Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

2000

 |  5. 12. 1997
 |  Vesmír 76, 663, 1997/12

Kdykoliv se blíží konec století, lidé i lidstvo poněkud znervózní. Tím spíš, jde-li navíc o konec tisíciletí. Zdánlivě to nemá logiku: číslování jsme si zvolili sami a kdyby bylo jiné, nebyl by důvod k nervozitě. Přece však na tom něco je. Nezvyklost té číslice nás musí trknout a to trknutí probudit k uvědomění si běhu času a dějin, k zamyšlení nad světem těch, kteří si číslují roky, a světem vůbec, kam že se to všechno řítí – a nervozita je tu.

Začátkem září se na Pražský hrad sjelo několik desítek světových osobností – laureátů Nobelových cen, prezidentů a exprezidentů, politiků, politologů a historiků, religionistů různých věr a hodnostářů různých vyznání, vědců známých jmen a autorů známých knih (jména některých ještě uvedu), aby po tři dny ze Španělského sálu zkoumali nervozitu lidí a lidstva před zlomem milénia. Jmenovalo se to Forum 2000 a psalo se o tom ve všech novinách. (V tomto čísle na 76, 692, 1997/12 uveřejňujeme reflexe a postřehy několika spolupracovníků Vesmíru, kteří měli možnost se tohoto setkání zúčastnit jako diváci.)

V té rozmanitosti osobností nelze než čekat rozmanitost témat, názorů a postojů. Přitom všichni měli pravdu, pesimisté i optimisté, racionalisté i iracionalisté, věřící v cokoliv i nevěřící v nic, a měli pravdu proto, že všichni mluvili hezky a zaujatě a (téměř) bez opozice, protože na opravdovou diskusi nebyl čas. To je také moje drobná kritika celé akce: když už se povedlo posadit za jeden stůl tolik vzdělanců, mělo být hlavní těžiště v jejich debatách, konfrontacích názorů a ve vytváření ovzduší pro vznik názorů zcela nových. Pochybuji, že někdo odjížděl s jinou pravdou, než s jakou přijel. A pokud všichni přijeli se stejnou pravdou, tím větší škoda.

Jedno z nejčastějších slov, které bylo na Foru slyšet, bylo slovo odpovědnost. Nezávisle na tom, co si kdo pod ním představujeme, je to slovo s veskrze pozitivním nábojem. Mám pocit, že jakýmsi nevysloveným a možná i neuvědoměným tématem Fora byla otázka, co mají vlastně odpovědní intelektuálové konkrétně dělat, aby svou odpovědnost uplatnili (tím spíš, náležejí-li do kategorie „osobností“). Zajistit publicitu svému setkání? (Stalo se.) Sejít se znovu příští rok? (Stane se.) Co dělat mezi tím? (Takeaki Hori sklidil potlesk a četné citace v novinách za svou obavu, že se možná nestane nic.)

„Co dokáží, co prosadí, když jejich jedinou zbraní je intelekt a slovo?“ táže se ve své reportáži z konference Pavel Tigrid. Na vrcholu stěžňů starých korábů býval koš a v něm hlídkoval námořník. Jeho výhodou bylo, že měl lepší rozhled, nevýhodou, že v případě nebezpečí nemohl nic dělat. Jen volat. Myslím, že podobnou roli mají odpovědní intelektuálové v dnešním světě. Intelekt jim skýtá rozhled, jejich slovo je dobře slyšet. Jak budou reagovat ti, kdo uslyší, a co se stane s lodí, to už je jiná věc.

Ať už píšeme 1997 nebo 2003, žijeme v éře přerodu, kterou někteří nazývají krizí, jiní „emergencí nové globální kultury“ (John C. Polanyi). Námořník na stěžni volá „Země!“ a my dole se děsíme, že se řítíme na skaliska, a současně se těšíme, jak se vylodíme na bohatou a úrodnou pevninu. V éře přerodu, jako je tato, nelze nic předvídat (Immanuel Wallerstein). A nyní řeknu něco, za co mě činorodí aktivisté nebudou mít rádi: pochválím pomalost. Dávno před kybernetikou námořníci věděli, že když loď míří k útesům, je třeba svinout plachty. S útesy nelze nic dělat, ty neodstraníme, zato však můžeme dělat něco sami se sebou – především zpomalit. V září jsem zde hovořil o klonování: že klonovat se prostě bude, záleží čistě na nás, jak se k němu postavíme. Totéž platí o internetu, o ekologii, o energii a o všech dalších nebezpečích lidstva.

Je doufám zřejmé, že pomalostí zde nemíním opak činorodé aktivity. Spíš mám na mysli opak zbrklosti, přehnaných reakcí a paniky. Ti, kdo měli kdy co dělat s kybernetikou a teorií dynamických systémů, vědí, co míním. Vědí také, že i trocha té zbrklosti je třeba k životu, je-li v záloze tlumení. V přírodě existují odpradávna rozličné tlumicí a sebezáchovné mechanizmy, které chrání organizmy, ekosystémy, ba i celou planetu před nečekanými katastrofami. Jedním ze sebezáchovných mechanizmů je i vnitřní rozmanitost, diverzita. Ta byla schopna převést biosféru i přes onu katastrofu, která vyhubila dinosaury. Ochránila biosféru, nikoliv však dinosaury (což je důležitá poznámka).

Od přírody se lze učit, musíme však ovládat její řeč, pochopit ji jako systém vztahů, vazeb a kontextů (Fritjof Capra). Do tohoto systému vztahů, vazeb a kontextů je zapojen i člověk a jeho kultury. Lidé a různá spolčení, ba i celé národy, dovedou být zbrklé a nevyhnout se přehnaným reakcím. Selže-li tlumicí mechanizmus, jemuž říkáme rozvaha, může nastoupit sebezáchovný mechanizmus biosféry. Nechci připomínat dinosaury.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné