Věda hledá duši
„Tato kniha je o tajemství, které se jmenuje vědomí. Je pokusem vysvětlit je vědeckými pojmy. Nepředkládám jednoznačné řešení. Přál bych si, abych to dokázal, ale v současnosti se to zdá příliš obtížné. Samozřejmě že část filozofů trpí bludem, že toto tajemství vyřešili, ale jejich vysvětlení mají podle mne s vědeckou pravdivostí společného jen málo. V knížce jsem se pokusil načrtnout obecnou povahu vědomí a podat několik zkusmých návrhů, jak by se dalo zkoumat pokusně. Nepředkládám plně propracovanou teorii, ale druh výzkumné strategie. Přál bych si totiž vědět, co se přesně děje v mém mozku, když se na něco dívám.“ [...]
„Překvapivá hypotéza říká, že ,vy‘, vaše radosti i starosti, vzpomínky a touhy, váš pocit osobní identity a svobodná vůle nejsou ve skutečnosti ničím jiným než chováním obrovského souboru nervových buněk a přidružených molekul.“
F. Crick
FRANCIS CRICK 1) : The Astonishing Hypothesis. The Scientific Search for the Soul. (Simon and Schuster, London 1994, 318 stran). Knihu v překladu F. Koukolíka připravuje k vydání v r. 1996 nakladatelství Mladá fronta, edice Kolumbus, pod názvem Věda hledá duši (Překvapivá domněnka). Cena zatím není stanovena.
Publikace je populárněvědecká jen zdánlivě. Crickovi se podařilo překlenout „sucharský“ jazyk vědeckých publikací a přitom neztratit téměř nic z jejich obsahu a souvislostí. Kniha je hutná, velmi sdělná, přesvědčivá, nezastírající otevřené a obtížně řešitelné problémy, vědecky jednoznačná. Není dogmatická a místy je svérázně vtipná. Způsob, jímž Crick řadou obtížných pasáží vede čtenáře, připomíná klasické detektivní romány:
„Vraťme se nyní k našemu hlavnímu problému. Jím je nalezení místa, v němž jsou neurony ,vědomí‘, a zjištění, co způsobí, aby jejich aktivita symbolizovala to, co vidíme. Podobá se to pokusu o řešení záhadné vraždy. O oběti (povaze vědomí) něco víme, známe i různé a pomíchané skutečnosti, které by mohly mít vztah ke zločinu. Které přístupy vypadají nejslibněji a jak po nich máme jít?
Nejkratší cestou by bylo jakékoli svědectví, jež by chytilo podezřelého při činu. Je možné najít neurony, jejichž chování vždy odpovídá relevantnímu zrakovému vjemu? Jednou z cest by bylo navození situací (příkladem je zrakové sledování Neckerovy krychle popsané ve třetí kapitole), při nichž zraková informace vstupující do očí zůstává stejná, ale mění se vjem. Které neurony změní vydávání impulzů nebo způsob, jímž to dělají, mění-li se vjem, a které to nedělají? Jestliže některý z neuronů vjem nesleduje, má alibi. Jestliže na druhé straně vydávání impulzů vjemu odpovídá, musíme ještě rozhodnout, zda jde o skutečného vraha, nebo jen jeho o komplice.“ [...] 
„Dejme tomu, že to zkusíme jinak. Jsme schopni přesně zjistit, zda ke zločinu došlo v určitém městě, čtvrti nebo domě? Naše hledání by to zjednodušilo. Ve vztahu k našemu problému: Jsme schopni říci, kde by asi mohly v mozku neurony týkající se zrakového vědomí být? Samozřejmě že podezíráme neokortex, i když nemůžeme zcela opominout jeho blízké sousedy, thalamus, claustrum, dokonce ani starý zrakový systém, colicullus superior, neřku-li corpus striatum a mozeček. Je nepravděpodobné, že by zrakové vědomí sídlilo v oblastech, jako je sluchová kůra, takže většinu své pozornosti můžeme soustředit na řadu korových oblastí. Možná že najdeme důkaz, že se věc spíše týká jedněch oblastí než oblastí jiných.
To vraha neurčí, ale může nás to vést správným směrem. Do jaké míry je pravděpodobné, že je zločinec zvláštním typem osobnosti - například člověkem mocným, pomateným dospívajícím jedincem nebo členem gangu? V našem případě - jakých druhů neuronů se věc týká? Excitačních? Inhibičních? Hvězdicových nebo pyramidových buněk? Jsou-li v mozkové kůře, ve které vrstvě nebo vrstvách je najdeme?
Jiným přístupem by bylo zjištění, zda existují nějaké podoby komunikace, které by prozradily hru. Jde-li o dílo gangu - užívá přenosný telefon v autě? V neuronálních pojmech - je vědomí závislé na nějaké zvláštní podobě neuronálního zapojení vyskytujícího se jen na některých místech mozku? Možná bychom měli uvažovat o motivech zločinu. Jaký zisk znamenala vražda pro vraha? Získal peníze, a pokud ano, kam byly poslány? Kdybychom toto místo zjistili, mohli bychom jít po stopách k vrahovi zpět. [...]“
Zajímá vás proslulý problém vazby, jinými slovy, jak mozek dokáže „svázat“ činnost odlišných neuronálních systémů reprezentujících odlišné stránky jednoho vnímaného předmětu (např. barvy, tvaru, pohybu a zvuku) tak, že ve vašem vědomí vznikne živý „obraz“ jedoucího automobilu? Nikde jsem nenašel srozumitelnější výklad než v Crickově knížce.
Crick nefilozofuje, nevymýšlí si, nepropadá iracionální skepsi ani apriorní víře. Přesvědčivě ukazuje, proč k výkladu vědomí není kvantová teorie nutná. Předkládá jeden pokusný důkaz za druhým. Přitom se vší kritickou opatrností, a to i ve chvíli, kdy by se chtělo zvolat - heuréka, „neurony, které dělají subjektivní (zrakové) vědomí“ jsou na světě. Přitom tato knížka r. 1994 předpověděla místo, kudy k nim vede cesta. Crick napsal, že nalezení neuronálních skupin činných při iluzorním vnímání bude znamenat základní krok k nalezení systému, jehož činnost odpovídá subjektivnímu zrakovému vědomí. A to se podařilo Tootellově skupině letos (viz Nature 375, 139 - 141, 1995). Jak? Od poloviny minulého století je známa iluze vodopádu - stačí se chvíli dívat na vodopád, aniž byste hýbali očima. Přesunete-li po chvíli zrak na sousední skály, bude se vám pravděpodobně zdát, že stoupají. Jejich „stoupání“ je subjektivní zrakový prožitek. Funkční magnetická rezonance, nejmodernější zobrazovací metoda mozku, doložila, že zážitku tohoto druhu odpovídá činnost neuronálních skupin jedné ze zrakových korových oblastí.
Pro neprofesionála mohou být některé kapitoly náročné. Jak sám autor říká, mnoho se nestane, když je čtenář jen prolistuje. Není to učebnice a nikoho z ní nečeká zkouška. Nejcennější v Crickově knize je, že se v ní nemluví ani tak o faktech, jako o cestách, jimiž se k nim dospívá. Mám za to, že je to jedna z nejlepších knih v edici Kolumbus, spolu s oběma proslulými knihami Stephena Hawkinga.
Poznámky
O vědomí
...Crick odvedl dobrou práci tím, že uvedl řadu zajímavých faktů o vizuální percepci v kapitolách 3 až 6, zejména faktů o vizuálních iluzích. Pokračuje přehledem základních neurobiologických faktů o vizuálním mozku, hlavně v kapitolách 7 - 12, 15. Nikdy však nezavádí dostatečně silné teoretické pojmy, které by byly schopny vysvětlit behaviorální fakta v pojmech chování neuronů. Ze samé podstaty nelze vysvětlit vědomou pozornost, aniž by se učinilo takové propojení.Mezera se projeví zejména v Crickově výběru neuronálních modelů. Neuronovým sítím se věnuje hlavně v kapitole 13 a vybral si populární model zpětného šíření, o němž je známo, že to je špatný model mozku. Zpětné šíření je umělá neuronová síť; na rozdíl od biologických neuronových sítí nebyla odvozena z principů, jejichž cílem je vysvětlit data o chování a o mozku. Proč je tedy zpětné šíření tak populární? [...] Negativní stránka zpětného šíření pomáhá vysvětlit, v čem vidím hlavní slabinu Crickovy knihy. Zpětné šíření není sebeorganizující algoritmus. Nemůže operovat se svou vlastní odpovědí na zkušenost měnícího se světa. Ale vědomí, hlavní téma této knihy, je sebeorganizující jev par excelence. S důrazem na to Crick opomněl většinu vhledů, které byly odvozeny ze sebeorganizujících biologických neuronových sítí, do ústředního tématu, jak mozek vidí.
Crick - jako nováček ve vědách o chování a o mozku - se v tom, co je známo, asi dost spolehl na své kolegy z Kalifornské univerzity v San Diegu [...], kteří koncem 80. let model zpětného šíření zpopularizovali. Crick jejich práci věnuje dost pozornosti.
Na druhou stranu oni zpětné šíření nevymysleli. Mezi objevitele se počítají Schun-ichi Amari (r. 1967), Paul Werbos (r. 1974) a David Parker (r. 1982). Tito lidé nejsou nikdy zmiňováni, ačkoli jsou detailně rozebírány práce jejich kalifornských kolegů, kteří navrhli pouze drobnou terminologii pro dobře známé pojmy, jako jsou projektivní pole a identifikace neurálního systému. Takže vzhledem k tomu, že kniha je osobní intelektuální odyseou, je její problematická stránka ve spíše předpojatém pohledu na to, co je známo.
To je do určité míry nevyhnutelné a Crick došel v sepisování učených knih na toto téma mnohem dál, než jiní slavní spisovatelé.
Pro hodnocení jeho knihy je to však důležitý nedostatek, [...]. Sebeorganizující modely se nejvíce přibližují k vysvětlení, jak mozek řídí chování, včetně chování vědomého. Ale aby jich bylo možné účinně užít jako fyzikálních teorií, je potřebí znát jak data o chování, tak data o mozku, je zapotřebí zvládnout vynořující se fyzikální tušení o tom, jak pracuje sebeorganizace v mozku, a mít dostatečný matematický vhled i techniky, jak všechny tyto nitky spojit dohromady. Tyto složky se dnes přednášejí jako součást integrované výuky pouze v několika školách na světě. [...]
Stephen Grossberg, American Scientist, January - February 1995, str. 79-80.
Pozn. red.: Čtenáře s hlubším zájmem o problémy vědomí upozorňujeme ještě na obsáhlou recenzi J. R. Searla: The Mystery of Consciousness I + II, která se kromě Crickovy knihy zabývá ještě dalšími - D. Dennet: Consciousness Explained, G. Edelman: The Remembered Present - A Biological Theory of Consciousness, G. Edelman: Bright Air, Brilliant Fire - On the Matter of the Mind, R. Penrose: Shadows of Mind - A Search for Missing Science of consciousness, I. Rosenfield: The Strange, Familiar, and Forgotten - An Anatomy of Consciousness. Searlova recenze vyšla v The New York Review of Books 2. a 16. listopadu 1995.
O autorovi
František Koukolík
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
