Rozpolcený svět

Čtyři století jsou dlouhá doba pro jednotlivce, krátká pro lidstvo a asi tak přiměřená doba, řekl bych, pro střídu epoch vývoje lidského (řekněme raději evropského) myšlení a poznání. Do jedné slavné epochy jsme se narodili krátce před jejím stále častěji ohlašovaným koncem. Nebude to, zdá se, konec zatracující, nýbrž konec překračující.

Velký francouzský myslitel René Descartes je počítán mezi filozofy, i když duchem a vášní to byl spíše vědec. Tenkrát se to příliš nerozlišovalo, dnes už se to považuje za něco jiného – a to právě vlivem postojů, na něž nás Descartes sám navedl. Karteziánská epocha evropského (posléze světového) myšlení byla provázena nebývalým rozmachem vědy založené na objektivním, evidentním, nepochybném a ověřitelném poznání, podřízené matematicky formulovaným zákonům a připravené k nejrozmanitějším technickým aplikacím.

V tomto čísle si přečtete malou vzpomínku na Descarta od Jiřího Fialy (75, 445, 1996/8), překladatele Descartovy Geometrie. Vzpomínka je to patřičná, protože realita se Descartovi nehlásí svou vůní či pachem, nýbrž ochotou poddat se matematickému popisu a propočtu.

Mluvím-li o konci karteziánské epochy, nemyslím konec úplný, nýbrž konec jen jejího dominujícího postavení. Možná jen konec toho, co se dnes za kartezianizmus považuje. Buďme však konkrétnější.

Především je tu ono slavné Descartovo rozlišení duše a těla jako dvou odlišných substancí, prvé netělesné a neprostorové, zato myslící (res cogitans), druhé tělesné či tělesové, prostorově rozprostraněné (res extensa). Zatímco svět duše (dnes bychom řekli vědomá mysl) sám sobě rozumí bezprostředně, svět těl a těles (prostorově rozložených, tvarovaných, pohyblivých a vzájemně do sebe narážejících) vnímáme jen nespolehlivými smysly. Zatímco však prvý svět je nesdělitelně uzavřen sám do sebe, druhý můžeme sdílet a objektivně, ba i matematicky popisovat. Právě a jen tento druhý svět poskytl novověké vědě její pole působnosti a praktické použitelnosti.

Teze o rozpolcení na tyto dva světy je základem karteziánského dualizmu. Většina současných myslitelů tento dualizmus z těch či oněch důvodů odmítá, nejčastěji proto, že v něm nenalézají odpověď na to, jak dochází k vzájemnému působení obou světů (například, že duše ovlivňuje pohyb těla a že tělo dodává duši rozličné pocity a prožitky). To ovšem není námitka nová – již za Descartova života vedla k zajímavé korespondenci mezi ním a Alžbětou Českou ¹⁾ . Descartes v jednom z tehdejších dopisů proto připouští tři typy odlišných pojmových sfér, vedle duševní a tělesné též tu, v níž jde právě o jednotu duševního a tělesného. Jenomže kdykoliv prožíváme tuto jednotu (což se neděje při kontemplaci, nýbrž v běžném ruchu života), mizí rozlišení tělesného od duševního, o něž Descartovi tolik šlo.

Descartovo rozpolcení světa na myslící sebe-vědomé Já a na materiální rozprostraněné věci narušilo i vazbu mezi filozofií a vědou. Filozofie postupně ztratila kontakt s empirickým poznáním a věda se vzdala zájmu o subjekt výměnou za objektivitu svého poznání. Objektivizovaná věda pak, bez schopnosti sebereflexe, nemůže sama sebe zkoumat, ba ani definovat. „Filozofie je tak neschopná oplodnit vědu a ta není s to pochopit sebe samu,“ píše současný francouzský sociolog Edgar Morin v knize Věda a svědomí, která nedávno vyšla v českém překladu ²⁾ . K té knize mi dovolte pár slov. (Před časem jsem ji po letmém příznivém dojmu doporučil jednomu z přátel a teprve on mě přesvědčil, že si ji musím přečíst sám, pořádně a celou. Nelitoval jsem a tímto mu děkuji.) Je to soubor statí, které bych nejraději postupně vykrádal a přepisoval do těchto úvodníků. Ostatně na několika místech v tomto čísle z ní najdete úryvky.

Morin se zamýšlí nad řadou otázek, před kterými stojí věda a vědci dnes, na sklonku karteziánské epochy vědeckého myšlení. Mluví o dilematu dnešních vědců, kteří musí mnohdy volit mezi etikou touhy po neomezovaném poznání a etikou občanskou (viz například citát v tomto čísle 75, 435, 1996/8), mluví o paradoxech vývoje vědy (citát 75, 457, 1996/8) a o zapomínaných vztazích vědy ke společnosti (tamtéž). Morin vyzývá k opětnému sblížení vědy s filozofií („věda do sebe potřebuje integrovat ne úvahy filozofů, nýbrž uvažování“), zamýšlí se nad povahou společenských věd („jsou to vědy, jejichž předměty nelze formálně popsat“), nad otázkou pokroku („tam, kde existuje pokrok, netýká se skutečnosti jako celku; je to jedna tvář dění, ale ne jediná“), nad hyperspecializací disciplín („Dnes dochází k zatemnění všeho, co je mezi disciplínami, ale to, co je mezi disciplínami, je právě skutečnost„). Morin tak vlastně předvádí opravdovou sebereflexi vědy – právě to, co na vědě tolik postrádá.

A tak, po čtyřstoletém rozpolcení, stojíme na prahu nové epochy, která bude mít za úkol obnovit či nově vytvořit zpřetrhané vazby, ať už mezi vědami přírodními a vědami o člověku, mezi vědami mezi sebou, mezi vědou a filozofií, mezi vědci a společností.