Za dávných časů, za devaterými horami, ...

Řadu let již univerzity v bývalém Sovětském svazu neřídí stranické výbory. Tyto výbory tvořili lidé, jejichž úlohou bylo dohlížet, jak je sledována stranická linie, a především hlídat kádrovou čistotu – loajalitu profesorů a studentů, bezúhonnost jejich životopisů a jmenování politicky vyhovujících lidí. Nyní byly úřadovny stranických výborů přiděleny výpočetním střediskům ap. Mnozí z jejich nynějších uživatelů je používali i v minulosti, nyní však zkoumají problémy interakce vědy a náboženství, kritizují marxizmus, zvou politiky nové vlny a spiritisty, mluví o svých minulých potížích v práci.

Jedna věc, o které nemluví, je jejich kádrová činnost během období stagnace. Vyšší stranický tajemník jedné z nejlepších ruských univerzit (Leningradské), který se velmi pečlivě řídil stranickými direktivami o kádrové čistotě, je dnes ředitelem kulturního střediska, kde organizuje večery židovské kultury. Prorektor jiné univerzity (Moskevské), kdysi extrémně aktivní ve všech oficiálních kampaních a čistkách a v organizování „výběru“ při přijímání na univerzitu, se stal zuřivým demokratem a organizátorem nejprogresivnějších projektů.

To je sice krásné – nicméně se můžeme ptát: „Proč pánové tak mlčíte o tom, jak se věci dělaly, jak jste řídili výchovu, jak jste přijímali na univerzitu, jak jste vybírali kádry?“ Pro celou učitelskou obec by bylo užitečné vědět, jak a proč věda ztratila stovky a možná tisíce nepochybně talentovaných jednotlivců, vůdčích osobností, obětavých pracovníků hluboce oddaných studiu, jejichž životy byly – často nenapravitelně – pokrouceny. [...]

O jedné úloze kádrové politiky – možná nejdůležitější – se dosud otevřeně nemluvilo: o snižování počtu talentovaných lidí. Šedost oficiálního sovětského Ruska během období zralého socializmu nevznikla jen tak; byla naordinována shora a byla běžně akceptována zdola. Byl to všeobecný nedostatek talentu ve vedení, porušený pouze izolovanými fluktuacemi. [...] Překvapuje, že se v tisku dosud objevilo tak málo svědectví stovek obětí a svědků. Vše, co máme, je publikace G. Freimana „Zdá se, že jsem Žid“ spolu s několika poznámkami A. D. Sacharova k jednotlivým problémům a materiály shromážděné B. Kaněvským a V. Senderovem.

Překvapuje právě to, že dosud – podle mých vědomostí – nikdo ze stovek lidí z kádrových oddělení, ze stranických výborů, lektorů, kteří prováděli čistky při zkouškách – nikdo z „druhé strany“ neposkytl svědectví. Konec konců ne všichni z nich jsou naivní a ne všichni jsou absolutní ničemové. Někteří z nich byli obětmi okolností. Těžko mohou mít důvod k obavám z pomsty, anebo dokonce ze soudního řízení. Všechny ozvěny těchto tragedií utichají; spravedlnost vyžaduje zpověď, ale – oni mlčí. Někteří se stali demokraty, někteří o sobě tvrdí, že milují Židy, a někteří tvrdí, že se nic nestalo. Někteří nepopírají, co se stalo, ale trvají na tom, že se to dělo „korektně“. Existuje velice málo dokladů. Pachatelé tušili, že se nemají zanechávat stopy. Když jsem navštívil rektora Petrohradské univerzity (S. P. Merkurjeva, nedávno zemřel) a žádal ho, zda je možné vidět archivy stranického výboru, který se těmito věcmi zabýval, nabídl mi pomoc, ale zároveň mne varoval, že bych neměl přeceňovat změny od převratu; téměř všichni organizátoři těchto událostí si nejen uchovali své dřívější pozice, ale rovněž moc na univerzitě a např. on není s to sesadit jednoho z nechutných děkanů. [...]

Je něco překvapujícího na odchodech z ruské vědy, na emigraci, na apatii a na nízké prestiži oficiálních ústavů a akademie? Po tom, co se udělalo, to bylo možné očekávat. [...] ¹⁾