Mohou v moderní době přežít historické krajiny?

Třeboňsko ¹⁾ je typickou „historickou krajinou“, která vznikala vzájemným působením přírody a lidské činnosti a v průběhu několika staletí dosáhla určité druhotné rovnováhy. Většina krajinných prvků zde má svoji kulturní historii danou tradičními způsoby obhospodařování. Posledních několik desetiletí však bohužel i na Třeboňsku ukázalo, že pod nadměrným tlakem moderní civilizace lze dlouhodobou rovnováhu vychýlit v neprospěch krajiny. Jak přispěla k ochraně Třeboňska biosférická rezervace? Jaké změny nastaly v krajině za dobu její existence? Jaké trendy lze očekávat do budoucna? Je naděje, že historická krajina a její hodnoty přežijí nápor moderní doby?

Zapsání Třeboňska na seznam rezervací

V době vyhlášení biosférické rezervace (1. 3. 1977) bylo Třeboňsko stále poměrně vyváženou a malebnou krajinou, která jako celek nebyla nijak chráněna. Územní ochrana přírody se tehdy omezovala na několik – byť významných – přírodních rezervací. Dochovaným hodnotám volné krajiny však hrozil zánik nebo alespoň podstatná degradace, neboť 70. léta znamenala nejen utužování politického systému, ale především centralizaci a intenzifikaci direktivně řízeného hospodářství ve všech oblastech včetně tradičních výrobních odvětví Třeboňska – zemědělství, rybářství, lesního hospodářství, těžby štěrkopísku a rašeliny. Fronta přírodovědců a ochranářsky naladěné veřejnosti neměla zdánlivě šanci proti politickým rozhodnutím a prioritě výrobních hledisek.

V tuto chvíli přišel počin, bez kterého by zřejmě krajina Třeboňska prošla podstatně horším vývojem – zapsání Třeboňska na seznam biosférických rezervací v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) UNESCO. Následné zřízení CHKO Třeboňsko v listopadu 1979 znamenalo alespoň minimální předpoklad pro udržení krajiny v žádoucím stavu. Bohužel další roky ukázaly, že často šlo opravdu jen o minimum a že ani státní ochrana přírody nemohla účinně oponovat ideologicky motivovaným rozhodnutím a silně prosazovaným zájmům velkých výrobních organizací. Na konci 70. a v první polovině 80. let došlo na Třeboňsku k největším ztrátám bez ohledu na existenci biosférické rezervace či chráněné krajinné oblasti.

Zemědělská velkovýroba v 70. a 80. letech

Intenzifikace zemědělské velkovýroby vedla ke zbytečnému rozorávání luk, dalšímu plošnému odvodňování (celkem 80 % zemědělských pozemků Třeboňska je odvodněno), k likvidaci drobných krajinných struktur a rozptýlené zeleně, opouštění některých nevýhodných pozemků extenzivních luk a jejich zarůstání dřevinami, k nadměrnému používání průmyslových hnojiv a pesticidů. Zásadní orientacena chov vepřů v obřích velkovýkrmnách (např. Gigant Třeboň) zatížila krajinu nadprodukcí kejdy a způsobila plošnou eutrofizaci půdy a povrchových vod. Na mnoha místech došlo k znečištění podzemních vod (v roce 1981 sice vznikla „Chráněná oblast přirozené akumulace vod Třeboňská pánev“ jako pokus o ochranu tohoto cenného zdroje, ovšem činnosti ohrožující podzemní vody nadále pokračovaly). V tomto období se intenzifikovalo rybniční hospodaření spojené s prudkým nárůstem hnojení, zvyšováním obsádek ryb (produkce kapra na hektar vzrostla oproti předválečným desetiletím téměř o řád), rozsáhlým zaváděním chovů kachen, necitlivým odbahňováním rybníků a likvidací jejich příbřežních porostů vyhrnováním. Zároveň vzrostla těžba štěrkopísku ve starších i nově otevřených rozsáhlých dobývacích prostorech vázaných na ložiska v kvartérních uloženinách Lužnice a Nežárky. Těžba kulminovala v 80. letech, kdy dosahovala více než 4,6 milionu tun štěrkopísku ročně.

Na konci 80. let byla na mnoha místech Třeboňska krajina silně a často nevratně poškozena a pokleslo druhové bohatství, především rostlin vodních, mokřadních a lučních ekosystémů, ale i některých skupin bezobratlých, obojživelníků, a také široké skupiny „vodních ptáků“ vázaných na rybniční ekosystémy a vlhké louky. U té byl zaznamenán v polovině 80. let zásadní pokles početnosti trvající (po určité stabilizaci) dodnes. Kromě těchto negativních trendů, které byly na Třeboňsku jen mírnějším odrazem celostátní situace, byla zaznamenána v 70. a 80. letech samozřejmě také řada pozitiv – biosférická rezervace byla oblastí soustředěného výzkumu (integrované ekologické projekty Mokré louky u Třeboně, Horní Lužnice, studium rybničních ekosystémů aj.), zpracovány byly průkopnické koncepční práce zaměřené na řízení vývoje biosférické rezervace (Ekologická optimalizace hospodaření v BR/CHKO Třeboňsko), podnikly se první pokusy o diskusi mezi ochranou přírody a hospodářskými odvětvími (kolokvia Ekologie a ekonomika Třeboňska). Správa CHKO budovaná v 80. letech se stala uznávaným ochranářským pracovištěm a začala plnit všechny svoje funkce vyplývající z jejího tehdejšího právního postavení. Zapojla se do úspěšných reintrodukčních projektů (orel mořský), výzkumu a sledování (především v oblasti ornitologie), ekologické výchovy a postupně i mezinárodní spolupráce.

Po roce 1989

Polistopadový vývoj urychlil vyhlášení šesti již dříve připravovaných maloplošných chráněných území (1990–91). Významným mezníkem se však především stalo přijetí moderního právního nástroje, kterým je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V rámci svých nových kompetencí orgánu ochrany přírody vyhlásila Správa CHKO v posledních letech řadu dalších přírodních rezervací. Tím se prakticky naplnila téměř 20 let stará koncepce a síť zvláště chráněných území Třeboňska je před dokončením. V současnosti zde existuje 28 zvláště chráněných území o celkové rozloze 4 030 ha. V návrzích zbývají poslední čtyři území. Ochrana Třeboňska získala podporu i zařazením lokalit „Třeboňské rybníky“ a „Třeboňská rašeliniště“ na seznam mokřadů mezinárodního významu dle Ramsarské konvence. R. 1996 Třeboňsko úspěšně prošlo revizí statutu biosférické rezervace UNESCO. V poslední době se uvažuje o možnosti navrhnout historické jádro Třeboně a část přilehlých unikátních děl rybničního stavitelství jako lokalitu Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO (World Heritage).

Náznaky zlepšení

Díky útlumu zemědělství se začala méně používat hnojiva a pesticidy. Snížilo se množství kejdy z redukovaných velkochovů vepřů. Do jisté míry byly oživeny menší farmy a část orné půdy zatravněna na pastviny. Na druhé straně byly opuštěny další méně výnosné zemědělské pozemky. I přes podporu kosení luk z dotačních programů Ministerstva zemědělství ČR nebo Ministerstva životního prostředí ČR existuje řada lokalit, kde louky a další zemědělské pozemky nejsou obhospodařovány a zarůstají náletem dřevin. Odhaduje se, že v nejbližších letech spontánně zaroste v otevřené krajině dřevinami několik set hektarů zemědělské půdy. Nejcennější místa nelesních ekosystémů ohrožených dřevinami bude nutno udržovat jakožto chráněná území.

Nastal také poměrně výrazný obrat v těžbě štěrkopísku. Ve srovnání s maximem před r. 1989 poklesla na začátku 90. let těžba na zhruba 35–40 % (1,6 milionu tun v r. 1991). Toto snížení (s mírným nárůstem) doposud trvá. Přímý export štěrkopísku z Třeboňska do zahraničí je omezen na zhruba 200 000 tun ročně. Zvýšilo se i tempo rekultivací po těžbě včetně netradičních postupů podporujících zvyšování diverzity krajiny a vytváření náhradních biotopů pro ohrožené druhy. Pro trvalé odstranění střetů mezi těžbou a ochranou přírody navrhuje Správa CHKO odpis zásob ložisek štěrkopísku pod nejcennějšími částmi Třeboňska. S otvírkou nových rozsáhlejších dobývacích prostorů zde nelze počítat.

Podobná situace je v těžbě rašeliny. Před r. 1989 se rašeliny těžilo až 100 000 tun za rok. V současnosti roční objem těžby poklesl na 30 % (30 000 tun ročně). Využití dalších lokalit je blokováno zájmy ochrany přírody nebo lázeňství.

Příliš intenzivní využívání rybníků

Problémem, který stále přetrvává, je příliš intenzivní hospodářské využívání rybníků. Rybníky se staly trvale eutrofním až hypertrofním prostředím, tedy prostředím živinami bohatým až přesyceným. Při současném stylu hospodaření s převahou kapra byla mnohde překročena únosnost rybničního ekosystému. Vždyť produkce ryb je oproti konci minulého století desetkrát vyšší. Tento stav se projevuje zvýšením výskytu vodního květu sinic a změnou chemizmu vody včetně rozkolísání kyslíkového režimu s přechodnými kyslíkovými deficity. Ty jsou limitujícími faktory pro přežití mnoha druhů ryb. Na značné části velkých produkčních rybníků se snížila rozloha i vitalita příbřežních porostů a vymizela i ponořená vodní vegetace. Silné rybí obsádky snižují potravní nabídku v rybníce pro vodní ptáky. Nové stavby (betonová manipulační plata, ocelová sila na krmivo apod.) na mnohých místech narušují dochovaný krajinný ráz. Zatímco na rybnících výrazně poklesl chov domácích kachen, narůstají zde problémy s myslivostí orientovanou stále více na vysazování uměle odchovaných kachen divokých. Úspěšné řízení rybničních rezervací je komplikováno převodem vlastnictví všech těchto lokalit v rámci privatizace na akciovou společnost transformovanou z původního státního podniku.

Pro lesnictví změna systému znamenala nejen postupné navracení lesů soukromým majitelům, spojené často s intenzivnější a nevhodnou činností v řadě lesních porostů, ale především viditelnou změnu hospodaření ve státních lesích. To se projevilo nejen poklesem těžby (od r. 1991 dosahuje roční výše těžeb nejnižších hodnot po dobu existence BR/CHKO), ale též tlakem na jemnější formy hospodaření včetně důrazu na přirozené zmlazení, vhodnější volbou dřevin odpovídajících stanovišti či zmenšováním škod tím, že se sníží počet tzv. spárkaté zvěře.

Flora a fauna

Přes existující problémy jsou přírodní hodnoty biosférické rezervace stále vysoké a dá se říci, že v poslední době díky částečnému útlumu některých hospodářských aktivit spíše narůstají. Z hlediska druhové diverzity vyšších rostlin je Třeboňsko stále podstatně bohatší a významnější než přilehlá území Čech. Porovnáme-li např. počet zde se vyskytujících chráněných druhů vyšších rostlin, pak oblast svým významem převyšuje většinu jiných velkoplošných chráněných území (27 druhů kriticky ohrožených, 30 silně ohrožených, 32 druhů ohrožených).

Třeboňsko je stále evropsky významným ornitologickým územím. Za historie biosférické rezervace zde bylo nově prokázáno hnízdění minimálně deseti ptačích druhů. V oblasti pravidelně hnízdí i celosvětově ohrožené druhy (orel mořský). V období tahu se zde vyskytuje až 25 000 jedinců vodních ptáků. Oblast je také centrem výskytu vydry říční, která zde přežila nejhorší období degradace a chemizace prostředí. Celková velikost populace se odhaduje na 150 zvířat. Za jedno z pozitiv lze označit i nové rozšiřování některých druhů velkých savců. Jde o mikropopulaci losa existující zde v posledních dvaceti letech jako důsledek migrace z Polska, v poslední době potom o přechodný výskyt rysa v důsledku reintrodukčních pokusů na Šumavě, s nadějí na postupné vytvoření místní populace.

Jaký vývoj ve využívání krajiny lze očekávat?

Je nepochybné, že hodnota zachovalých přírodních a kulturních krajin v dnešním přetechnizovaném světě poroste. Stejně tak je nepochybné, že dnešní obory zejména v primárním sektoru nemohou přežít bez vyšší produktivity práce, bez modernějších technologií a bez racionalizace některých svých činností. Nemá-li to být na úkor kulturních a přírodních hodnot krajiny, je nutno podpořit žádoucí směr vývoje nejen legislativou, ale také dotační politikou.

Jaké jsou tedy aktivity, které lze v biosférické rezervaci podporovat a považovat za slučitelné se specifickým posláním oblasti? Tradiční obory jako lesní hospodářství, rybářství, zemědělská výroba včetně pastevectví, chov koní, těžba menších objemů štěrkopísku na vhodných místech, racionální využívání zásob podzemních vod, provoz menších a čistých výrobních jednotek, lázeňství, rekreace, věda a školství. V zásadě se vždy bude jednat o menší decentralizované projekty. Je jasné, že pro přežití historické krajiny je nutná jistá nadstandardní péče. Ta se zejména v tradičních odvětvích neobejde bez podpory soukromých aktivit státem či budoucími samosprávnými regionálními orgány. Zárodkem budoucího systému mohou být dnešní programy „Péče o krajinu“, „Obnova vesnice“, „Revitalizace říčních systémů“ a „Regenerace památkových sídel a památkových zón“. ²⁾