Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Nový prostor

 |  5. 1. 1997
 |  Vesmír 76, 3, 1997/1

A je tu leden, další rok – ke konci tisíciletí zbývají už jen tři. Příroda o tisíciletích nic neví, ani o staletích, dlouhý čas počítá jinak. Zato lidé, jakmile se blíží letopočet s větším počtem nul, se dostávají do zvláštního rozpoložení. Jedni litují časů zašlých, jiní hledí do budoucna a rozvažují, zda se dívat růžově nebo černě. Jaká to bude kultura, v níž se s našimi dětmi ocitneme za pár let, čili v příštím tisíciletí? Tato otázka se vznášela nad hlavami účastníků konference „Nový prostor pro kulturu a společnost“, kterou loňského listopadu uspořádala v Míčovně Pražského hradu kulturní sekce Rady Evropy.

Když jsem vstoupil do dlouhého a vysokého sálu této renesanční budovy, původně postavené spíše k rozptýlení než k soustředění, uviděl jsem dva nekonečné stoly, na nich tabulky se jmény účastníků a pro každého osobní mikrofon a bezdrátové naslouchátko třem jazykům; uviděl jsem též reflektory a televizní kamery s přímým přenosem na obrovskou šachovnici obrazovek v čele místnosti (a jak se záhy ukázalo, také s přímým audiovizuálním přenosem po Internetu do celého světa 1) ) – a tak jsem si pomyslel, že zde asi stěží dojde k „volné konfrontaci rozličných hledisek“, jak kdesi uvedeno. Nicméně jsem tři dny vydržel a nelitoval toho. Účastníci, kteří by se možná jinak ani nesetkali, experti rozličných umění, věd a technik, vybraní podle nějakého klíče z různých, převážně evropských zemí, si na toto nepříliš intimní prostředí s mikrofony a naslouchátky brzy zvykli a horlivě se věnovali svým tématům.

O co vlastně šlo? „Doufáme, že se v Praze objeví nová vědecká a kulturní paradigmata, stejně jako nový jazyk umění,“ uvedl v programu Raymond Weber, šéf zmíněné kulturní sekce Rady. Místo věčných debat o „dopadech“ (umění, vědy, techniky) mělo by se dle něj mluvit spíše o „novém komunikačním prostoru“. I když musím přiznat, že mi už vadí ono neustálé „nový“, „nová“, „nové“, jde tu bezesporu o záměr povýtce aktuální.

K plejádě různých významů slova prostor, doslovných i přenesených, se připojuje další: (nový) komunikační prostor, realizovaný celosvětovou sítí počítačů a databází, jejímž nejznámějším a dnes nejrozšířenějším reprezentantem je Internet, speciálně pak jeho součást WWW čili Web. 2) Tento prostor, zvaný též kyberprostor (smím-li takto zčeštit anglické slovo ,cyberspace‘ 3) ), je opravdu pozoruhodný. Dovolme si trochu fantazie a trochu idealizace; varovné úvahy ponechme na jindy.

Představte si obrovskou knihovnu, v níž je obsaženo vše, co si lze představit. Kdo sedíte u počítače, můžete „vstoupit“ – promítnout si na obrazovku cokoliv vás zajímá. To, co budete číst, však není obyčejný lineární text, nýbrž hypertext – hustá síť textů vzájemně propojených rozmanitými odkazy, které vám umožní se po síti volně a snadno toulat. (Nemusí to být jen texty, mohou to být i obrázky, hudba, mluvený text, video či všechno dohromady). Vaše čtení je tedy tvořivé již tím, že si vybíráte cestu. Může být tvořivé daleko víc: sami tam můžete své texty ukládat a zpřístupňovat jiným. Vytrácí se tak rozdíl mezi autorem a čtenářem.

Takovýto kyberprostor je i prostředím pro komunikaci. Můžete si v něm vyměňovat zprávy takřka v reálném čase, debatovat s kýmkoliv ve světě o čemkoliv a připojit se k takovým debatám jiných účastníků. Kdysi dávno vynález písma přinutil lidstvo starat se o stabilitu významů, aby texty mohly být čteny i jindy a jinde, než byly psány. Nyní se bezprostřednost orálních kultur vrací zpět na vyšší úrovni. Kyberprostor dovoluje výměnu zpráv na pozadí sdílených textů; smysl zpráv se přitom může vyvíjet, a to různě v různých komunitách uživatelů.

Tehdy v Míčovně o tom všem velice zajímavě mluvil francouzský sociolog a historik kybernetiky, Pierre Lévy (s nímž připravujeme rozhovor pro některé z příštích čísel Vesmíru). Centrem jeho zájmu byl vznik kyberkultury jako sociálního fenoménu, charakterizovaného třemi principy: vzájemným propojením, vznikem virtuálních komunit a kolektivní inteligencí.

O propojení jsem mluvil. Jeho důsledkem je postupné shlukování jednotlivců do vyšších celků podle oblasti zájmu. Vznikají specializované komunity lidí, kteří si vzájemně dobře rozumějí; jejich členové mohou být rozptýleni po světě a vzájemně se ani nemusejí znát.

Nejzajímavější je princip kolektivní inteligence. To, co se odehrává či může odehrávat v kyberprostoru, do jisté míry vskutku vypadá jako proces myšlení nějakého gigantického celosvětového mozku. Jen uvažme: miliony uživatelů přinášejí své nápady, diskutují o nich a to, co stojí za uchování, je ukádáno do vzájemně se na sebe odkazujících textových souborů. Mohou to být vlastní nápady účastníků, ale i náhodné vedlejší produkty jejich toulek po síti, zejména stopy často navštěvovaných míst a frekventovaných cest. Texty a vazby, které se osvědčí, mohou být příště preferovány. Vytváří se tak jakási kolektivní „inteligence“, která v mnohém může přesahovat schopnosti kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny jednotlivců napojených na síť.

A již se vynořují otázky pro příští tisíciletí. Zdalipak je možné, aby si takováto kolektivní mysl přemýšlela také sama pro sebe? Jde od kolektivní inteligence opravdu cesta ke kolektivní kultuře? Bude v novém prostoru místo pro člověka, pro jeho vášně, touhy a radosti, pro jeho osobní a osobitou kulturu?

Poznámky

1) Ještě k vidění: pconf.terminal.cz
2) Viz článek M. Mareše, Vesmír 74, 425, 1995/8
3) Slovo zavedené r. 1984 W. Gibsonem v scifi románu „Neuromancian“
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...