Zima 1995/1996

V posledních desetiletích se nezřetelný obraz minulosti ve zpětném zrcátku klimatologie nebývale zaostřil a zdetailizoval. Stalo se tak nejenom díky systematickému soustřeďování a porovnávání klimatohistorických informací tzv. přírodních archivů, ale i zpracováváním historických písemných záznamů, které mohou mít význam pro poznání podnebí a jeho vývojových změn v minulosti. Přitom dostatečného „reakčního“ zahuštění informačních klimatohistorických databází bylo dosaženo hned v několika státech světa, především ve Velké Británii, Francii, Švýcarsku, USA, Rusku, Japonsku a Německu.

I u nás již relativně vysoká středověká kulturní úroveň, počínaje epochou staroslověnského cyrilometodějského písemnictví a dobou otonské renezance, vytvořila velice příznivé podmínky pro vznik a uchování klimatohistoricky jedinečných písemných informací. Není proto divu, že ve všech významných klimatologických archivech světa se lze setkat s prameny, které mají úzkou spojitost se zeměmi Koruny české (Czechia, Tcéquie, Boiohaemum, Bohemia, Böhmen, Cseh, Moravia, Mähren, Silesia, Slesia, Zlezia, Schesien, Lusatia, Lusica, Lonsica, Lausitz, Prag, Praga, Moldau, Elbe apod.). Námi zpracovaná klimatohistorická databáze obsahuje jen pro časový úsek od r. 1000 do r. 1805 (do počátku srážkové klementinské časové řady), celkem 45 000 údajů. Podle nich lze stanovit termometeorologickou a hydrometeorologickou míru normality pro každý rok tohoto období, vymezit několikaletá a dále intersekulární a sekulární přirozená klimatická období, ale i extrapolací některých výrazně se uplatňujících oscilací usuzovat, jaký pravděpodobně bude další vývoj klimatu. Např. z termometeorologického hlediska lze v našich přírodních podmínkách označit za dominující intersekulární cyklus, nejnověji loni popsaný J. Svobodou, jehož délka periody je přibližně devadesát let, a dále cyklus kvaziosmiletý (viz Vesmír 67, 617, 1988/11). Důležitým poznatkem je, že oba tyto cykly spolu těsně interferují.

Byla tedy dlouhá a pro druhou polovinu 20. století nezvykle tuhá zima 1995/1996 z hlediska základní termometeorologické oscilace skutečně něco tak překvapivého? Vyjděme ze skutečnosti, že vypočtená průměrná délka periody kvaziosmiletého teplotního cyklu pro toto tisíciletí je přibližně 8,3 roku. Pro usnadnění časové orientace bude dále vhodné přijmout zjednodušení, že totiž 12 period po sobě jdoucích kvaziosmiletých cyklů odpovídá časovému úseku 100 let. Po tomto úvodním kroku je již možno přistoupit k uvedení alespoň dvou ilustrativních příkladů, vycházejících právě z platnosti teplotní kvaziosmileté oscilace.

Příklad prvý. Vůbec nejkatastrofálnější zimou posledních tří století byla tzv. sibiřská, laponská či grónská zima, které se též říkalo zima čtyřicítková, neboť odezněla ve čtyřicátém roce 18. století a nejnižší naměřené teploty ve střední Evropě se při ní pohybovaly kolem -40 ^oF (= -40 ^oC). Třetí nejstudenější zimou u nás podle klementinských pozorování byla zima r. 1838 (s průměrnou teplotou tří zimních měsíců -5,47 ^oC) a sedmou v celkovém pořadí zima z roku 1940 (průměrná teplota tří zimních měsíců -5,30 ^oC). Mimořádně tuhé zimy se vyskytovaly i v letech 1644 (respektive 1645 a 1648), 1544, 1440 (1442 a 1443), 1340, 1241, 1143, 1043 a 1044, 941, 545 a 443.

Příklad druhý: Za nejkrutější a nejdelší zimu 17. století je na našem území považována zima z r. 1695. Velice kruté zimy odezněly i v roce 1595, 1496, 1391, 1296 a 1297, 1195, a 1094. Druhou nejkrutější zimou éry klementinských pozorování je zima z r. 1799 (průměrná teplota tří zimních měsíců -5,83 ^oC). Mezi zimami, které mají díky působivým vánočním pohlednicím a idylickým motivům zasněžených českých vesniček na obrazech malíře Josefa Lady do značné míry na svědomí přetrvávající asociaci bělostného sněhu a poezie vánoc, náleží přední místo především zimě z r. 1895 (průměrná teplota tří zimních měsíců -3,27 ^oC). Byla tedy zima r. 1996 tak překvapivá? V roce 1991, v době přesvědčivých důkazů globálního oteplování, jsem zakončil jednu relaci rozhlasového vysílání populárněvědeckého pořadu Meteor, která byla věnována právě periodičnosti tuhých zim, touto otázkou: vyskytne se i v devadesátých letech našeho století zimní období podobné tomu, jaké prožívali např. Karel Čapek a Josef Lada roku 1895?

Pokud nyní extrapoluji některé podnební trendy, o nichž se domnívám, že vyplývají z klimatické databáze, nečiním tak bez pocitů chodce vstupujícího na tenký led. Začnu proto nekonfliktním tvrzením – od konce předchozího století žijeme v teplém sekulárním období – současném klimatickém optimu. Zejména od 50. let tohoto století je prokazatelné pozvolné oscilující oteplování, které je silně nerovnoměrné a různým způsobem zasahuje různé části zemského povrchu. Od poloviny 90. let se nacházíme na počátku chladné části periody intersekulárního přibližně devadesátiletého cyklu (v malém klimatickém optimu 875 – 1199 chladné části intersekulárních period dosahovaly trvání 41 až 43 let) a zároveň se nacházíme na počátku chladné části kvaziosmiletého teplotního cyklu a rovněž na počátku vlhčí části základního srážkového cyklu. V následujících letech lze tedy pravděpodobně očekávat nástup dosti výrazných podnebních změn, se kterými se současně žijící generace ještě nesetkaly, nebo kterým již odvykly. Lze předpokládat zmírnění trendu oteplování, který ovšem absolutně neustane a bude se výrazněji projevovat hlavně v teplých částech period kvaziosmiletého cyklu, a zejména po odeznění 40 až 45 let trvajícího úseku chladné části intersekulárního cyklu. Frekvence tuhých zim se oproti předchozímu přibližně padesátiletému období zvýší asi 1,5 až 2krát a lze očekávat i celkově poněkud vlhčí klimatické podmínky.