KDO CHVÍLI STÁL, STOJÍ OPODÁL...

„Pokud chceš zůstat na místě, utíkej, jak nejrychleji dokážeš!“ Tuto moudrost sděluje Alence v Říši divů Červená Královna s cílem přiblížit neposednému děcku fakt, že život je neustálé potýkání se a změna, že každé vítězství trvá jen chvíli a že vždy existuje něco nebo někdo snažící se nás dohonit a předhonit.

Jedním z příkladů tohoto nikdy nekončícího soupeření je vztah mezi parazity a imunitním systémem. Každý parazit se totiž snaží o takový životní styl, který by jej zvýhodnil před ostatními a zároveň mu umožnil vyzrát na svého hostitele. V ideálním případě by se parazit nejraději neomezeně co nejrychleji množil, hostiteli nepůsobil žádnou újmu (aby byl co nejlépe a nejdéle hostěn a přenášen) a přitom by si rád zajistil věčnou „neviditelnost“ a bezpečí. Je zřejmé, že existence takového Ferdy parazita všeuměla je velice nepravděpodobná, a že tudíž každý musí ze svých nároků na životní strategii něco slevit. Pravdou však je, že mnohé parazitické organizmy dosáhly v „běhu na velice dlouhé trati“ se svými hostiteli značných úspěchů.

Jsou např. schopné velice chytře ochromit imunitní systém hostilele, což je často nezbytnou podmínkou jejich zdařilého zabydlení se a dlouhodobého přežívání. Náš savčí imunitní systém, často považovaný za nejdokonalejší a nejkomplexnější v přírodě, dokáže za normálních podmínek několika způsoby velice rychle a úspěšně rozpoznat většinu parazitů. V centru této imunitní odpovědi jsou lymfocyty T schopné po důkladné průpravě (kterou nepřežijí ty, které reagují vlastními strukturami) nalézt tělní buňku obsahující cizorodé bílkoviny pocházející z vnitrobuněčného parazita. Každá naše buňka totiž na svém povrchu ukazuje kousky bílkovin, které se v ní syntetizují (tedy i např. virových, je-li buňka napadena) navázané na molekulách MHC proteinů. „Proškolené“ lymfocyty T pak dokážou zkontrolovat, zda se na povrchu buňky nenalézá molekula MHC s navázaným cizorodým peptidem – kouskem bílkoviny z vnitrobuněčného parazita.

Pokud jsou lymfocyty T úspěšné a odhalí nakaženou buňku, donutí ji spáchat sebevraždu (tzv. apoptózu neboli programovanou buněčnou smrt) spojenou se zabitím všeho živého, co se v ní nalézá – tedy i dotyčných parazitů. Ty se však tomuto fatálnímu sledu událostí mohou bránit. Mohou např. zabít lymfocyty T, syntetizovat bílkoviny k nerozernání podobné hostitelovým, znemožnit syntézu MHC proteinů a tak se „zneviditelnit“ nebo např. přesvědčit hostitelskou buňku o tom, že je to vlasně hloupost umírat a že je lepší neuposlechnout, popřípadě že vůbec nejlepší je začít se co nejrychleji dělit...

Všechny tyto a několik dalších způsobů paraziti skutečně využívají a je s podivem, že s nimi náš imunitní systém dokáže držet krok. Velice populární, zvláště mezi viry, je právě již zmíněné „zneviditelnění se“. Buňka, v níž virus zastavil syntézu MHC proteinu, je totiž pro lymfocyt T nerozpoznatelná a uniká tak jeho dozoru. Náš imunitní systém však nalezl protizbraň. K hledání těchto buněk mu slouží buňky NK (z angl. natural killer – přirozený zabiják), které jsou schopny rozpoznat a následně zlikvidovat tělní buňky bez MHC proteinů.

Ani tím však náš imunitní systém nedosáhl konečného vítězství. V jednom letošním dubnovém čísle Nature (386, 446–447, 510–514, 1997) byla popsána protizbraň tzv. cytomegalovirů, které dokážou zastavit syntézu buněčného MHC proteinu a nahradit jej vlastní bílkovinou, jež se MHC proteinům podobá natolik, že oklame NK buňky a přitom je zřejmě dostatečně odlišná, aby nebyla rozpoznána lymfocyty T. Cytomegalovirus se tedy dokáže skrýt před lymfocyty T a přitom přesvědčit NK buňky o tom, že jím nakažená buňka nestojí za povšimnutí. Na první pohled se zdá, že jde o dokonalou strategii, ale ve světě, kde má pravdu Carrollova Červená Královna, není žádný závod definitivně vyhraný, a navíc – každý má alespoň jednu Achillovu patu...