Člověk a krajina Českého krasu

Ve vztahu k Českému krasu můžeme stručně zaznamenat alespoň tři odlišné pohledy. Základem hodnocení archeologických a přírodovědných informací je přístup kulturně antropologický. Využívání jeskyní i celé krasové krajiny je hodnoceno jako forma aktivní kulturní adaptace na přírodní prostředí. S tímto pojetím kontrastuje přírodní, resp. klimatický determinizmus, který vysvětluje totéž jako projevy pasivních reakcí na vývoj přírodních podmínek. (Přírodní deterministé chápou jeskyně jako přirozené přírodní skrýše, které poskytovaly člověku útočiště před dravou zvěří a nepřízní počasí.) Třetím příspěvkem do diskuse je hodnocení z pozice „nezúčastněného pozorovatele“. Jde o reakci na zjednodušování až vulgarizaci ekologie, která se v posledních desetiletích stala obecným jevem a negativně působí například i na archeology, kteří stále častěji shledávají ve svých pramenech doklady o ničení přírodního prostředí již hluboko v pravěku.

O kulturním vývoji starší doby kamenné nám archeologické nálezy zprostředkovávají jen velmi neúplné informace. Převážnou část pramenné základny tvoří kamenné a kostěné nástroje, které nás informují spíše o vývoji technologickém než kulturním v pravém slova smyslu. Nejkratší časovou jednotkou, kterou užívá archeolog při studiu paleolitu, je tisíciletí. Výroky o povaze vztahu člověka k přírodě je nutné chápat jako hypotézy podepřené zatím jen velmi malým množstvím faktů.

110 000 – 90 000 let př.n.l.

Člověk neandertálský do vývoje krajiny pravděpodobně podstatně nezasahoval. Živil se především lovem velké stádní zvěře a sběrem planě rostoucích rostlin. Neandertálci pravděpodobně žili na sídlištích pod širým nebem, bydleli buď v jakýchsi stanech, nebo v chatrčích z větví a dalších organických materiálů. Velikost loveckých a sběračských skupin se odhaduje na 20 – 30 osob. Zásahy člověka do přirozených ekosystémů byly minimální nejen pro poměrně nízkou úroveň možností a potřeb lidí, ale též pro značnou pohyblivost neandertálských komunit, které se neustále stěhovaly za zdroji potravy.

Nejstarší nálezy z jeskyní (např. z Turské maštale u Tetína, Axamitovy brány na vrchu Kotýzu u Koněprus nebo z jeskyně Nad Kačákem) jsou prvými doklady o plánovaném a záměrném překračování přirozeného životního prostředí člověka na zemském povrchu. Využívání jeskyní proto nelze považovat za znak primitivnosti – pronikání pod povrch je naopak dokladem vyspělosti kultury.

70 000 – 13 000 let př.n.l.

V Českém krasu žili nadále neandertálci, které přibližně před 40 000 – 35 000 let vystřídali nejstarší představitelé lidí současného typu. Vzácným dokladem o jejich pobytu je nález kosterních pozůstatků dospělé ženy v Proškově dómu v Koněpruských jeskyních (stáří nálezu je asi 32 000 let). Ráz kultury i rozsah lidských zásahů do přírody nadále určoval lovecký a sběračský způsob života. Počet nálezů v jeskyních oproti předchozímu období mírně vzrostl (nejen v Turské maštali a jeskyni Nad Kačákem, ale i na dalších nalezištích, jako jsou Chlupáčova sluj u Koněprus, jeskyně Na průchodě, jeskyně Sloupová ad.).

Podle přírodních deterministů je nárůst archeologických nálezů v jeskyních v poslední době ledové dokladem snahy člověka ochránit se před zhoršujícím se podnebím. V jeskyních člověk nacházel podstatně lepší klimatické podmínky než pod širým nebem, přičemž významnou roli hrála okolnost, že jeskyně byly tehdy mnohem sušší než v interglaciálu nebo v poledové době.

13 000 – 7 500 př.n.l.

Zásahy člověka do ekosystému krajiny byly nadále minimální a nepřesahovaly patrně úroveň, která by dlouhodobě ovlivňovala přirozený vývoj přírody. Základním životním prostředím člověka byly stále prostory pod širým nebem. Oproti předchozímu období však obliba využívání jeskyní výrazně stoupla. Pozdní paleolit proto můžeme hodnotit jako jeden z vrcholů zájmu člověka o jeskyně.

Rekonstrukce vývoje holocénní krajiny je založena na podstatně větším množství informací o vztahu člověka a přírody. Počínaje studiem mladší doby kamenné má archeolog k dispozici chronologicky citlivé prameny (zpočátku keramické nádoby, k nimž později přistupují předměty z mědi, bronzu, železa a dalších materiálů), které umožňují sledovat kulturní vývoj řádově po stovkách let. Od mladší doby kamenné bylo hospodářství ve střední a západní Evropě založeno na pěstování kulturních plodin (zpočátku především pšenice jednozrnky a dvouzrnky) a chovu domácích zvířat (ovcí, koz, prasat, hovězího dobytka).

6 000 – 4 000 let př.n.l.

Klimatické optimum vytvořilo mimořádně příznivé podmínky pro expanzi zemědělských a pasteveckých kultur z Předního východu přes Balkán do střední a dále západní Evropy. V 6. tisíciletí př.n.l pronikli nositelé zemědělské kultury s lineární keramikou i na naše území. Zatímco lovci a sběrači využívali přírodní zdroje v jejich přirozeném stavu a velmi omezeném množství, zemědělci a pastevci založili svůj život naopak na soustavných a záměrných zásazích do přirozeného vývoje přírody a nadto působili na své prostředí v rozsahu dosud nebývalém. Ve středoevropské krajině začali lidé vytvářet uspořádané ostrůvky monokultur hospodářských druhů plodin a zvířat. Novým charakteristickým prvkem krajiny se stala síť trvalých sídel vesnického charakteru, v nichž oproti předchozímu období žilo na malém prostoru velké množství lidí.

Krajina Českého krasu pravděpodobně zůstávala zpočátku komplexního vlivu neolitických zemědělců ušetřena. Neolitická sídliště pod širým nebem byla zjištěna jen v okrajových částech krasu. Členitý ráz suché krajiny pokryté neúrodnými půdami nebyl vhodný pro zemědělské využívání. Mimořádně velké množství nálezů v jeskyních však upozorňuje, že nějakým způsobem byl kras využíván systematicky i v této době. Stav pramenné základny nám ale zatím neumožňuje vytvářet určitější představy o využívání jeskyní i celé krajiny. Jeskyně mohly sloužit např. jako „horské chaty“ – příležitostné útulky trvale vybavené základními předměty denní potřeby (např. archeologicky doloženými keramickými nádobami), které podle potřeby využíval krátkodobě každý, kdo se delší čas pohyboval mimo dosah mateřského sídla v rovině. Například pastevci, lovci, sběrači, válečníci. Nálezy lidských kostí nevylučují ani využívání jeskyní pro kultovní účely. Přívrženci klimatického determinizmu upozorňují, že zájem o jeskyně lze pozorovat až po skončení vrcholné fáze klimatického optima v sušších, tedy nepříznivých obdobích. Paleoekologicky orientovaní archeologové spatřují v přechodu k zemědělství a pastevectví a v mimořádně velkém zájmu o jeskyně počátek dosud nebývalé exploatace přírodních zdrojů směřující rychle k ukončení přirozeného vývoje středoevropské krajiny. Nezúčastněný pozorovatel konstatuje rozšíření diverzity živé přírody a urychlení a bohatý rozvoj lidské společnosti.

1250 – 700 př.n.l.

Krajina Českého krasu byla intenzivně využívána člověkem jako celek. Hustou síť vesnických sídel, dvorců, hradišť, polí a pastvin propojenou četnými cestami doplnilo intenzivní využívání jeskyní, které nemá v celém pravěku obdoby. Z dosud nepříliš vyhraněného charakteru nalezišť se vyděluje skupina nálezů, která je interpretována jako skalní svatyně. V Českém krasu jsou pro tyto lokality charakteristické nálezy lidských kostí ve vertikálních dutinách (v propastech a puklinách) nacházené společně s keramickými nádobami.

Vysoká míra zájmu o jeskyně je v této době obecným středoevropským kulturním jevem. Skutečnosti, že jediným obdobím v pravěku, kdy byly jeskyně mimořádně intenzivně využívány shodně po celé střední Evropě, je právě suchý subboreál, se přikládá klíčový význam. Teoretické modely vytvářené na základě poznatků o vývoji přírody a lidské společnosti v subboreálu se aplikují na všechna předcházející i následující období, kdy byl vývoj podstatně lokálně proměnlivější a klimatické podmínky neměly tak extrémní charakter.

Paleoekologicky orientovaní archeologové spatřují v mimořádném nárůstu zájmu o jeskyně i krasovou krajinu jako celek jeden z projevů obecného zvýšení nároků na krajinu. Mladší doba bronzová a starší doba železná představují vrchol vývoje pravěké společnosti ve střední Evropě. Hospodářský, technický a obecně kulturní rozkvět byl provázen nárůstem populace – někteří archeologové dokonce užívají termínu populační exploze. Důsledné využívání veškerých dosažitelných přírodních zdrojů však brzy narazilo na překážku, kterou pravěký člověk nebyl schopen překonat – extrémní zhoršení klimatických podmínek. Výsledkem byla krize kulturní i ekologická.

Přívrženci klimatického determinizmu (teorie o příčinné určenosti všech klimatických jevů) vykládají nálezy v jeskyních z opačné strany. Prvořadou roli v jejich modelu hraje zhoršení klimatických podmínek, v jejichž důsledku byl narušen vývoj společnosti. Výsledkem bylo sociální napětí, které některé skupiny obyvatelstva řešily útěkem do jeskyní. Ostatně jindy se ani nebylo možné v jeskyních skrývat – při suchém podnebí je totiž i v jeskyních sucho. Naopak při vlhkém podnebí kape neustále ze stropu voda a v jeskyních je na podlaze nepříjemná vrstva bláta. Nezúčastněný pozorovatel zastává stoický klid. Vývoj klimatických podmínek měl charakter pozvolných přechodů, na něž se živá příroda i lidská společnost postupně adaptovaly. Uvažovat o ekologické krizi je absurdní.

600 n.l. – současnost

Zejména od 2. poloviny 9. století ožívala v důsledku vnitřní kolonizace Čech i krajina Českého krasu. Postupně vznikala sídelní síť v takové podobě, v jaké ji známe dnes. Narůstal opět zájem o jeskyně. Z historických pramenů lze doložit využívání jeskyní k náboženským účelům. Jeskyně sloužily též jako úkryty tuláků, kriminálních živlů a pastevců. Od novověku sílil romanticky motivovaný zájem o jeskyně, doplňovaný zájmem vědeckým. Množily se případy využívání jeskyně jako smetiště.

Raným středověkem začalo období, o něž zatím archeologové a přírodovědci studující jeskyně projevují jen velmi málo zájmu. Všechny diskutující strany proto nechávají toto období bez komentáře.

Odnáší-li si čtenář z výše uvedených řádků dojem, že je zde až příliš mnoho nejasností, pak je zcela určitě na správné cestě. Archeologie, alespoň naše středoevropská, se k dialogu s přírodními vědami odhodlala teprve nedávno, nadto ještě nedobrovolně. Jednak pod tlakem vnitřním, když po znejistění v 60. letech došla v letech 70. k definitvnímu závěru, že kulturní vývoj, natož pak dějiny, pouze z rozbitých hrnců opravdu vyčíst nelze. V takové situaci pak snadno podlehla celosvětové vlně zájmu o ekologickou problematiku. Není pochyb o tom, že studium archeologických nálezů v souvislostech vývoje přírody dává našemu pohledu do minulosti nový rozměr. Jsme však teprve na začátku a učíme se rozumět si. Krasová území jsou pro sbližování archeologie a přírodovědy jedním z nejvhodnějších terénů. Čerpáme-li poznatky o souvislostech vývoje přírody a člověka z jeskyní, je v tom i jistá symbolika cesty z temnot za světlem poznání. Zatím jsme však ještě hluboko v jeskyni a začínáme rozeznávat pouze prvé obrysy věcí. ¹⁾