František Gregor, entomolog světového významu

K údělu nejedné z významných osobností českého a slovenského kulturního života patřilo odedávna, že o nich více věděla cizina než domácí veřejnost. Frekvence těchto případů se stala téměř měřítkem různých forem naší domácí mizérie, v níž hrají prim cizácké režimy (s jejich ochotnými místními posluhy) a jim vyhovující dekapitace národa narkotizováním naší kultury. Je příznačné, že po r. 1989 se to podobnými případy téměř hemží. Z entomologů jmenujme mezi našimi emigranty světové pověsti profesorku J. Kukalovou, dnes světově uznávanou znalkyni fosilního hmyzu, která natrvalo zakotvila v Kanadě. Mezi námi však v jakési vnitřní emigraci žili jiní entomologové, jejichž jmény se můžeme dnes chlubit, protože jejich dílo se stalo trvalým majetkem světové kultury. Zcela zvláštní místo mezi nimi zaujímá Ing. Dr. František Gregor, Dr. h. c., který svým příznačným způsobem neoslavil ani své sedmdesáté narozeniny (7. října 1996), neboť oslavy podobného druhu mu jsou naprosto cizí.

František Gregor pochází z evangelické rodiny zakořeněné na Českomoravské vrchovině v tamním Ubušíně. Měl velké štěstí v neštěstí, že jeho vztah k přírodě, zejména k hmyzu, byl dědičný. Jeho otec, gymnaziální profesor František Gregor senior, byl nejenom výborný pedagog, nýbrž koncem třicátých let také významný hymenopterolog, zakladatel Folia entomologica a průkopník rozhlasových pořadů o hmyzu. Jako mimořádně a všestranně angažovaný intelektuál vstoupil do odboje (do skupiny, která připravovala obnovu zavřených vysokých škol) a tragicky zahynul v Mauthausenu. Stačil však podchytit ojedinělou kombinaci nadání syna Františka: jeho zájem o hmyz s výjimečnými výtvarnými schopnostmi. A tak František vynikal už od chlapeckých let jako malíř hmyzu. S odstupem času se ukazuje, že – nehledě na technické a další letité zkušenosti – jeho barevné obrázky vřetenušek staré více než padesát let snesou srovnání s nejvyspělejšími výtvory jeho nejzralejšího období.

Po gymnaziálních studiích v Brně se Gregor ihned po válce začal věnovat studiu lesnictví na dnešní Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Měl opět štěstí, protože tou dobou působila na této škole plejáda vynikajících osobností našeho přírodovědného života (jako např. fytocenolog Alois Zlatník, encykloped Octavianus Farský, zoologové František Miller, Boleslav Tomšík a Josef Kratochvíl) a tak obklopen také svými vrstevníky (Jindřich Chmelař, Radoslav Obrtel, J. Pelikán, D. Povolný) mohl v příznivém i tvůrčím klimatu rozvíjet svůj talent. K talentu patří v životě i trocha štěstí, které se na Gregora pousmálo možností nastoupit do aspirantury u další významné osobnosti lesnictví, pražského prof. A. Pfeffra, a tím se vyhnout vojenské službě.

Gregor měl šťastnou introvertní povahu a přes své nadání i výkonnost se držel vždy v pozadí, takže nejen nevzbuzoval pozornost, ale ani řevnivost nebo závist, a ve své profesi entomologa – znalce dvoukřídlého hmyzu – se jako takřka celoživotní zaměstnanec udržel v detašované pracovní skupině a posléze i sám v Parazitologickém ústavu ČSAV v Brně. Od poloviny padesátých let začaly budit mezinárodní pozornost barevné ilustrace hmyzu v jeho publikacích. Se všeobecným úpadkem domácích poměrů a s rozvojem svobodného vědeckého světa bylo stále zřejmější, že tento talent by se mohl prosadit na západ od nás. Naskytla se k tomu jedinečná příležitost, když kustod entomologických sbírek moderně vybudovaného muzea v Karlsruhe, Dr. H. G. Amsel, pojal úmysl vydávat reprezentativní monografii Microlepidoptera palaearctica. Tato publikace byla nemyslitelná bez barevných ilustrací těchto drobných motýlků (zahrnujících např. moly, obaleče, zavíječe, pernatušky ad.) a Gregor se stal na dlouhá léta jejím jediným ilustrátorem. Jeho výkon – nehledě na ryze fyzickou náročnost – je imponující. Z dosavadních devíti svazků ilustroval sám plných sedm, což je přes dva a půl tisíce barevných vyobrazení jednotlivých druhů. Záhy se ukázalo, že zdaleka není jen ilustrátorem. V mnoha případech si všímal habituálních znaků, které autorům dílčích svazků unikly, a navíc nabyly jeho ilustrace takové autenticity vědecké, že vlastně nahradily obvyklé deskriptivní diagnózy taxonů. Tento mimořádný Gregorův vklad dostal výraz v tom, že se spolu s Amselem a vídeňským Hansem Reisserem stal spoluvydavatelem celé této řady.

Již toto dílo by stačilo plně zaměstnat jednotlivce. Gregor se však „živil“ profesionálně studiem dvoukřídlých (Diptera) a bylo logické, že i v tomto oboru se záhy prosadil nejenom jako znalec této skupiny, nýbrž jako malíř. Kromě ilustrací ve vlastních pracích byl proto přizván jako spoluautor a ilustrátor světové monografie synantropních Dipter v dnes již klasickém Greenbergově knižním díle „Flies and Disease“, které vydala r. 1971 Princetonská univerzita. Náročná kritika v USA přirovnala Gregorův výkon k umění hraničícímu s nenapodobitelnou precizností byzantských miniatur. Objektivně řečeno jde o morfologicky přesné deskripce, tedy popisy konkrétních biologických objektů vyjádřené uměleckými prostředky.

Přesah Gregorova talentu však pochopili i specialisté v jiných oborech. Tak se stal Gregor autorem stovek pérovek, jimiž doprovodil např. knihu „Orchideje“ autorů J. Duška a J. Křístka nebo reprezentativní publikaci brněnského „Orchidea klubu“ o československých terestrických orchidejích (Československé orchideje v perokresbách F. Gregora, Brno 1986). Pro jeho přístup také k této práci je charakteristické, že odmítal herbářový materiál a pro své ilustrace obtížně sháněl živé rostliny.

V článku tohoto druhu nelze vyčerpat přístupy a invenci Gregorovy „ilustrátorské“ činnosti. Spokojme se s konstatováním, že mezinárodní vědecký svět dávno pochopil velikost jeho nadání a ponechal stranou vnějškovou stránku Gregorova nenápadného osobního vystupování. Slouží proto ke cti mateřské fakultě, na níž Gregor studoval, že mu udělila čestný doktorát (příznačně spolu s jeho pražským učitelem prof. Pfeffrem) a předešla tak snahám poctít takto Gregora z ciziny. V této souvislosti se sluší připomenout, že Gregor je vynikající krajinář, i když zde jistě nelze hovořit o úsilí soustavném, protože šlo jaksi o „únikové“, tedy ryze osobně motivované a takříkajíc „odlehčovací“ projevy.