Obrazová komunikace

Čím víc se vydává knih, tím méně se čte. To je fakt. Nejde jen o to, že se ‘to všechno přečíst nedá’ (to je fakt ‘aritmetický’: stačí vydělit počet stránek knih, které jsme si natahali domů, počtem dnů lidského života), ale o něco významnějšího, o jakousi všeobecnou tendenci, která souvisí s masovým rozšířením obrazových komunikačních prostředků. A netýká se to jen čtení, ale i poslouchání. Nedávno jsem se dozvěděl, že poslouchání (‘dekódování řeči’) zabírá při dívání se na televizní programy jen asi 16 procent z celkového vnímání. Proto také tak rušivě působí gesta, která by jinak přirozeně doprovázela naši řeč; i ‘body language’ už musí být jiná. Téměř nikomu už nevadí, že se při večerním televizním přehledu zpráv neustále v pozadí (nebo už v popředí) bubnuje. Dalším faktorem jsou počítače: s růstem počítačové gramotnosti upadá to, čemu se říkalo gramotnost bez přívlastku. Mimochodem: zdá se, že řešení problému umělé inteligence je už na dosah ruky: jde o problém, zda jsou počítače schopny myslet jako lidé. Úsilí se totiž zaměřilo nesprávným směrem – na rafinované programy pro nápodobu lidského myšlení. Řešení je, zdá se, na opačném konci: stačí počkat, až budou lidé myslet jako počítače.

Prehistorické kultury byly kultury obrazové. Dějiny začínají písmem. Nikoli proto, že písmo dovolilo dějiny zapisovat, nýbrž proto, že je dovolilo psát, tj. vnímat jako lineární řadu (přičemž tento akt ‘vnímání’ je aktem tvůrčím – samotným psaním vznikají dějiny). A jak říká Vilém Flusser, písmo vzniklo z potřeby ‘vysvětlit’ obrazy, tj. udělat z něčeho, co je dvojrozměrné, lineární řetěz znaků, linearizovat obraz. To nám zůstalo dodnes: když se mluví o ‘vysvětlení’ nějakého obrazu (výtvarného díla), očekává se jeho linearizace v písmu. Proto jsou tak oblíbené různé ikonografické slovníky – pomůcky k linerizaci. Jenže obraz lze ‘vysvětlit’ zase jen obrazem, tak jako báseň lze ‘vysvětlit’ zase jen básní (jinak si pleteme obraz nebo báseň s problémem).

Ale je tady ještě jedna možnost: co takhle vysvětlit lineární text obrazem? První, co nás napadne, je ilustrace (jak se říká: je-li zdařilá, vydá za mnoho stránek). Značná část výtvarného umění v minulosti zdánlivě přeměňovala texty na obrazy; říkám ‘zdánlivě’ proto, že ony texty samy byly záznamem obrazů. Po staletí jsme žili pod nadvládnou textů. Zdá se, že texty nyní přestávají mluvit a že se ocitáme na počátku revoluce obrazové, že končí společnost alfanumerická a nastupuje obrazová.

Daniel Balabán vysvětluje obrazy obrazy, starou středověkou ikonografii ikonografií novou. Obrazy, které se staly texty, pak v náboženském umění znovu obrazy a opět texty, se znovu stávají obrazy. Daniel Balabán dosvědčuje, že nadchází doba, kdy už nebude možno rozlišovat mezi texty a obrazy.