Mimozemšťané, vědci a média

„Soudě dle dokumentárního filmu promítaného v televizi, havaroval r. 1947 nedaleko americké vojenské základny talíř s mimozemšťanem, jehož tělo s hypertrofovanou mozkovnou, šesti prsty a bez pupku skončilo v tajném mrazicím boxu Air Force a vposledku na pitevním stole (tzv. aféra Roswell).″

Touto stručnou zprávou je uveden úvodní článek „Mimozemšťané, vědci a média″ z loňské La Recherche (No. 280, 9–10 Octobre 1995), jehož autorem je P. Lagrange z Institutu pro sociologii inovací báňské školy. Film byl poprvé promítán v květnu v Londýně a vyvolal živou rozpravu na Internetu. Záběry vysílané v červnu ve francouzské televizi v rámci pořadu „Ztraceno ze zřetele″ se setkaly s velkým ohlasem a videokazeta jde výborně na odbyt. Pořadatel Jacques Pradel (nomen omen pouze v češtině!) v diskusi s chirurgem, fyzikem a církevními představiteli hájí pravost záběrů a diskutuje o důsledcích jejich zveřejnění. Jak si tento úspěch u veřejnosti vysvětlit?

Autor především konstatuje, že si s pojmy jako důvěřivost, iracionálno či přitažlivost tajemna dnes již nevystačíme. Pradel tuto vědeckou rétoriku týkající se důvěřivosti a skepse sám natolik dobře ovládá, že ani epistemolog není s to postřehnout předěl mezi oběma.

Poučme se od antropologů, kteří si již zvykli raději popisovat, co lidé dělají, než aby se dohadovali, co si myslí. Dávno již opustili předpoklad existence něčeho takového, jako je věření, které by bylo opakem vědění. Dle autora patří přesvědčení o hlubokém předělu mezi dvěma typy myšlení – magickým a vědeckým – minulosti. Nejde zde o dvě různé role. Prohlásit něco za projev iracionality není výkladem, nýbrž toliko válečným pokřikem, který sám vyžaduje výklad.

Ve shodě s tímto přístupem otázka nestojí „Proč lidé věří v mimozemšťany, přestože je to nesmysl?″, nýbrž „Proč Pradelův tón zní přesvědčivěji než argumenty jeho skeptických odpůrců?″. Proč veřejnost dává přednost faktům, která uvádí on, před fakty jeho vědeckých protivníků?

Lagrangeova odpověď zní: Pradel dokáže rozvinout důkazové řízení v oblasti médií, kde fakta vedou jiný způsob existence, vůči níž je existence vědeckých důkazů okrajová. Místo důkazů hromadí Pradel různé formy expertiz. A veřejnost mu dává za pravdu, neboť nikdo jiný není s to zaujmout její hledisko. Způsob, jímž Pradel o ufonech a telepatii hovoří, zatahuje diváka do hry, která zahrnuje jeho zájmy, pocity a tužby, zatímco objektivní vědecká argumentace na ně nesmí brát zřetel. Bojovnému racionalistovi Pradel klidně opáčí: „Fakt je, že fakta se mění.″ Na podobných sofismatech je ovšem mnoho pravdy – nejde o pouhá sofismata...

Podstatnou otázkou není: „Jaká jsou fakta?″, nýbrž: „Co to je faktum?″. Dalo by se říci: „Řekněte mi, v jakém kontextu se pohybujete, a já vám řeknu, jakých fakt se můžete dovolávat.″ A tak jako prostor astrofyziků povstává z objektů, které obsahuje, tak je i prostor kulturní generován fakty, která v něm mají své místo, zatímco jiná fakta jsou doslova ‘nemístná’. Neexistuje něco takového jako ‘fakta o sobě’. Vědci sami to velmi dobře vědí: vytvářejí celé sociotechnické sítě, bez nichž by jejich fakta neexistovala. Také ve vědě je způsob, jímž je fakt vyvolán nebo oznámen, stejně rozhodující jako fakt sám.

Jaký prostor rozprostírá Pradel? Jistěže ne prostor definovaných laboratorních podmínek či vědeckého důkazu. Pradel vynalezl cosi, co sice občas nazývá vědeckým důkazem, používaje slov jako průkaznost, doklad, skepse a podobně, ale i on, tak jako vědci, vytváří pomocí tohoto ‘cosi’ určitý kontext – rámec souvislostí – v němž stejně důležité jako to, k čemu se odkazuje, je způsob, jak tak činí, a tento kontext sám.

Televizní divák je zmaten, přestože dobře ví, že náhled do archivních materiálů, literárních odkazů a poznámkového aparátu by mohl to, co slyší, snadno vyvrátit. Ale televize k ’náboženství poznámek pod čarou’ nekonvertovala a Pradel z toho těží. V situaci, kdy způsob prezentace sdělení je stejně důležitý jako jeho obsah, je na televizní obrazovce v právu on. Tak jako věda, i veřejná média mají svůj impaktový ukazatel – a tím je dopad na posluchače.

Mýlí se tudíž nikoliv Pradel, nýbrž ti, kteří se domnívají, že na televizní obrazovce lze pořádat vědecký seminář. Při jiné podobné příležitosti přijali vědci účast s podmínkou, že debata bude vedena ‘skutečně vědecky’. Jakmile však bylo zahájeno vysílání, octli se tváří tvář očitým svědkům setkání s mimozemšťany, jejichž výpovědi lze stěží uvést v soulad s laboratorní zkušeností. Rozčileně odešli zapřísahajíce se, že už je tam nikdo více nedostane. Co jiného však očekávali? Proč by televize měla měnit pravidla hry jen kvůli tomu, že se jí účastní vědci a badatelé?

Autor upozorňuje i na jiné pokusy vyrovnat se s podobnými ‘pseudoproblémy’ z dějin mediciny, jako jsou hypnóza, léčitelé apod. Podle nich tkví základní omyl v představě, že lze na jedné straně žít ve společnosti, v níž je ‘kultura’ od ‘přírody’ jasně oddělená, a přitom na druhé straně tyto kategorie neustále rušit zaplavováním kultury ne-lidskými skutečnostmi (jako jsou vědecká fakta a technická zařízení), stejně nenáležitými jako mimozemšťané.

Poslední postřeh mi připomněl korespondenční spor s kolegou F., podle něhož rozšířená víra v ufony v našich zemích svědčí o tom, jak málo pronikla vědecká vzdělanost do naší veřejnosti. K jeho pohoršení jsem vyslovil názor právě opačný. Ježto k lidské kultuře náleží zcela přirozeně zkušenost transcendence, má každá doba svá vidění, zjevení, a setkání s nebeskými posly – bohy, démony, anděly, světci apod. Skutečnost, že se dnes tyto zážitky odehrávají tak často ve stylu sci-fi, jen dokládá, jak dalece představy, pojmy a kategorie, jimiž disponuje myšlení, vnímání a obrazotvornost běžných lidí, a to, k čemu se upírají jejich naděje, tužby a očekávání, jsou určovány právě vědeckými a technickými formami nazírání.

V článku se objevuje několikrát slovo divadlo – např. v obratu ‘divadlo důkazu’, které je v češtině těžko použitelné. Tyto obraty připomínají renezanční doby, kdy divadlo – veřejné představení/předvedení – bylo důležitou instancí vědeckého důkazu. Dobové malby nám dochovaly scény veřejných pitev, astronomických pozorování či fyzikálních a chemických pokusů, při nichž právě množství nezávislých očitých svědků dávalo záruku objektivity poznatků, a bylo zároveň dokladem, že takto poznávaná fakta jsou součástí společného světa. Pojmy jako anatomické či chemické divadlo byly tehdy běžné. Ještě sám velký Pasteur pořádal vystoupení tohoto druhu. Vědci své poznatky zveřejňovali doslovně – totiž na způsob veřejných představení. Teprve později nabylo ‘uveřejnění’ podoby dnešní ‘publikace’ – písemného sdělení, stále přísněji ritualizovaného. Přístupnost bezprostředních zdrojů poznání se opět postupně omezovala na úzký kruh zasvěcenců – tentokrát v bílých pláštích. Ruku v ruce s tím, jak se podmínky, za nichž se skutečnost zjevuje, stávaly stále náročnějšími a specifičtějšími, stával se i kontext, který vědecké poznání vyžaduje, víc a víc exkluzivním. Uložení lidských orgánů v těle zná většina lidí pouze z učebnic a ikonograficky idealizovných zobrazení.

Veřejná média tuto situaci nyní mění. Zvykli jsme si už, že nejen kulturní tvorba, nýbrž i politické rozhodování a právní jednání se staly věcí veřejnou. Nyní se na veřejnou scénu vrací i vědění. Vědce tato situace zaskočila. Navzdory našemu přesvědčení o objektivitě vědeckého poznání v nás požadavek, aby se mimo svůj kontext osvědčila i jeho pravda, budí oprávněné pohoršení. Odmítáme populistické nároky přesvědčivosti, podmanivosti ad., které na pravdu vznáší divadelní kontext médií, a právem je pociťujeme jako pravdě nepřiměřené a pravdy nehodné.

Socioufonologie nám tím poskytuje dobrou příležitost uvědomit si, nakolik ostatní fakta – od situace v Bosně, přes údaje o zločinnosti až po stav naší ekonomiky – podléhají kritériím, která na skutečnost, ověřitelnost a fakticitu klade kontext, v rámci něhož jsou předkládána. Jejich pravdivosti také bezděky připisujeme objektivní statut: na základě nich se orientujeme ve světě, vytváříme své názory a postoje, činíme osudová rozhodnutí. Přestože se to s nimi má jako s mimozemšťany.