Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Poslední hippie

 |  5. 9. 1996
 |  Vesmír 75, 526, 1996/9

Tak dlouhý, dlouhý čas odcházení...

a tak krátký čas pobývání

Robert Hunter: Krabice deště

Greg F. vyrůstal v padesátých letech v Qeens v New Yorku, ve spořádané rodině. Byl to přitažlivý nadaný chlapec a zdálo se, že je předurčen ke stejné kariéře jako jeho otec, k psaní songů. Měl k tomu nesporné vlohy. Ale jak dospíval, začal být odmítavý a kladl otázky mládeže šedesátých let. Nenáviděl konvence svých rodičů a sousedů, nanáviděl válečnickou a cynickou vládu své země. Potřeba vzpoury, vůdce a ideálu dozrála v Létě lásky 1967. Nejraději by byl zůstal ve Village a poslouchal Aleena Ginsberga. Miloval rockovou hudbu, hlavně tvrdý „acid rock“, a nade vše kapelu The Grateful Dead.

Vůči rodičům byl odbojný, vůči učitelům uzavřený. V roce 1968, kdy Timothy Leary vyzýval americkou mládež, aby „se otevřela, drogovala a ztroskotala“, si Greg nechal narůst dlouhé vlasy a přestal chodit do školy. Opustil domov a odstěhoval se do Village. Tam bral LSD a přijal drogovou kulturu East Village. Jako mnozí z jeho generace hledal utopii, vnitřní svobodu a „vyšší vědomí“.

Ale drogy Grega neuspokojily úplně; hledal pevnější doktrinu i životní směr. V roce 1969 ho zlákal, tak jako mnohé požívače LSD, Mistr – Swami Bhaktivedanta a jeho mezinárodní společnost Krišnova vědomí. Pod jeho vedením přestal Greg brát LSD. Drogové vytržení vystřídalo vytržení náboženské. Bratrství, zpěvy, rituály a charizmatické osobnosti, Mistr sám, to všechno připadalo Gregovi jako zjevení a stal se téměř ihned vášnivým vyznavačem a konvertitou. V prvních exaltovaných týdnech svého obrácení se v šafránovém hávu a se zpěvem mantras Hare Krišna potloukal po East Village, pak se usídlil v hlavním chrámu společnosti v Brooklynu. Rodiče měli zprvu spoustu námitek, ale pak se smířili. „Snad mu to pomůže,“ mínil otec filozoficky. „Snad – kdo ví? – je to cesta, kterou musí jít.“

Prvním rokem si Greg vedl v chrámu dobře; byl poslušný, otevřený, oddaný a zbožný. „Patří mezi svaté,“ řekl Mistr. „Je jedním z nás.“ Začátkem r. 1971 byl hluboce odevzdaný a věřící mladý muž poslán do chrámu v New Orleansu. Dokud byl v Brooklynu, rodiče ho občas vídali, ale teď on sám všechny vztahy přerušil.

Druhým rokem se objevil problém – Greg začal vidět jakoby v šeru. Ale jeho Swami, Mistr i ostatní to vysvětlovali duchovními příčinami: „Je osvícený,“ říkali, „je v něm rostoucí duchovní světlo.“ To Grega uklidnilo. Den ode den byl duchovnější – obklopoval ho všeobjímající klid. Už nebyl netrpělivý, ztratil všechny své dřívější záliby. Někdy ho našli jakoby v omámení, s tichým úsměvem na rtech. „Je to blahoslavení,“ věřil jeho Mistr. Chrámové společenství cítilo, že Greg potřebuje ochranu: už nevycházel bez doprovodu a vůbec nic nedělal. Kontakty s vnějším světem se důrazně nedoporučovaly.

Rodiče občas dostávali z kláštera zprávy, které obsahovaly stále delší výčet jeho „duchovního pokroku“, jeho „osvícení“. Byly to zprávy nejasné a odporovaly Gregově povaze tak moc, že se rodiče vyděsili a napsali přímo Mistrovi. Dostali uklidňující odpověď.

Než se rozhodli, že se přesvědčí sami, uplynuly další tři roky. Čekalo je zděšení: jejich štíhlý, vlasatý syn byl teď tlustý a plešatý. Na tváři měl neustálý „stupidní“ úsměv (tak se vyjádřil otec). Pobrukoval si útržky popěvků a veršů a dělal „idiotské“ poznámky. Žádné hlubší emoce („jakoby byl zevnitř dutý a zevně nahý,“ komentoval to otec). O všechno ztratil zájem, byl dezorientovaný – a byl úplně slepý.

Chrám překvapivě souhlasil s Gregovým odchodem – snad i oni teď už tušili, že na své nebeské cestě zašel příliš daleko.

Greg byl převezen do nemocnice, vyšetřen a předán na neurochirurgii. Snímky prokázaly velký nádor, který zničil podvěsek mozkový a přilehlé optické křížení a pronikl do obou čelních laloků. Zasahoval dozadu do spánkových laloků a dolů do předmozku. Po operaci se ukázalo, že nádor, meningioma – nebyl zhoubný, ale už se rozrostl tak, že byl velký jako pomeranč. Chirurgové ho vyjmuli, ale poškození, které už způsobil, napravit nemohli.

Greg zůstal slepý a nervově i mentálně těžce postižený. K tomu vůbec nemuselo dojít – stačilo vyslechnout jeho první stížnosti na zamlžený zrak a dovolit, aby jeho stav posoudil lékař. Ale byl by na to stačil zdravý rozum. Teď už se nedalo čekat vůbec žádné, nebo jen malé zlepšení. Greg byl přesunut do Williamsbridge, do nemocnice pro nevyléčitelně choré. Bylo mu pětadvacet let a jeho aktivní život skončil.

Když jsem Grega viděl poprvé, seděl nehnutě na svém vozíku, tlustý jako Buddha, s prázdnou tváří, slepé oči jen občas zatěkaly kolem. Nenavazoval sám žádný kontakt, ale když jsem na něj promluvil, odpověděl okamžitě. Nedostal jsem z něho žádnou souvislou historii jeho života, o svých problémech zřejmě nevěděl – nevěděl, že je slepý, že nemůže chodit, že je vůbec nějak nemocný.

Byl nevědomý – a byl lhostejný. Vypadal spokojeně, dobromyslně a bez jakýchkoli citů a pocitů. To právě připadalo bratrům Krišnovým jako „blaženství“, a sám Greg se „cítil plný blaženství“ a bál se, že upadne „zpět do světa hmoty“.

Gregův nádor rostl pomalu a zapamatování nových událostí zabraňoval teprve v pozdějších stadiích, kdy už centrum paměti ve spánkových lalocích bylo zničeno. Byla tu tedy neschopnost zapamatovat si nové události, a navíc mizely už existující vzpomínky; retrográdní amnézie zasáhla i několik let prožitých před objevením nádoru.

Demonstrovat těžkou poruchu krátkodobé paměti nebyl problém; vyprávěný příběh si nepamatoval déle než pět minut... Songy z let 1964 – 1968 si pamatoval živě. Zapamatoval si také všechny zakládající členy skupiny Grateful dead od roku 1967, ale nevěděl, že Pigpen, Jimi Hendrix a Janis Joplin už všichni zemřeli. Jeho paměť končila rokem 1970 nebo dřív. Vězel v šedesátých letech a nemohl z nich ven. Byl fosilií, posledním z hippies...

V jeho vnitřním životě neexistovaly žádné souvislosti a žádné návaznosti. Jeho paměť nenesla žádné informace z minulosti a chyběla mu koncepce budoucnosti. Neměl zřejmě vědomí nějakého „příště“ a chybělo dychtivé i úzkostné předjímání, úmysly do budoucnosti, které jsou normálně hnací silou našich životů. S námi je pocit „budoucího“ pořád. Ale toto vědomí pohybu, děje, Greg neměl. Zdál se být vydělen v bezčasovém okamžiku bez pohybu. Nevěděl o tom. Pro nás má přítomnost smysl a rozměr skrze minulost, a budoucnost jí dává napětí i potenciál. Pro Grega je přítomnost plochá, myšlenkově hotová a konečná.

Je to zvláštní, ale Greg vůbec nevěděl, že je slepý... Zařídili jsme, aby Greg čtyřikrát týdně navštěvoval intenzivní kurz Braillova písma. Když zjistil, co se po něm chce, velmi se rozčilil a křičel: „Co se děje? Myslíte, že jsem slepý? Proč jsem tady, mezi lidmi, kteří nevidí?“ Pokoušeli jsem se vysvětlit, jak se věci mají, ale odmítl nás s nezvratnou logikou: Kdybych byl slepý, musel bych to vidět!“ Tato Gregova slepota, zvláštní slepota k vlastnímu oslepnutí, mě zvlášť zarážela. Nevěděl už ani co znamená „vidět“, „dívat se“. Svědčilo to o radikální vnitřní změně, o změně ve struktuře vědomí, v samotné identitě. ...

Když byl Greg ponechán sám sobě, trávil ve svém nemocničním pokoji celé hodiny bez jakékoli spontánní činnosti. Sestra tu netečnost popsala jako „zadumání“; v chrámu tomu říkali meditace. Já si myslím, že to je hluboce patologický duševní „běh naprázdno“, zbavený duchovního obsahu a vzruchů. Je těžké pojmenovat ten stav, tak jiný než vědomé, soustředěné bdění, a také jiný než spánek. Je to jakási nenormální prázdnota. Připomínala mi některé duchem nepřítomné po encefalitidě a po hlubokém poškození mezimozku. Když se na takového pacienta promluví nebo když zazní například hudba, „probere se“ velmi překvapivým způsobem. Tak se probíral i Greg, když jeho mozková kůra „přišla k životu“: prudce, bez přechodu, bez zábran, tak jak to bývá u lidí s poškozením určitých oblastí čelních laloků...

Jednou z nejnápadnějších jedinečností lidského mozku jsou ohromně vyvinuté čelní laloky – u ostatních primátů jsou vyvinuty daleko méně a u jiných savců jsou sotva znatelné. Jsou také nejsložitější částí lidského mozku. Nezabývají se „nižšími“ funkcemi či vzruchy, ale vyšší integrací všech soudů a chování, vší představivosti a emocí do té jednoty, které jsme si zvykli říkat „osobnost“ nebo „já“. Poškození jiných částí mozku může mít za následek specifické poruchy citlivosti, pohybu, řeči, rozpoznávání nebo paměti. Poškození čelních laloků způsobí rafinovanější a hlubší poruchy – poruchy identity.

A právě to tolik vyděsilo Gregovy rodiče, když ho po letech uviděli poprvé. Poděsilo je to víc než skutečnost, že je slepý, dezorientovaný a že ztratil paměť. Nebyl jen „poškozený“; byl k nepoznání změněný, byl „odcizený“, vydělený, jak to vyjádřil jeho otec. Byl imitací, podvrženým dítětem, které mělo Gregův hlas a způsoby, humor a inteligenci, ale nemělo jeho ducha, opravdovost, hloubku...

Jako neurolog bych měl mluvit o Gregově „syndromu“, o jeho „deficitech“, ale cítil jsem, že by to nestačilo. Nejen já, i ostatní vnímali, že se stal jiným „druhem“ člověka, že mu sice poškození čelních laloků zničilo identitu, ale zároveň mu dalo identitu, osobnost jinou – i když podivnou a primitivní.

Když byl Greg, třeba na chodbě, sám, vypadal sotva živý, ale úplně se změnil, když měl společnost. „Probral se“, byl zábavný, chytrý, společenský. Každému hned odpověděl s lehkostí, humorem, bez falše a bez zaváhání – a jestliže bylo v jeho vztazích něco příliš lehkého nebo neuctivého, a jestliže o nich navíc v minutě nevěděl, neuráželo to: byl přece nemocný. V ústavu pro ‘chroniky’, kde převládala melancholie, zloba a beznaděj, věděl každý o pacientovi jako Greg; ten neměl nikdy špatnou náladu a když ho probrali k životu, byl milý a veselý. Každý ho měl rád.

Ať už je nebo není v čelních lalocích patologických spojů, které způsobují utrpení mentálních emocí, všichni jistě známe rub mocných pozitivních sil těchto částí mozku. Tíha vědomí, svědomí, svědomitosti, povinností a závazků, tíha odpovědnosti na nás někdy doléhá až nesnesitelně. Toužíme pak po úniku z tvrdých mezí a zábran – pryč od zdravého rozumu a střízlivosti. Chtěli bychom volno od svých čelních laloků, chtěli bychom prožívat dionýské slavnosti smyslů a pudů. Potřebujeme se osvobodit od své sešněrované, civilizované přirozenosti hypertrofovaných čelních laloků. Všichni od nich potřebujeme občas dovolenou. Tragédie nastane, když se z prázdnin nemůžeme vrátit...

Když jsem v letech 1966 – 1990 pracoval v psychiatrických léčebnách, viděl jsem desítky ubohých lobotomizovaných pacientů; někteří byli oním „léčením“ zavražděni: byli psychicky mrtví. První operace nádoru čelního laloku se uskutečnila v roce 1884 a první operace z čistě psychických důvodů (pravděpodobně na schizofrenicích) byla provedena v roce 1888. Teprve ve třicátých letech se objevil výraz „neurochirurgie“. Razil ho portugalský neurolog Egas Moniz, který provedl dvacet takových operací a v roce 1936 vydal monografii. Jeho výsledky vzbudily obrovský zájem a ve výbuchu terapeutického nadšení se přehlížela Monizova nepřesnost, ledabylost, a pravděpodobně nečestnost. Největší ohlas nalezl v USA, kde neurolog Walter Freeman zavedl nový, hrůzyplný postup. Nazval ho transorbitální lobotomie a takto ho popisuje:

„Zákrok se skládá ze šoku, který je položí a dokud jsou v anestezii, zabodne se jim kousek ostrého ledu mezi oční kouli a víčko skrze vrchol očního důlku přímo do čelního laloku mozkového a řez se provede tak, že se tou věcí pohybuje ze strany na stranu. Jednoho pacienta jsem tak udělal oboustranně a jednoho na jedné straně bez jakýchkoli komplikací. Jen v jednom případě oko velmi zčervenalo. Možná později nastaly nějaké komplikace, ale vypadalo to jako lehký případ – jen velmi nepříjemný na pohled. Zbývá čekat, jak se operovaní zlepší; zatím jsou zbaveni svých příznaků a vykazují jen menší potíže v chování, jaké se po lobotomii objevují. Pacienti mohou dokonce vstát a za hodinu jdou domů.“

Tento popis operace, která se dělá na židli jako nějaká úředničina, s tyčkou ledu, nevzbudil zděšení a odpor, jak by se dalo čekat, ale bezhlavé soutěžení. V roce 1949 se v USA provedlo více než deset tisíc operací, dalších deset tisíc v následujících letech. Moniz byl slaven jako „zachránce“ a v roce 1951 dostal Nobelovu cenu. MacDonald Critvhley řekl, že to je „vyvrcholení této kroniky hanby“.

Výsledkem operace ovšem nikdy nebylo vyléčení, ale poddajný stav, který měl ke zdraví stejně daleko jako původní aktivní symptomy. Na rozdíl od nich byl nezvratný...

Když přišel Greg do Williamsbridge, všichni jsme reagovali na jeho inteligenci, dobrou náladu, vtip. Zřídili jsme všechny možné terapeutické programy, ale všechny skončily – stejně jako učení Braillova písma – neúspěchem. Pomalu narůstal pocit, že Gregovi není pomoci, že jsme pro něj mohli udělat méně, než jsme zprvu doufali. Postupně byl ponechán sám sobě. Přestal být středem zájmu, předmětem léčebných činností; vypadl z programu, nikdo ho nikam nebral. Byl ve vší tichosti zapomínán...

Člověk nemusí mít amnézii na to, aby ztratil spojení s realitou, žije-li v zadním traktu nemocnice, vyhrazeném pro ‘chroniky’. Panuje tam jednoduchý řád, který se nezměnil dvacet, možná padesát let. Pacient je probuzen, nakrmen, odvezen na toaletu a pak ponechán v chodbě na vozíku. Konečně dostane oběd, je odvezen na bingo (nebo jinou hru), dostane večeři a jde do postele. V televizní místnosti je samozřejmě pořád puštěná televize, ale většinu pacientů nezajímá...

Uplynulo asi deset let, ale u Grega se neobjevil ani maličký pokrok. Tragédie jeho amnézie jakoby se s léty zvětšovala, ačkoli choroba sama, jeho neurologický syndrom, zůstával stejný. Tehdy se Greg podrobil několika psychologickým a neurologickým testům. Výsledky zmiňovaly jeho problémy s pamětí a s pozorností a mimo to se v hodnoceních o Gregovi vždycky mluvilo jako o tvoru povrchním, nechápavém, euforickém. Je snadné vysvětlit, proč se užívala taková slova: Greg takový většinou byl. Ale neexistoval, vedle nemoci, vedle zničujícího poškození čelních laloků, ještě jiný, hlubší Greg? Kdysi na mou otázku odpověděl, že je „ubohý... přinejmenším tělesně“, a dodal: „Není to opravdový život,“ ...Některé Gregovy syndromy – jeho bleskurychlé asociace, jeho lehkovážnost a vtipkování, byly legrační, ale za nimi probleskovala základní slušnost, citlivost, vlídnost. Člověk cítil, že Greg má sice poškozenou, ale vlastní osobnost, identitu, duši...

Rodiče chodili za Gregem často. Otec zašel každý den ráno, než šel do práce. Asi hodinu se synem žertoval a klábosil. V červnu 1990 zemřel... V listopadu 1990 jsem zajásal: Greg nevykazuje žádné vědomé poznání, že jeho otec zemřel. Když se ho zeptám, kde otec je, odpoví, „ale šel dolů do patia“ nebo „dnes nemohl přijít“ či něco podobného. Ale už nechce chodit domů ani na víkendy, ani na Den díkůvzdání – a míval to velice rád. Musí vnímat, jak smutný a nevlídný je domov bez otce, i když to nevnímá vědomě a nevyjádří to. Zřejmě má teď s domovem spojenu představu smutku.

Býval dobrý spáč, ale ke konci toho roku spal špatně, budil se uprostřed noci a bezcílně bloudil celé hodiny po pokoji. „Něco jsem ztratil, něco hledám,“ odpovídal, když se ho ptali, co to dělá. Ale co ztratil a co hledá, vysvětlit nedovedl. Vnucoval se pocit, že hledá otce, i když on sám neuměl své chování vysvětlit a o tom, že ztratil otce, nikdy nemluvil. Zdálo se mi však, že má jakési nevyslovené povědomí ztráty a i když je mu pojem smrti cizí, jakousi obecnou představu má.

Od smrti svého otce byl tak smutný, že jsem ho chtěl vytrhnout nějakou zvláštní událostí. Dozvěděl jsem se, že v srpnu 1991 bude v Madison Square Garden hrát jeho oblíbená kapela The Grateful Death. „To bude pro Grega to pravé,“ řekl jsem si a v poslední chvíli před koncertem jsem všechno zařídil. Nic jsem mu předem neřekl, aby nebyl zklamán, kdyby to nevyšlo. Když jsem se pro něj stavil v nemocnici a řekl mu, kam jdeme, byl velmi vzrušený. Rychle jsme ho oblékli a dopravili do auta. Ve městě jsem otevřel okna vozu a dovnitř vnikaly pachy i zvuky New Yorku. Do nosu ho udeřila vůně horkých preclíků. Zhluboka ji vdechl: „Tahle vůně patří k New Yorku jako nic jiného na celém světě!“

V Madison Square Garden byla spousta lidí; většinou měli batikovaná trička, která jsem neviděl už nejméně dvacet let. A teď jsem si připadal jako v šedesátých letech – jako bychom se tam vrátili nebo je nikdy neopustili. Bylo mi líto, že Greg nemůže ten dav vidět; cítil by se jedním z nich, cítil by se doma. Vycítil ale atmosféru a začal sám od sebe mluvit – to nikdy neudělal.

„Jo v Central Parku bejvaly mejdany. Teď nebyly dlouho, možná přes rok, nemůžu si přesně spomenout. Koncerty, hudba LSD, skvělý časy... v šedesátejch letech začalo moc věcí... tvrdej rock, sleziny, láska, drogy... teď už to nevidím... Allen Ginsberg bejvá hodně ve Village nebo v Central Parku... toho jsem taky už dlouho neviděl – nejmíň rok...“

Byl vzrušenější od minuty k minutě, hluk davu ho elektrizoval. „Je jako obrovský zvíře,“ prohodil, „a ten sladkej vzduch – je v něm hašiš!“ Hluboce vdechoval. „Jaká vůně! Je to ten nejmíň pitomej pach na světě!“

Kapela přišla a dav řval; Grega to strhlo a křičel mohutným hlasem „Bravo! Bravo! Jdem na to! Hypo!!“ Následovalo jednohlasé „Ro Ro, Ro, Harry Bo!“ Na chvilku řev přestal a Greg mě upozorňoval: „Vidíte ty náhrobní kameny za bubnama? Vidíte, jaký má Jerry Garcia afro?“ s takovou přesvědčivostí, že jsem se opravdu podíval za bubny – samozřejmě tam žádné náhrobky nebyly. Uvědomil jsem si, že to jsou Gregovy vidiny. Jerry Garcia měl šedé vlasy až na ramena.

Pak Greg zajásal: „Pigpen! Vidíte Pigpena?“

„Ne,“ zaváhal jsem. „Není tam... víš, on už není s kapelou.“

„Není s kapelou?“ užasl Greg. „Co se stalo? Zdrhnul nebo co?“

„Ne, Gregu, nezdrhnul, umřel.“

„Ale to je hrozný,“ kroutil hlavou. Za minutu do mě strčil:

„Pigpen! Vidíte tam Pigpena?“ A náš rozhovor se opakoval slovo od slova.

Pak se ho zmocnilo řvoucí, drtící nadšení davu. Rytmický potlesk, skandování a zpěv. Greg se přidal: „The Dead! The Dead!“ A pak: „Tabákovou cestu! Tabákovou cestu!“

Kapela začala starou písní „Iko, Iko“ a Greg se s chutí přidal. Znal všechna slova. Celá ohromná Garden byla teď v pohybu v souladu s hudbou, osmnáct tisíc lidí odpovídalo společně, jeden každý stržen, každý jednotlivý nervový systém synchronizovaný do ohromného unizona.

V první části koncertu hráli většinou songy z šedesátých let. Greg je znal, miloval, a připojil se. Bylo úžasné vidět jeho oživení a radost; tleskal a zpíval bez přestávky, bez únavy a slabosti, které byly jindy tak zřetelné. Jeho pozornost byla nerušená a nádherná. Všechno ho drželo pohromadě a směrovalo. Greg byl přeměněn a já jsem na něm neviděl ani stopu amnézie, ani syndromu čelních laloků. Vypadal v té chvíli úplně jako normální, jakoby infuzí dostával z hudby její sílu, soudržnost, ducha.

O přestávce jsem chtěl vědět, jestli máme odjet. Greg byl koneckonců bezmocný pacient upoutaný na vozík, a nebyl ve městě, nebyl mezi lidmi dvacet let. Ale odmítl: „Ne, chci zůstat, chci to mít všechno.“ Takovou rozhodnost jsem u něj v poddajném nemocničním životě nepoznal... Druhá polovina koncertu byla Gregovi trochu cizí, protože teď hráli většinou songy ze středních či pozdních sedmdesátých let. Jejich lyriku neznal, ale stylem mu byly blízké. Užíval si je, tleskal a zpíval beze slov, někdy i slova pochytil. Ale pak přišly novější, úplně jiné songy, například „Piccaso Moon“ s temnými a hlubokými harmoniemi a s elektronickou instrumentací, jaká v šedesátých letech nebyla vůbec představitelná. Grega to zaujalo, ale také zmátlo: „To je podivný styl, nikdy jsem neslyšel nic podobného“. Poslouchal soustředěně, všechen hudební cit zburcovaný, ale vypadal trochu nejistě a vyděšeně, jako když člověk poprvé vidí nové zvíře, rostlinu nebo nový svět. „Myslím, že to jsou experimentální kousky,“ říkal. „Něco, co dřív vůbec nehráli. Zní to futuristicky, možná je to hudba budoucnosti...“

„Bylo to fantastické,“ řekl, když jsme se dostali ven. „Nikdy na to nezapomenu. To byl vrchol mého života.“ Greg zpíval celou cestu s plným zaujetím, a když jsme vešli do nemocnice, byl ještě pořád plný zážitků z koncertu.

Druhý den jsem za ním přišel co nejdřív. Seděl v jídelně, sám, a koukal do zdi. Ptal jsem se ho na Grateful Dead, co si o nich myslí. „Velká kapela,“ řekl. „Mám je rád. Slyšel jsem je v Central Parku a ve Filmoore East.“

„Ano, to už jsi říkal. Od té doby jsi je neviděl? Neslyšel jsi včera jejich koncert v Madison Square Garden?“

„Ne,“ řekl. „Tam jsem nikdy nebyl.“

/Přeložila Alena Čechová, k vydání připravuje nakladatelství Mladá fronta/

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Olivier Sacks

 

Doporučujeme

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Jaroslav Petr  |  13. 12. 2018
V čem udělali čínští soudruzi chybu? Čínský experiment odstartoval genetické vylepšování lidstva bezpříkladně zpackaným způsobem.
Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné