BEDŘICH PLACÁK: Paměti lékaře

V sedmdesátých a osmdesátých letech byly vydavatelským počinem a posléze i čtenářským zážitkem paměti pražského psychiatra profesora Vondráčka, po konci komunistické vlády se objevily paměti profesora Syllaby, netrpělivě se očekává knižní vydání pamětí Charvátových. Čas od času se objevují na pultech knihkupectví paměti lékařů. Některé jsou zajímavé jen pro současníky vzpomínajících lékařů, jindy pro širší lékařskou a někdy i pro celou čtenářskou obec.

O doc. MUDr. Bedřichu Placákovi, DrSc., jsem slýchal před třiceti lety, v době, kdy jsem začal studovat medicínu. Měl pověst vynikajícího chirurga a spravedlivého člověka. Později, v sedmdesátých letech, se jeho jméno v lékařské obci objevovalo mezi těmi, kteří vyhozeni z vedoucích míst neměli posléze možnost uplatnění ani v běžné lékařské praxi. Kolik příběhů trapných i smutných, tragických a někdy i tragikomických jsme tehdy vyslechli.

Kniha Placákových vzpomínek otevřeně popisuje ponižující peripetie, kterým byly vystaveny desetitisíce či statisíce slušných lidí, zejména v sedmdesátých letech. Je také ale výpovědí příslušníka jedné části české generace, kterou formovala třicátá léta a zážitek nacistické okupace. Dr. Placák zpracoval své zkušenosti svým směrem, který přes levicovou orientaci směřoval do komunistické strany, pak přes Jugoslávii do severní Koreje a později na místo náčelníka chirurgického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, zařízení, které zejména v šedesátých letech mělo vynikající odborný zvuk. B. Placák stál v osmašedesátém roce, byť s výhradami, na straně Dubčekova obrozeneckého hnutí v komunistické straně i na straně socializmu s lidskou tváří. Odskákal si to a jako člověk zásadový a přímý mohl na počátku sedmdesátých let vykonávat jen místa na nejnižších žebříčcích lékařské hierarchie, místa většinou rezervovaná začínajícím lékařům. Po podpisu Charty 77 mu dokonce bylo zabráněno i v tom, nesměl být ani hlídačem, byl degradován na vojína a odebrali mu vojenská vyznamenání.

Na pozorovatele poněkud vzdálenějšího ze vzpomínek vyvěrá velká odborná i občanská Placákova angažovanost. Zřetelné je jeho jednoznačné zaujetí pro komunistický vývoj v naší zemi ve čtyřicátých i padesátých letech, přesto z knihy vyvěrá snaha nebýt dogmatický a pomáhat lidem, což například ilustrují Placákovy vzpomínky na situaci ve Vinohradské nemocnici na jaře osmačtyřicátého roku. Autorovo zklamání z vývoje po osmašedesátém roce a jeho snaha si najít nové uplatnění a modifikovaný životní názor je v pozadí pamětí sedmdesátých i osmdesátých let. Autorovo levicové zaměření je však pro čtenáře patrné i v této části vzpomínek. Ze zmíněných souvislostí je pochopitelné, že Placáka se tolik nedotkla padesátá léta a perzekuce mnohem násilnější a plošně rozsáhlejší, jako perzekuce let sedmdesátých. Nevšímá si příliš ani té části opozice sedmdesátých a osmdesátých let, která stojí mimo Chartu. V spektru jeho zájmu jsou v padesátých a šedesátých letech jevy, které se odehrávají na levici, v Ústřední vojenské nemocnici, v útvarových i vysokých orgánech komunistické strany. To, co se odehrává v jiné části našeho společenského jeviště, se pochopitelně v knize nedovíte. O to nápadnější je pak pozdější pohled ze stínu. Výseč spektra je ovšem vlastní všem vzpomínkám a nelze je zaměňovat s historickými monografiemi. Jsou vždy zprávou ryze subjektivní a jen tak je možné je přijímat a hodnotit. V tom je jejich omezení, ale také síla jejich svědectví. Jako subjektivní vzpomínky je musí přijímat i ti, kteří jsou v nich hodnoceni, ať již kladně, či naopak velmi příkře. Pro čtenáře je zajímavá hloubka detailu vzpomínek, zacházející do popisu interiérů služeben tajné policie, oblečení i výrazů obličeje. V těchto místech je pak kniha nejen čtivá, ale i zábavná. O trochu horší je to však s autorovými výlety do oblasti filozofie či biologie.

Paměti docenta Placáka rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení nad osudem části generace, která vstoupila do politického života těsně po válce. Za zamyšlení nad dobou, která – ať chceme nebo ne – formovala i nás všechny. Nad dobou, jejíž plody sklízíme a budeme, chtě nechtě, ještě dlouho sklízet. A konečně i za zamyšlení nad našimi vlastními postoji v oněch dobách.