Spor o Darwina?

Phillip E. Johnson v knize „Spor o Darwina“ zevrubně zkoumá, zda je darwinizmus založen na správném hodnocení vědeckých důkazů, nebo zda je jen dalším druhem fundamentalizmu. Ačkoli napadá Darwinovu teorii, není Johnson ani biolog, dokonce ani přírodovědec, ale právník. V dobrém slova smyslu se to odráží v celé knize: i při tak žhavém tématu zachovává Johnson chladnou hlavu a jeho argumentace je neobyčejně precizní a věcná. Velký důraz klade na vymezení pojmů a citace protichůdných názorů. Tento přístup spolu s biologickou erudicí činí z Johnsona skutečně osobu nebezpečnou pro darwinizmus, zejména pro jeho ideologickou formu. Délka Flegrovy recenze a pečlivost, s níž byla napsána, napovídají, že nebude možné knihu hodit jen tak přes palubu.

Sílu Johnsonových argumentů se Flegr snaží bagatelizovat nálepkou kniha je psána z pozice kreacionizmu. Není to pravda. Zaujatost je třeba doložit v jeho argumentaci, ale ta mi připadá poctivá – vychází vždy z faktů, které má věda k dispozici, a porovnává je s vývody darwinistů. Johnson považuje za fér uvést hned zpočátku svoje krédo, ale to podle mého názoru nestačí k tomu, abychom ho obvinili ze zaujatosti. Jsem filozofický teista a křesťan. Věřím, že existuje Bůh, který mohl tvořit z ničeho, pokud to tak chtěl, ale který se také mohl rozhodnout působit místo toho skrze naturalisticky chápaný evoluční proces. Nejsem obhájce nauky o stvoření a v této knize se ani nehodlám zabývat jakýmikoli konflikty mezi biblickými záznamy a vědeckými důkazy. Dlužno říci, že to skutečně nečiní. Nezaplétá se do neplodných kreacionistických úvah typu, jak dlouhý byl jeden den biblického stvoření a podobně. Drží se svého cíle a proti Darwinově teorii se nesnaží stavět žádnou ucelenou alternativu.

Johnson postupně v jednotlivých kapitolách napadá všechny pilíře teorie darwinizmu a shledává, že jsou velmi vratké. Poutavým způsobem rozebírá teorii přírodního výběru, o jehož existenci a působení nepochybuje – což se zřejmě přiházívá mnohým kreacionistům. Jeho tvořivou moc ve smyslu vzniku evolučních novinek však nepovažuje za prokázanou. Celkem přesvědčivě (citacemi předních obhájců darwinizmu) dokládá, že tvrzení nejlépe přizpůsobené organizmy produkují nejvíce potomstva je velmi často používáno jako tautologie. Neboť jak lze z genetického hlediska (a o toto hledisko nám jde) definovat nejlepší přizbůsobenost organizmů? Přece jako schopnost produkovat maximum potomstva! Empirické a oblíbené důkazy působení selekčního tlaku na populace odkazuje do patřičných mezí – viz případ drsnokřídlece březového, motýla, který změnil barvu křídel v důsledku ztmavnutí kůry stromů – toto není důkaz, že by podobnými mechanizmy vznikaly nové orgány či druhy. Přesto kolega Flegr nechápe, proč se Johnson tomuto důkazu „vysmívá“. Jednoduše proto, že skutečně nedokazuje to, oč tu běží – vznik nezvratných evolučních novinek, nikoli reverzibilních variací. Jedna kapitola je věnována roli mutací (mikro i makro) při vzniku složitých orgánů a problému nedostatku času ke vzniku těchto struktur náhodnými mutacemi. Samostatná kapitola pojednává o zkamenělinách, kdysi pýše darwinistů, dnes však, při fatálním nedostatku přechodných forem, které bychom měli v souladu s postupnými změnami orgánů a druhů nalézt, spíše rozpaky budícím (z hlediska Darwinovy teorie) souborem nálezů.

Jako červená nit se táhne Johnsonovou argumentací stále znovu kladená a zodpovídaná otázka: Má přírodní výběr onu tvořivou moc, kterou vyžaduje darwinistická teorie? Kdykoliv je totiž vidět v akci (viz již zmíněného drsnokřídlece), umožňuje variace jen v určitých mezích a omezující hranice uchovává se stejnou účinností, s jakou umožňuje omezené množství variací (teorie neutrální evoluce).

Ve druhé polovině knihy se Johnson věnuje filozofickým a náboženským souvislostem Darwinovy teorie a vědecké etice. Zuřivé lpění na Darwinově teorii a neschopnost jejích zastánců vidět tautologická tvrzení či nedostatek důkazů vysvětluje motivy mimo vědu. Jde o nutnost zachovat naturalistický (chceme-li materialistický) světový názor (vlastní) a spolu s ním „prestiž vědy“ (tedy potažmo i svoji vlastní). Tento motiv je však skrytý často i darwinistům samotným. Bez Darwinovy teorie by vědecký naturalizmus neměl svou verzi vzniku života a ústup v tak důležité věci by znamenal katastrofu ve formě rejů šarlatánů a náboženských fundamentalistů. Byl by to konec kritického a poctivého myšlení, které ale bohužel mnozí zastánci darwinizmu již opustili, aniž si toho povšimli. Domnívám se, že takovéto obavě se nelze vzhledem ke způsobu argumentace určitých kreacionistů až tak moc divit, ale není možné, aby tento strach zatemnil nezaujaté uvažování a hledání pravdy, se kterým stojí a padá věda. Nemohu tento strach nevidět ani v závěru recenze kolegy Flegra: ... nemyslím, že by právě tato kniha mohla podstatněji ovlivnit laickou veřejnost a „vrhnout ji do náruče kreacionizmu“. (Všimněte si té patetické formulace!) Mohlo by se však stát, že by kniha, díky své věcnosti a fundovanosti, mohla „vrhnout do náručí kreacionizmu“ některé vědce. To už je ale námět na menší horor.

Johnson odmítá občas proklamovanou náboženskou neutralitu Darwinovy teorie přesným definováním jednoho z jejích základních postulátů: ...důležitým tvrzením darwinizmu není, že vztahy existují, ale že tyto vztahy se vytvořily přirozeným procesem, kdy se rodičovské druhy postupně, skrze dlouhé větve (nebo dokonce husté keře) přechodných mezičlánků proměňovaly ve zcela jiné formy bez jakéhokoli zásahu Stvořitele nebo jiného nadpřirozeného mechanizmu. Na základě tohoto vymezení je dále možné diskutovat o tom, jestli je s náboženstvím slučitelná evoluce (a ve světle tohoto výroku se zdá být) či darwinizmus sám – a ten není. Pojetí vědy a náboženství jako dvou nepřekrývajících se oblastí, které by umožnilo „před vchodem do kostela odložit mozek“, nepovažuje Johnson za udržitelné ani intelektuálně poctivé.

Náboženské aspekty darwinizmu dokládá Johnson na mnoha místech knihy. Předně nedostatek důkazů už sám vede k tomu, že je nutno mnoha věcem prostě věřit, aby se stavba darwinizmu nezřítila. Občas ta dávka víry musí být značná, když spolkne i skokovou makromutaci, při níž vznikají najednou celé orgány a fixují se plozením (s kým?!) v dané populaci. To je genetický zázrak – souhlasím s Johnsonem, že jinak to nazvat nelze – a k jeho přijetí je třeba stejné dávky víry jako například k uznání zázračnosti lurdských uzdravení (tam na to jsou alespoň svědci, kdežto skokovou makromutaci nikdo neviděl). Podotýkám, že většina darwinistů nevěří ani jednomu, ani druhému, ale s teorií makromutací se přispěchalo na záchranu Darwinovy teorie. Dobře jsem se bavil zejména při líčení výstavy „Předkové“ v Americkém přírodopisném muzeu r. 1984. Atmosféru tvořila neprůstřelná skla vitrin s kostmi předků a uctivě ztlumené hlasy antropologů, připomínající teologickou rozpravu v katedrále. Je zde rozdíl. Když člověk drží v dlaních lebku odvozenou z pozůstatků vlastních předků, je na tom něco nevýslovně dojemného, cituje Johnson antropologa R. Lewina. Nepřipomíná vám to uctívání ostatků svatých?

Pro vypjaté darwinisty je víra v Boha buď neškodná a citová záležitost, která vedle jasných a pevných fakt evoluční teorie staví neurčitá a mlhavá tvrzení o Bohu, nebo jde o kreacionizmus – a kreacionisté jsou lidé buď hloupí, nebo šílení, anebo zlí (R. Dawkins, Slepý hodinář). Nutno říci, že Johnsona lze těžko vměstnat do těchto kategorií – není ani hloupý, ani šílený. Víru v Boha nepokládá za věc pro rozum neuchopitelnou, citovou a s vědeckými argumenty mimoběžnou. Zbývá už tedy jen věřit, že je zlý. Anebo má pravdu.