Příroda protkaná smyslem

V tomto čísle si v článku „Rub chlupu“ od Fatimy Cvrčkové povšimněte této věty:

Kořínek se honem hledí zavrtat směrem dolů, kde má naději najít půdu plnou vlhkosti a všemožných dobrot [...], které mladá rostlinka potřebuje.

Zamysleme se nad touto větou. Kromě toho, že je docela hezká, je i poučná, a to z více důvodů. Především stručně, srozumitelně a zapamatovatelně říká něco, co vlastně vůbec není pravda: kořínek si přece nemůže něčeho „hledět“, nemá žádnou „naději“ a mluvit o „dobrotách“ pro rostlinku je trochu divné. A přesto nevěřím, že by kdo chtěl vytýkat naší přírodovědkyni, že chce čtenáře mást. Proč by se vědci nesměli uchylovat k takovýmto nevinným antropomorfním formulacím, pokud to zpřístupní výklad?

Jiná ukázka, tentokrát (pro případ, že se vám Vesmír nezdá dost seriózní) z věhlasného časopisu Scientific American ¹⁾ :

Mikrogliové buňky se většinou nalézají ve svém klidovém, bohatě rozvětveném tvaru. Když však pocítí, že nějaký neuron je v nouzi, zatáhnou své výběžky, vydají se do místa nebezpečí a zaujmou nový tvar. [... Někdy] dávají přednost přizpůsobení se povrchu poraněných neuronů [...]. Pokud se poškozené neurony zotaví, mohou se mikrogliové buňky vrátit do klidového stavu. Jestliže však neurony zemřou, mikrogiové buňky přejdou do fagocytního stavu a trpělivě se pokoušejí odstranit odumřelou hmotu.

Ani zde není důvodu pozastavovat se nad takovýmto skrytým antropomorfizmem či přesněji animizmem (vlastně dokonce odkrytým – viz výrazy: „pocítí“, „dávají přednost“, „trpělivě se pokoušejí“).

Oba tyto příklady jsou z biologie a možná, že to není náhoda – zkuste hledat podobné formulace při popisu čistě fyzikálních jevů. V tomto čísle jsou například dva články o Nobelově ceně za fyziku (s. 72, 76); v těch najdeme nanejvýš výrazy typu „při nízkých energiích se budí fonony“ nebo „momenty elektronů se orientují proti sobě“, kterým bychom jen s velkou dávkou fantazie mohli rozumět animisticky. Pravda, mohli bychom třeba větu

Zvedneme-li naplněnou zkumavku nad hladinu, supratekuté helium vytéká po stěně ze zkumavky a odkapává tak dlouho, dokud se zkumavka nevyprázdní

přeložit do jiné řeči, například:

Když supratekuté helium pocítí, že je i se zkumavkou zvednuto nad hladinu, honem se pokouší přelézt stěnu zkumavky a trpělivě odkapávat, dokud se mu nepodaří ze zkumavky zcela uniknout.

Druhá věta říká v podstatě totéž, co první, v našich podmínkách však není zvykem tak ve vědeckých publikacích psát. Proč vlastně?

Nemám v úmyslu se zde zabývat animistickou hypotézou samotnou (podle níž přírodní jevy mohou a musí být vysvětlovány stejně, pomocí stejných „zákonů“, jako subjektivní lidské konání, vědomé a účelové, chci se jen zamyslet nad tím, proč je animisticky laděný jazyk v biologii běžnější a přijatelnější než ve fyzice. Zdá se, že i když fyzikální systémy mohou být velmi složité, je složitost biologických struktur jaksi jiného druhu. Setkáváme se u nich, a to na rozličných úrovních – od molekul až po ekosystémy – s více méně zřetelnou péčí o sebe sama, o své bližní, o organizmy vyššího řádu, jichž jsou součástmi. A i kdyby jejich funkce neměla mít přímo charakter nějaké „péče“, neubráníme se pocitu, že jsou předurčeny k čemusi důležitému, krátce že mají smysl.

Podívejme se blíže na příklad kořínku, popisovaného ve zmíněném článku F. Cvrčkové. Na jedné úrovni je tu sám kořínek, jehož úkolem je dodávat rostlince dobroty z půdy. Na vyšší úrovni je rostlinka jako celek; co je jejím úkolem, nevím, může to být její vlastní přežití nebo zachování druhu, popřípadě nějaká specifická role v ekosystému – záleží na tom, jak se na věc díváme. Je tu i úroveň nižší, na níž si všímáme jednotlivých vlásků, kterými je kořínek pokryt. Chlupů, chloupků, vlásků a brv je v přírodě mnoho druhů, jedny hřejí, jiné chladí, některé sají, jiné cosi vylučují, další píchají, hmatají, pádlují (u nálevníků), zdobí. Ale je tu ještě nižší úroveň: v případě našeho kořínku jsou to molekuly etylenu, které se za pomoci molekul jakési kyseliny prodírají skulinami mezi buňkami, aby donutily vnější buňky změnit se ve vlásky. A co je hlavní: takovéto úkoly či smysly rozličných úrovní jsou vzájemně provázány, jako by jeden sloužil druhému.

Složitý hierarchický systém se tak rozpadá na podsystémy, které je přirozené a výhodné popisovat jako svébytné struktury, z nichž každá je obdařena nějakým specifickým smyslem, současně propojeným se smyslem ostatních struktur. Nám, lidem, kteří jsme zvyklí si své artefakty promýšlet a projektovat ještě dřív, než je vyrobíme, se automaticky vnucuje představa moudrého a důmyslného Tvůrce, který věděl, co chce a jak na to. Evolucionisté to vše vysvětlí jako společné dílo náhody, soutěže a času. Moderní emergentisté zase věří, že z kvantity na nižších úrovních se rodí kvalita na úrovních vyšších.

Myslím, že to vše je možné současně, a možná i leccos dalšího. Pro naše pozorování je to nakonec jedno. Pozorujeme přírodu jakoby rozvrstvenu do mnoha struktur, nadstruktur a podstruktur. Ty často lze popsat staticky, pak jim však málo rozumíme. Dynamický popis prozradí víc, nejlépe se nám ovšem mluví, užijeme-li jazyka smyslu. Ten však zpětně strukturuje to, co pozorujeme, a to právě tak, aby se nám o tom lépe mluvilo. V tomto hermeneutickém kruhu se vědomě či nevědomky pohybuje každý pozorovatel přírody.