Na rozdíl od Markoše nechci s J. Šmajsem polemizovat, vyvracet jeho názory a poukazovat na jednotlivé omyly, jichž se dopouští. Bylo by možné ho skutečně chytat za slovo téměř v každé větě a jeho libovůle v používání některých pojmů (informace, entropie) i celých vědeckých koncepcí musí alespoň trochu zasvěceného člověka vyvádět z míry – tyto koncepce totiž J. Šmajs vědomě či nevědomě mění tak, aby jimi mohl dokládat své (jistě dobře míněné) teze. Základní problém je ale obecnější a spočívá v nerozlišování mezi jevy a modely, mezi realitou a tím, jak realitu interpretujeme a co si o ní myslíme. Bude proto užitečné shrnout, co o vztahu člověka a jeho kultury na jedné straně a přírody na straně druhé vlastně víme, a co nevíme.
Víme, že člověk silně ovlivňuje své prostředí a tento vliv někdy způsobuje kaskádu druhotných efektů, které se mohou projevit i na globální úrovni. Nevíme ovšem, nakolik člověk ohrožuje biosféru jako celek, protože nevíme, jak tento celek definovat. Kácení deštných pralesů je jistě razantní zásah, nicméně v dobách ledových se jejich plocha zmenšovala ještě razantněji a biosféra „fungovala“. Anebo nefungovala? Jak to lze rozlišit, jak poznat, že „stabilita biosféry je ohrožena“, když víme (to náhodou opravdu víme), že stabilitu lze definovat jen ve vztahu k určitým, předem zvoleným proměnným? Nevíme, jak poznat ekologickou krizi, poněvadž nemáme kritéria na její rozlišení. Není vyloučeno, že za 500 let se bude o dvacátém století mluvit jako o „době globální ekologické krize“, ovšem právě jen díky těm 500 letům odstupu a možnosti srovnání.
Víme, že následkem činnosti člověka ubývají biologické druhy, nevíme ale jak moc a zda tento úbytek výrazně převyšuje intenzitu vymírání v minulosti. Neznáme totiž ani intenzitu současného vymírání, ani „normální“ rychlost vymírání a vzniku nových druhů. Víme jen to, že intenzita vymírání v geologické minulosti byla dost proměnlivá, takže by nám z hlediska srovnání asi nebylo nic platné ani kdybychom znali reálnou intenzitu současného vymírání. Tu můžeme jen velmi přibližně odhadovat na základě známé rychlosti ničení tropických pralesů a známého vztahu mezi velikostí plochy a rovnovážným počtem druhů na této ploše. Konkrétní údaje o vymření určitých druhů jsou spíše anekdotické povahy a jejich zhodnocení vedlo k výsledkům dosti rozpačitým – ukázalo se kupříkladu, že není znám jediný druh hmyzu, který by během několika posledních desítek let v Evropě vyhynul.
Víme sice, že druhové bohatství je pro biosféru i jednotlivá společenstva nezbytné, nevíme ale přesně, jaký je vztah mezi funkcí (společenstev či celé biosféry) a druhovým bohatstvím. Je zřejmé, že společenstva nemohou být ochuzována nad míru, kdy zbývající druhy už nestačí vykonávat základní funkce nezbytné k jejich udržení (vytváření a rozklad organické hmoty, stabilizace populační dynamiky jednotlivých druhů atd.), na druhou stranu neexistuje přímý vztah mezi druhovým bohatstvím společenstev a jejich stabilitou. Navíc druhové ochuzení společenstev vede i v případě ztráty druhů zajišťujících některé základní funkce v naprosté většině případů pouze k přetvoření společenstva v jiné společenstvo, o němž nemůžeme prohlásit, že by bylo nějak „horší“ než předchozí společenstvo.
Víme, že i relativně drobné zásahy do přirozeného chodu věcí mohou mít následky značného rozsahu – lokální vyhubení jednoho druhu, zavlečení jiného druhu anebo velmi jemná změna podmínek prostředí mohou v krajním případě vést ke zhroucení celého společenstva. Většinou však nevíme, ve kterém konkrétním případě k tomu dojde. V přírodě jsou věci provázány často zcela netušeným, překvapivým a předem neodhadnutelným způsobem a činnost člověka může mít poměrně nezávisle na své intenzitě následky žádné, katastrofální či naopak pozitivní (toto hodnocení je navíc záležitostí hlediska).
Víme, že člověk je závislý na okolní přírodě a (přinejmenším zatím) není schopen přežívat v uměle ochuzeném světě izolovaném od okolí (to ukázal třeba experiment s Biosférou II). Nevíme však, nakolik lze změnit biosféru, aby byla pro člověka ještě snesitelná. Nelze vyloučit, že z hlediska pouhého přežití člověka je naprostá většina biologických druhů na Zemi zbytečná, už jenom proto, že naprostou většinu druhů (eukaryotických organizmů) tvoří hlístice a tropičtí členovci.
V tomto výčtu by se dalo jistě pokračovat: víme že člověk má potenciál měnit globální klima, nevíme ale, zda jej skutečně mění a jakým směrem; víme, že člověk přetváří krajinu, ovšem nevíme, jak by se vyvíjela krajina v jeho nepřítomnosti (a který organizmus by ji případně přetvářel místo něho) atd. Z toho všeho plynou přinejmenším dvě poučení. První je, že nevíme skoro nic a mnohé věci ani vědět nelze (viz problém se stabilitou), musíme tedy být opatrní jak při formulaci svých tvrzení, tak ve svých činech. Druhé poučení se týká skutečnosti, že neplatí jednoduchá rovnice, na níž bylo založeno téměř veškeré environmentalistické hnutí minulých desetiletí, totiž bohatství přírody = stabilita biosféry = zdraví a přežití člověka. Při snaze chránit přírodu se proto musíme rozhodnout, o co nám vlastně jde, za které hodnoty bojujeme.
Máme několik možností. Může nám jít především o přežití a zdraví člověka (pak nás ale nemusí tolik pálit ničení různých českých kopců a tropických pralesů), nebo o zachování každého projevu života (pak ale nevím, jak se vypořádat se skutečností, že většina organizmů včetně nás žije jen díky zániku jiných organizmů), anebo o dnes tolik populární biodiverzitu. Ani k ochraně biodiverzity však nemáme žádný „vědecky objektivně podložený“ důvod, vždyť (viz výše) nevíme, jaký je její význam pro fungování biosféry a pro naše přežití. Diverzitu můžeme chránit proto, že nám za to stojí, že rozmanitost jednotlivostí považujeme za hodnotu samu o sobě, nebo že nám nějak vadí současná „homogenizace“ světa. Jediný „vědecký“ poznatek, o nějž bychom se mohli opřít, je naše vlastní nevědomost. Je jistě věcí diskuse, zda vůbec racionální oporu potřebujeme a zda etiku vztahu k přírodě můžeme založit pouze na vlastní nevědomosti. Osobně se domnívám, že ano.
Všechny zlostné pokyny Fridricha Velikého o zrušení nevolnictví se cestou k realizaci takřka rozplynuly, protože úřední mechanismus je prostě ignoroval jako nahodilé diletantské nápady. [...] Ruský car starého režimu zřídka dokázal natrvalo prosadit sebemenší věc, jestliže se nelíbila jeho byrokracii a odporovala jejím zájmům. Jeho ministerstva, ač mu jako samovládci přímo podléhala, tvořila [...] konglomerát satrapií, jež se mezi sebou potýkaly všemi prostředky osobních intrik [...] Proti nim byl monarcha jako diletant bezmocný.
MAX WEBER: Autorita, etika a společnost, Mladá fronta, edice Souvislosti, Praha 1997, str. 86
Článek ve formátu PDF [251,34 kB]
