžeme-li sami tak žíti, pak alespoň dávejme jim vznešené vzory za příklad [...] o ostatní postará se snad mechanizmus – nápodoba.“

V pojetí současné psychologie je podstatou nápodoby tzv. observační (odpozorované) učení. Jinými slovy, nerozhoduje to (nebo jen to), co se právě děje s pozorující osobou, či co tato osoba dělá. Důležité je, co tato osoba vidí, že se děje s modelem (vzorem), a co dělá model. Rozhoduje, je-li model za své chování odměněn nebo potrestán, je-li úspěšný nebo neúspěšný.

V Základech konkrétní logiky z r. 1885, v závěru části 6. O psychologii Masaryk píše: „Poznáváním přirozenosti lidské poskytuje psychologie základ praktickým psychovědám, poučujíc nás, jak máme vychovávat budoucí pokolení a sebe samy, co činiti můžeme, a jak máme dosahovat svého pravého lidského účelu.“

Masaryk rozebírá výklad panovačnosti, který podal anglický historik Buckle: „Historická indukce zajisté zjistila ten význačný fakt, že postupem časů zušlechťuje se člověk z prvotné divokosti takřka zvířecí v mírumilovnou bytost, jako že Buckle sám nám dokazovat bude, že původní bojovnost člověka časem se ztrácí, a to nikterak působením příčin přírodních, ale sociálních, že pak panovačnost sama tkví v přirozenosti lidské a že tedy jen psychologicky se dá vysvětlit, o tom tuším nemůže být sporu.“

„S jistotou smíme stanovit pravidlem, že pro veškerou historii je nutným podkladem znalost lidské přirozenosti. Vykládajíce jevy sociální a historické, vždy napřed musíme hledět k zákonům psychickým. Pro porozumění vývoje lidského (buď jednotlivce nebo člověčenstva) podkladem býti musí studium psychologické.“

Masaryk tedy výrazně přispěl k počátkům české politické psychologie. Přispěl sice kuse, ale zároveň i vícesměrně. Užil metodu pozorování politických partnerů či protivníků, rozpracoval téma funkce nápodoby v chování lidí, upozornil na významná sociálně psychologická a psychopatologická hlediska v politice, věnoval se tématu panovačnosti a podřídivosti. Jeho postřehy jsou nejen historickou připomínkou, ale i pobídkou k dalšímu studiu a systematickému rozvíjení politické psychologie.

/Autor měl na toto téma rozhovor na stanici Praha Českého rozhlasu v relaci Meteor 10. 12. 1994/