V. V. DOVGUŠA, I. D. KUDRIN, N. N. TICHONOV: Vvěděnije v vojennuju ekologiju¹⁾

Údajů o výbuších jaderných bomb bylo dosud pomálu, a nadto byly patrně málo přesné. V Lidových novinách ze 14. 10. 1996 (s. 7) se dočteme: Mezi roky 1945–1980 došlo k 423 výbuchům atomových bomb ve vzduchu. Znečistění moří tímto spadem je asi 100krát větší než spad z černobylské katastrofy. Nelze vůbec srovnávat se znečistěním ze ztracených raket s jadernou náloží, zamořením způsobeným atomovými ponorkami, ani s odpadem z jaderných elektráren. Jiné jsou ruské údaje v této knize (s. 297), kde čteme, že za necelých 40 let studené války došlo v SSSR k 714 jaderným výbuchům, z toho ke 467 v Kazachstánu a 132 v severním polygonu na Nové Zemi včetně odpálení supermohutné vodíkové bomby o ekvivalentu 58 Mt v r. 1961, čímž se dostalo do ovzduší 12,5 t štěpných produktů (v Hirošimě to bylo 1,1 kg, čili o 4 řády méně; při černobylské katastrofě 8 až 15 t). Na s. 305 se uvádí, že z hlediska ekologie a nového způsobu politického myšlení je zcela nepřijatelné použití raket s tuhým palivem ve stratosféře a nesmí se tam létat ani nadzvukovými letadly.

Svou otevřeností i zcela odborným přístupem kniha dokumentuje nové společenské poměry v nesovětském Rusku. Představuje směsici údajů, jež by za existence SSSR byly určitě nezveřejnitelné, a nových, objektivně posuzovaných a moderně zpracovaných poznatků, uspořádaných do desítek grafů a tabulek. Z  nezapamatovatelného množství nejrůznějších zkratek, které jsou vysvětleny pouze při prvém výskytu a nikde nejsou uvedeny souhrnně, je však patrné, že knihu psali skutečně vojáci.

Termín válečná ekologie je na první pohled protimluv. V úvodu na s. 24 je tato definice: Jestliže se obecná ekologie zabývá zákony a zákonitostmi zachování všech druhů organizmů a prostředí, pak válečná ekologie se zabývá pouze jedním jeho druhem, a to člověkem. Při zachování a ochraně před zhoubným vlivem prostředí (sic!) se zároveň zachovává bojeschopnost vojsk a zabezpečuje plnění bojových úkolů, čímž se myslí (s. 471) komplexní věda o všeobecných zákonech racionální organizace a fungování vojenských ekosystémů. V žádném případě se tedy neuvažuje o ničení a pustošení válečnými operacemi, ač je to hlavní smysl války, což je vzhledem k ekologii pohled zcela jednostranný a absurdní.

Myslím, že nejcennější je hlava X (s. 275 – 340), protože v ní jde skutečně o ekologii. Otevřeně se tam popisuje podle jednotlivých krajů a oblastí včetně polygonů, kde se zkoušely jaderné a chemické zbraně, zamoření radioaktivitou a chemickými jedy. Vyplývá z nich i závěr (s. 283): Ekologická situace v Rusku je blízká národní katastrofě. Naše území se stalo nejotrávenější provincií s nejvyšším počtem obyvatel.

Materiálově je kniha zpracována velmi důkladně. Obsahuje téměř 400 citací jak ruských, tak západních prací. Mimo tento seznam jsou však občas uvedeni nejen klasici marxizmu-leninizmu, ale i jeho realizátoři (Frunze na s. 139, Krasnaja zvězda) nebo autoři, z nichž klasici čerpali (dlouhý citát z Hegela je na s. 348). Pro všechny tyto citace platí, že jsou většinou „bezzubé“ a tématu se týkají pouze okrajově. Rezidua starého sovětského myšlení lze najít na s. 317, kde se mluví o 1. světové válce, do které imperialisté zatáhli 38 zemí. Obdobně působí jsou formulace v souvislosti s druhou světovou válkou, která sovětský lid stála třetinu národního bohatství země a sovětskému státu [...] byla vnucena.

Z podtextu podrobných údajů z války v Afgánistánu jednoznačně vyplývá, že ji využili jako jakousi „válečnou laboratoř“ pro testování zátěže různých typů vojsk (piloti vrtulníků, tankisté aj.) v nepříznivých klimatických podmínkách; podobně to platí o americké válce ve Vietnamu (tyto údaje přebírají). Stejně tak kniha obsahuje různé normy a suché popisy. Vcelku mi připadá spíše jako kříženec vojenských řádů s hygienickými normami, kdyby ovšem neobsahovala tolik výsledků výzkumu, ale jen samotné závěry a praktická nařízení pro vojenskou činnost.

Přes to všechno nemohu souhlasit s myšlenkou, že jde o ekologii, protože vojenské řemeslo nechrání ani člověka, ani krajinu, ale pouze jim oběma přináší zkázu. Což kniha v mnohém detailně dokumentuje.