Kosmický výzkum dnes

Už neplatí, že nositeli kosmického výzkumu jsou dvě supervelmoci. Do vesmírné hry vstoupili Evropané a Japonci. Oba bývalí silní jezdci, zvyklí na špici výzkumu, jsou odděleni. Nejen oceánem, ale i filozofií. Navíc jedné supervelmoci chybějí finance, a to tolik, že i při vrozeném velikášství je obyčejným lidem do té míry bídně, že už není čas na státní „frajeřiny“. Té druhé velmoci, za oceánem, chybí motivace. Tou je soutěžení, pro tuto společnost příznačné. Mezinárodní programy, byť jsou to společné lety smíšených posádek, mají spíše symbolickou povahu. A příprava dalších výzkumných programů je tu spíš pro oko.

V Rusku ještě s nostalgií vzpomínají na dobu před deseti lety, protože jen málo pochopili, že pád na nynější dno byl předznamenán již v době „perestrojky“ a dlouho před ní. Domnívali se totiž, že síla kosmonautiky spočívá v dostupnosti silných tahačů – raket. To jistě platilo v padesátých a šedesátých letech, leč neplatí nyní. Technologie aplikované v kosmickém výzkumu byly, pod pláštíkem spolupráce, do SSSR importovány. Právě proto se aplikace z kosmonautiky neobjevily v životě společnosti.

Přes proklamované odborné mezinárodní kontakty se rozbujelý kosmický establishment v USA „nacionalizuje“. Tak jako v jiných oborech se snaží udržet sám sebe. Bádání samotné je omezováno ostrými zásahy Kongresu. Ten ve snaze vyhovět voličské mase škrtá tam, kde to nejméně bolí, ve výzkumu. Krácení výzkumného rozpočtu se projeví jen v rozsahu a intenzitě výzkumu. I toto je filozofie blízká politikům, důsledky se projevují se zpožděním několika volebních období. Finanční přesun do sféry sociální se neprojeví vůbec. Sociální sféra je schopna spolykat neuvěřitelně velký krajíc, aniž projeví stopy nasycení.

Zdá se, že Evropa a Japonsko, které plánují kosmické mise nekoordinovaně, prožívají to, co prožívala raná kosmonautika severoamerická: nadšení badatelské i podporu politické scény. A přece je situace docela jiná.

V minulosti byl základním srovnávacím parametrem soupeřících stran potenciál raket-tahačů. Mohlo by se zdát, že měřítkem kosmické vyspělosti je právě to „nářadí“, které oblétává Zemi či do vesmíru míří. Důležitější než vlastní „nářadí“ je však kosmické zázemí a aplikace – laboratoře, projekční kanceláře a lidský potenciál tam, kde se kosmické nářadí tvoří, testuje a připravuje pro příští tisíciletí. To, co je do vesmíru právě dopravováno anebo už tam létá, je už při startu tři či šest let „zastaralé“.

Rozpad struktur navěšených na kosmický výzkum brzdí technický rozvoj a výzkum obecně, zpožďuje vyspívání toho kterého státu. Perspektiva Ruska je neveselá. To proto, že právě v kosmickém výzkumu jde o prvou aplikaci, pokračování výzkumu základního. Schopnosti miniaturizace elektroniky, užití propracovaných detekčních systémů, přesného měření času, či schopnosti vyrábět a zpracovávat materiály odolné vůči přetížení či přehřátí i jiným nepříznivým podmínkám v kosmu, se projevují v praxi. Dovolím si příklad. Komputerové programy vyvinuté pro detekci těch nejslaběji zářících signálů uspíší diagnostiku rakoviny prsu o mnoho týdnů či měsíců.

Evropa se zatím snaží (alespoň na oko) chovat s velkou prozíravostí. Po úspěších, jakými byly například Giotto (mise k Halleyově kometě r. l986) a současný Ulysseus, se připravují Cassini – Huyghens {Saturn-Titan) na léta 2004 – 2008, či Rosetta {2009 – 2011), která by měla přistát na kometě, či plánovaný výzkum Merkuru (2011 – 2015). K těm nejjednodušším programům patří pak expedice k Měsíci a výzkum tohoto tělesa z oběžné dráhy (MORO) anebo přistání na Měsíci (LEDA) – obě akce se plánují na konec tohoto tisíciletí a první roky dalšího. To jsou projekty, o kterých se mluví jako o projektech konsolidace evropské vědy. V této souvislosti mě napadá, kde asi stojíme my v Čechách v přípravách na vstup do Evropské unie. Objevují se první dobré znaky. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravuje dohodu s Evropskou kosmickou agenturou, a dokonce grantovým způsobem nabízí prostředky ke spolupráci.

Ve vlastním kosmickém výzkumu došlo k významnému posunu a rozdělení. Kosmonautika bohatých a supermocných je něco jako luxusní auta. Existuje i kosmonautika chudších, auta pomalejší, nepříliš luxusní, a přesto vás dovezou tam, kam chcete. To, co včera patřilo astronomii, patří dnes planetární geologii či geografii. Planety ztratily pro klasické astronomy půvab. Použiji-li příkladů z Měsíce, pak je tu výzkum planetární, který se zcela vymkl z disciplin astronomických, protože používá stejné metody jako vědy o Zemi, a tento výzkum slouží jako „skaut či rozvědčík“ výzkumu astronomickému. Například jde-li o vybudování sítě astronomických pozorovacích stanic, anebo i o výzkum možností využít zdrojů Měsíce (např. k výrobě kyslíku) a usadit na Měsíci člověka.

Kde stojíme v tyto dny my v Čechách, lze určit jen obtížně. Budu psát o planetárním výzkumu. Chce se nám do Evropy, leč projekty, na kterých pracujeme, jsou až na výjimky od Evropy nebezpečně daleko. Mnoho kosmického výzkumu nám nezůstalo, ani zkušeností, které tu byly v oblasti materiálů a technologií, výzkum planetární téměř neexistuje. Kosmické technologie byly pro politicky motivovaný výzkum v minulosti téměř rozprášeny. U sousedů v Německu byl „východoněmecký“ výzkum převzat do struktury existujícího „západoněmeckého“. Náš problém je i v tom, že máme malou schopnost vizionářskou, protože pro velkou většinu těch, kteří jsou dnes zralí, a možná i u kormidel, jsou projekty pro rok 2011 – 2015 neatraktivní, a pro svou vzdálenost (a tím i blízkost penzijního věku) nemotivující. Mezi politiky je zájem o dlouhodobé projekty ještě menší, což není jen rys naší situace.

Domnívám se, že k pochopení toho, co bych nazval opravdovým evropanstvím, bude ještě třeba spousty práce.