Nový prostor

A je tu leden, další rok – ke konci tisíciletí zbývají už jen tři. Příroda o tisíciletích nic neví, ani o staletích, dlouhý čas počítá jinak. Zato lidé, jakmile se blíží letopočet s větším počtem nul, se dostávají do zvláštního rozpoložení. Jedni litují časů zašlých, jiní hledí do budoucna a rozvažují, zda se dívat růžově nebo černě. Jaká to bude kultura, v níž se s našimi dětmi ocitneme za pár let, čili v příštím tisíciletí? Tato otázka se vznášela nad hlavami účastníků konference „Nový prostor pro kulturu a společnost“, kterou loňského listopadu uspořádala v Míčovně Pražského hradu kulturní sekce Rady Evropy.

Když jsem vstoupil do dlouhého a vysokého sálu této renesanční budovy, původně postavené spíše k rozptýlení než k soustředění, uviděl jsem dva nekonečné stoly, na nich tabulky se jmény účastníků a pro každého osobní mikrofon a bezdrátové naslouchátko třem jazykům; uviděl jsem též reflektory a televizní kamery s přímým přenosem na obrovskou šachovnici obrazovek v čele místnosti (a jak se záhy ukázalo, také s přímým audiovizuálním přenosem po Internetu do celého světa ¹⁾ ) – a tak jsem si pomyslel, že zde asi stěží dojde k „volné konfrontaci rozličných hledisek“, jak kdesi uvedeno. Nicméně jsem tři dny vydržel a nelitoval toho. Účastníci, kteří by se možná jinak ani nesetkali, experti rozličných umění, věd a technik, vybraní podle nějakého klíče z různých, převážně evropských zemí, si na toto nepříliš intimní prostředí s mikrofony a naslouchátky brzy zvykli a horlivě se věnovali svým tématům.

O co vlastně šlo? „Doufáme, že se v Praze objeví nová vědecká a kulturní paradigmata, stejně jako nový jazyk umění,“ uvedl v programu Raymond Weber, šéf zmíněné kulturní sekce Rady. Místo věčných debat o „dopadech“ (umění, vědy, techniky) mělo by se dle něj mluvit spíše o „novém komunikačním prostoru“. I když musím přiznat, že mi už vadí ono neustálé „nový“, „nová“, „nové“, jde tu bezesporu o záměr povýtce aktuální.

K plejádě různých významů slova prostor, doslovných i přenesených, se připojuje další: (nový) komunikační prostor, realizovaný celosvětovou sítí počítačů a databází, jejímž nejznámějším a dnes nejrozšířenějším reprezentantem je Internet, speciálně pak jeho součást WWW čili Web. ²⁾ Tento prostor, zvaný též kyberprostor (smím-li takto zčeštit anglické slovo ,cyberspace‘ ³⁾ ), je opravdu pozoruhodný. Dovolme si trochu fantazie a trochu idealizace; varovné úvahy ponechme na jindy.

Představte si obrovskou knihovnu, v níž je obsaženo vše, co si lze představit. Kdo sedíte u počítače, můžete „vstoupit“ – promítnout si na obrazovku cokoliv vás zajímá. To, co budete číst, však není obyčejný lineární text, nýbrž hypertext – hustá síť textů vzájemně propojených rozmanitými odkazy, které vám umožní se po síti volně a snadno toulat. (Nemusí to být jen texty, mohou to být i obrázky, hudba, mluvený text, video či všechno dohromady). Vaše čtení je tedy tvořivé již tím, že si vybíráte cestu. Může být tvořivé daleko víc: sami tam můžete své texty ukládat a zpřístupňovat jiným. Vytrácí se tak rozdíl mezi autorem a čtenářem.

Takovýto kyberprostor je i prostředím pro komunikaci. Můžete si v něm vyměňovat zprávy takřka v reálném čase, debatovat s kýmkoliv ve světě o čemkoliv a připojit se k takovým debatám jiných účastníků. Kdysi dávno vynález písma přinutil lidstvo starat se o stabilitu významů, aby texty mohly být čteny i jindy a jinde, než byly psány. Nyní se bezprostřednost orálních kultur vrací zpět na vyšší úrovni. Kyberprostor dovoluje výměnu zpráv na pozadí sdílených textů; smysl zpráv se přitom může vyvíjet, a to různě v různých komunitách uživatelů.

Tehdy v Míčovně o tom všem velice zajímavě mluvil francouzský sociolog a historik kybernetiky, Pierre Lévy (s nímž připravujeme rozhovor pro některé z příštích čísel Vesmíru). Centrem jeho zájmu byl vznik kyberkultury jako sociálního fenoménu, charakterizovaného třemi principy: vzájemným propojením, vznikem virtuálních komunit a kolektivní inteligencí.

O propojení jsem mluvil. Jeho důsledkem je postupné shlukování jednotlivců do vyšších celků podle oblasti zájmu. Vznikají specializované komunity lidí, kteří si vzájemně dobře rozumějí; jejich členové mohou být rozptýleni po světě a vzájemně se ani nemusejí znát.

Nejzajímavější je princip kolektivní inteligence. To, co se odehrává či může odehrávat v kyberprostoru, do jisté míry vskutku vypadá jako proces myšlení nějakého gigantického celosvětového mozku. Jen uvažme: miliony uživatelů přinášejí své nápady, diskutují o nich a to, co stojí za uchování, je ukádáno do vzájemně se na sebe odkazujících textových souborů. Mohou to být vlastní nápady účastníků, ale i náhodné vedlejší produkty jejich toulek po síti, zejména stopy často navštěvovaných míst a frekventovaných cest. Texty a vazby, které se osvědčí, mohou být příště preferovány. Vytváří se tak jakási kolektivní „inteligence“, která v mnohém může přesahovat schopnosti kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny jednotlivců napojených na síť.

A již se vynořují otázky pro příští tisíciletí. Zdalipak je možné, aby si takováto kolektivní mysl přemýšlela také sama pro sebe? Jde od kolektivní inteligence opravdu cesta ke kolektivní kultuře? Bude v novém prostoru místo pro člověka, pro jeho vášně, touhy a radosti, pro jeho osobní a osobitou kulturu?