O scientizmu (opakování)

Před pěti lety jsem svůj úvodník věnoval úvaze o scientizmu. ¹⁾ Poté, co úvodník vyšel, jsem vyslechl řadu odsudků ze strany přírodovědců, které měly dvojí podobu (což považuji za příznačné). Jedni tvrdili, že žádní scientisté typu mnou zavedeného mezi vědci již dávno neexistují, druzí měli pocit, že útočím právě na ně, poctivé vědce, a že je na jednom místě dokonce přirovnávám k bolševikům.

Úvodník jsem si znovu přečetl a uvědomil jsem si dvě věci. Jednak, že zdaleka nejde o téma časem vybledlé, a jednak, že jsem se tehdy nevyjádřil dostatečně jasně a přesně. Mám tedy dva důvody, abych se k tomu vrátil. S podstatnými změnami zde proto svou úvahu opakuji.

Nejprve, co nazývám scientizmem. Úmyslně si jej dovolím vymezit poněkud zjednodušeně, aby se mi na něj snáze zaútočilo – na oplátku vždy rád vyslechnu kohokoliv, kdo bude scientizmus hájit (zjišťuji však, že slovo „scientizmus“ užívají – podobně jako já – spíše jeho kritici než obhájci).

Nuže: scientizmem nazývám jistotu, postoj, či pocit, že platí tyto čtyři teze:

(1) věda odhaluje pravdu,

(2) pravda je jediná,

(3) věda jediná odhaluje pravdu,

(4) pravda je to, co odhaluje věda.

Netřeba zastírat, že takovéto vymezení podstatně závisí na tom, co se rozumí pravdou a co vědou. Ale ještě dřív, než se k takovému rozumění můžeme dobrat, zjeví se nám zřejmý logický kruh v našich tezích: pravda je v nich právě to, co odhaluje věda, a věda je právě to, co odhaluje pravdu. Jinými slovy, věda rozhoduje o pravdě a pravda rozhoduje o vědě.

Je-li tu jednou kruh, lze v něm snadno bludně uvíznout, a to tím snáze, čím méně si ho uvědomíme. Naopak, když ho vezmeme plně na vědomí, můžeme ho pochopit v jeho tvořivé dynamice (či chcete-li historicitě) jako nezbytnou součást lidského poznání. Připomíná mi to kruh, který filozofové nazývají „hermeneutickým“, nebo metodu, které se porůznu říká „bootstrap“. Něco již musím vědět o pravdě, abych lépe rozuměl vědě, a současně musím mít ponětí o vědě, abych lépe ocenil její pravdu. Díky tomu „lépe“ jde spíše o spirálu než o kruh.

Já však slíbil zaútočit na scientizmus. Co proti němu vlastně mám? Zkusme vyjít z oněch čtyř tezí. Ty mi vlastně ani tak nevadí, jako to, že čím náruživěji se scientisté hlásí jednou k té, jindy k oné tezi, tím méně je vidí všechny současně jako jeden provázaný celek. A tak si vlastně ani neuvědomují, že jsou uzavřeni v onom pevném kruhu vzájemného objetí pravdy a vědy – obě jim jsou jistotou, kterou jen tak někdo nemá co ostouzet.

A tak, věříce v jistotu pravdy i vědy, stávají se kádrováky obou. Je-li jen jedna pravda, je jen jedna věda, vše ostatní je nevěda, pseudověda, pavěda, antivěda. A je-li tu jednou věda, poznáme, co je pravda, vše ostatní je výmysl, nesmysl, podvod, faleš a lež. „My, vědci, experti na pravdu, jsme jediní, kdo má právo třídit zrno od plev,“ slyšíme, „a nejen právo, i povinnost!“ Šovinizmus vědy, jak by to označil Paul Feyerabend, triumfuje. ²⁾

Víme dobře, že věda, a dokonce tak příkladná věda jako fyzika, nám dnes předkládá experimentálně ověřená tvrzení, která ještě před pár desítkami let byla nebo mohla být ostouzena jako nevědecká. Francouzský fyzik Bernard d’Espagnat již pro tuto věc samu považoval scientizmus za vyvrácený. ³⁾ Není tomu tak – scientizmus přece nemůže být vědecky vyvrácen, protože sám určuje, co je věda.

Musím zdůraznit, že nemám a nemohu nic mít proti žádnému jednotlivému vědci scientistovi. Naopak, soudím, že pro konkrétního badatele nad konkrétním problémem či při konkrétním experimentu může být tichý, „pracovní“ scientizmus docela užitečný. Podobně jako umělec ve chvíli, kdy tvoří, smí a má být přesvědčen, že vznikající dílo je jediným možným vyjádřením jeho myšlenky, měl by i vědec mít při práci důvěru v cestu svého bádání. To samozřejmě není v rozporu s jeho pozdějším kritickým odstupem od svých vlastních postupů a výsledků.

Jsem proti scientizmu jako heslu – proti scientizmu jako ideologii. Ideologie vede ke kádrováctví. A kádrovákům se vždy bude hodit ona druhá teze, ta o jediné pravdě. Ale je nejvyšší čas s kritikou končit, abych se sám nestal kádrovákem.

Vraťme se ke čtyřem tezím, jimiž jsem prve charakterizoval scientizmus. Pro ty, kdo ctí Pravdu (s velkým P), jsou výzvou, aby ctili vědu. Vlastně proč ne? Ctít není pyšně se chlubit věděním. Ti, kteří jsou pružné mysli a tvořivého ducha, v bludném kruhu neuvíznou – v hledání pravdy k vědě a vědy k pravdě, místo aby bloudili v kruhu, budou kroužit ve spirále k Pravdě, hluboké, skryté a unikavé. Těm nálepka scientizmu nepatří.