Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Co jen lilie vědí

 |  5. 10. 1997
 |  Vesmír 76, 543, 1997/10

Ledva jsem dopsal svůj úvodník „Co jen brouci vědí“ do předminulého čísla, v němž jsem si položil otázku, proč upíráme nižším živým tvorům vědomí, narazil jsem na odborný článek „Mají rostliny vědomí?“ v jednom celkem seriózním vědeckém časopise. Článek sám zde nebudu komentovat (je to spíš jen přehled různých názorů a pokus o jejich utřídění); raději bych se zamyslel nad přirozeností nebo nepřirozeností samotné té otázky.

Současné diskuse o vědomí jakožto vědeckém problému se zatím nedostaly dál než k zjištění, že vlastně není jasno, o čem se to vůbec mluví. (Moji pravidelní čtenáři asi nejsou tímto zjištěním překvapeni.) Zkusme si situaci obrátit a vyjít od dvou možných, avšak protichůdných odpovědí na zmíněnou otázku. „Rostliny samozřejmě žádné vědomí nemohou mít!“ tvrdí jedni, kombinujíce názor, že vědomí je produktem mozku, s pozorovatelným faktem, že rostliny žádný mozek nemají. „Rostliny samozřejmě vědomí mají!“ jsou si jisti druzí, majíce prvé za necitlivé schránky racionalizmu. Tento druhý názor se vskutku dosti často vyskytuje u prostého lidu, přírodních národů, psychotroniků, hlasatelů New Age, dětí, básníků, vášnivých zahrádkářů a inteligentních lidí.

I když se (občas i nerad) počítám mezi ony necitlivé schránky racionalizmu, považuji za svou povinnost vážně se zamýšlet i nad podivnými názory, které nesdílím. Odbýt něco s pohrdlivým úsměškem anebo s rozhořčeným vztekem jsou reakce emocionální, nikoliv racionální. Nuže, představuji si, že jsem v roli obhájce teze druhé (dle níž rostliny mají vědomí), a sám sebe budu v této roli zkoumat.

Nejdříve bych se asi pokusil o vlastní představu, co by mohlo znamenat „mít vědomí“, aby teze platila. Snad bych začal od oné zvláštní vlastnosti některých věcí, která mi brání jim ubližovat. Máme na zahrádce ještě nerozkvetlou lilii a snadno si dovedu představit, jak by mne zabolelo, kdyby ji před mýma očima někdo třeba i nechtě zlomil. Bolelo by mě to za ni! A cítě bolest za zlomenou lilii, mohu si (metaforicky) myslet, že cítím přímo její bolest. Vím, jde o výkon mého vědomí, je to empatie, nicméně intenzivní empatii lze prožívat téměř jako by došlo ke splynutí s jejím objektem. Taková empatie přitom nemá hranic co do objektivní (materiální, tvarové, organizační) povahy svého předmětu. (Pamatuji se, jak jsem jako dítě prožíval utrpení své bačkorky, když se jí ztratila druhá do páru. Čtenář si zase může dosadit nějakou vlastní zkušenost, například pocit ze zranění bližního nebo soucit s vlastním autem těsně před dírou v dlažbě.)

Dovedu-li si představit, že cítím bolest lilie, mohu to (metaforicky) objektivizovat a prohlásit, že lilie mohou prožívat bolest (jen ony vědí, jak to je opravdu). Od prožívání bolesti pak již není daleko k vědomí obecně. Takovýto významový posun považuji za zcela legitimní v rámci poetického světového názoru. S vědou to mnoho společného nemá.

Věc ovšem komplikují rozliční „vědečtí mystici“ (vyskytující se například mezi psychotroniky nebo zastánci New Age), kteří nerozlišují mezi poetickou metaforou a vědeckým důkazem. Ti vše přeloží do slovníku vědy či slovníku podobného vědě (přičemž poetického v tom nechají právě tolik, aby se to pěkně četlo, a vědy právě tolik, aby se tomu věřilo). A pak si stěžují, že s nimi opravdoví vědci nemluví.

Jako vždy: raději na sebe oba světové názory, jeden poetický a druhý vědecký, nevraží, než aby si vzájemně naslouchaly, chápaly se ve své odlišnosti a jeden si zkoušel trpělivě překládat druhý do svého jazyka a do svého vidění světa.

Moje „konstrukce“ vědomí rostlin se vám možná zdála násilná a nevěrohodná. Už ta moje historka s empatií — není to jen má fantazie? Jak mohu mluvit i za vás? Když vám někdo utrhne pečlivě ošetřovanou lilii, máte jistě vztek — ten však nemá nic co dělat s nějakými vnitřními pocity lilií. Tak především: nemluvil jsem za vás, ale za sebe. A za druhé, ano, byla to jen má fantazie. Nemínil jsem konstruovat vědomí rostlin; pouze jsem chtěl — připouštím, že násilně a nevěrohodně, — předvést možný přechod z jednoho vidění světa do jiného. Byla to jen moje fantazie — a tím slůvkem „jen“ jsem se právě prozradil jako odchovanec západního racionalizmu, pro něhož je fantazie sice pěkná věc, ale s vědou, a tedy ani pravdou nemá co dělat.

Naproti tomu by však nebylo poctivé na tomto místě nevzpomenout, že existují rozsáhlé kultury, pro něž je stejnou samozřejmostí, že zvířata, rostliny, lesy a hory mají vědomí, jako je samozřejmostí pro nás, že tyto věci vůbec jsou. I takový pohled na svět si zasluhuje pozornost. Střízlivou a přitom zcela otevřenou pozornost, čímž nemíním ani konverzi na novou víru, ani zdvořilý a politicky korektní respekt. Jestliže není dostatečně jasno, o čem se to vlastně mluví, když se vědecky mluví o vědomí, může být k užitku se zamyslet, o čem se to mluví, když se mluví o vědomí uvnitř jiného světového názoru.

Může pomoci i ta moje myšlenková hra na bolest lilií. Třeba poznáme zdroj našich potíží v tom, že vědomí máme za vlastnost a každou vlastnost za vlastnictví nějakého vlastníka. Cítím-li bolest za lilii, nepatří tato bolest ani mně, ani lilii, nýbrž nám oběma. Anebo nikomu. Anebo všem.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné