Pokusná zvířata

Zákon na ochranu zvířat, platný v České republice od r. 1992, je dobrý zákon. Lepší než leckde jinde. Jelikož čert vězí v jednotlivostech, bude velmi záležet na prováděcím předpisu k onomu zákonu. Ten se v současné době připravuje. Protože česká společnost kopíruje jak dobré, tak špatné stránky Západu, chtěl bych nabídnout několik varovných zkušeností.

Závislost člověka na zvířatech

Málokdo si uvědomuje, že bez dávno vymřelých organizmů - bakterií, zvířat, rostlin - bychom neměli ani asfaltové silnice, ani auta na benzin, ve kterých se po nich vozíme. Viděl jsem před lety jeden francouzský módní časopis s fotografiemi psů "nadekorovaných" nejrůznějšími módními doplňky až k nepoznání. Viděl (a cítil a slyšel) jsem taky, v rámci vysokoškolské výuky, provoz městských jatek. Hle, dva protipóly na obou stranách rozsáhlého spektra. Je normální, že mnohé dnešní městské dítě má blíže k situaci z módního časopisu a netuší, že maso jsou svaly zvířete, které se přestalo cukat, a mléko že pramení z vemene.

Pokusná zvířata, coby zástupci člověka, mají za sebou víc než stoletou úspěšnou kariéru. Nákladnými opatřeními posledních zhruba třiceti let se dosáhlo vysokého stupně standardizace a optimalizace podmínek jejich chování (aby byly výsledky pokusů reprodukovatelné). Přesto se pokusná zvířata, hlavně v západních zemích, dostala na pranýř neinformovaných či dezinformovaných současníků. Většině novinářů nejde totiž o "osvětu", nýbrž o platícího zákazníka. K rychlému hmatu do jeho kapsy napomáhají především obnažená děvčata a hned po nich apelování na soucit se zvířaty. Neočekávejte ode mě přednostní zdůrazňování emocionálně-etických aspektů, nýbrž spíš racionálně praktických. Protože bude nepochybně vždy více těch, kdož budou zdůrazňovat aspekty první.

Etika je subjektivní záležitostí

Je to veličina reálná pro cit, ale pomyslná pro rozum. Na Západě se stalo módou zabývat se etickými otázkami souvisejícími s pokusy na zvířatech. Pod tlakem společenské atmosféry a bohatých organizací "ochranářů" zvířat uvolnili politici - z alibistických důvodů - příslušné dotace a fondy. Je pochopitelné, že ne všechny projekty směřující k odčerpání těchto nemalých prostředků jsou kvalitní.

Při bližším pohledu zjistíme, že existuje dvojí, stěží slučitelná etika: filozoficko-teologická a přírodovědecká. Zatímco první vychází ze stacionárního, biblí daného světa s determinovanou budoucností, vidí přírodovědecká etika svět coby dynamický, stále se vyvíjející systém s otevřenou budoucností (K. Gärtner, 1991). Proti tezi německého filozofa H. Jonase (1984), že "odvracení špatného má přednost před vytvářením dobrého", staví přírodovědci tezi, že "zítra se může prokázat něco jako špatné, co bylo až dosud pokládáno za dobré" (Gärtner, 1996). Tento posledně jmenovaný německý přírodovědec dospívá k závěru, že "ve svých důsledcích brání filozoficko-teologická etika v získávání nových vědeckých poznatků, které budou příští generace potřebovat při řešení aktuálních problémů a při předcházení budoucím katastrofám". A ještě jeden věcný citát anglického filozofa Fortha (1992): "Oprávnění k pokusům na zvířatech odvozuje vědecký pracovník jednak z humánního podnětu mírnit utrpení člověka a zvířat, jednak z humánního podnětu zkoumat svět, ve kterém žijeme."

Zůstaňme u etiky, ale sestupme z výšin teorie do nížin praxe. V Německu a Rakousku praktikovaný systém "pověřenců pro otázky ochrany zvířat" s povinností žádat předem o povolení k pokusům a detailně je specifikovat vede ve svých důsledcích k omezování svobody výzkumu. Na příkladu statistiky počtu podaných a povolených žádostí o pokusy ve správním okrese Mnichov lze doložit klesající tendenci od platnosti zpřísněného zákona na ochranu zvířat, tedy po r. 1986 (Huberová, 1995). Systém licencí pro jednotlivé výzkumníky a pro pracoviště, používaný hlavně v anglosaských zemích a v Holandsku, poskytuje větší míru svobody a nebrání tolik výzkumu (zde se projevuje větší pragmatizmus angloamerické životní zkušenosti).

Kořeny společenského vědomí nepřejícího pokusům na zvířatech

Zatím především na Západě dochází k vloupání do laboratoří (k tzv. osvobozovacím akcím), k pumovým atentátům a k restriktivní legislativě. Hlavní psychologické kořeny jsou shrnuty v tab. obrázek.

Jistě jste už viděli reprodukce nástěnných maleb jeskynního člověka. Tyto první doklady schopnosti uměleckého vyjádření prožitků našich prapředků jsou staré 15 000 až 30 000 let. Jejich výlučnými motivy jsou zvířata. Pračlověk se jimi nejenom živil, ale taky je uctíval a vzýval. Plnila mu nejenom žaludek, ale i mozek, tedy představivost a sny. Budila jeho touhy stejně jako jeho obdiv, respekt, strach.

Ještě mnohem užší vztah ke zvířatům nabyli naši dávní předchůdci po vynálezu domestikace, starém zhruba 10 000 let. Snad každý skanzen s ukázkami dřívější bytové kultury vám připomene, že obývací pokoj a stáj byly pod jednou střechou, odděleny od sebe zcela minimálně nebo vůbec. A to až do středověku. (Ještě dnes svědomitý hospodář obstará nejdříve svá dobytčata, než se posadí ke snídani.) Když pak takovýto intenzivní vztah měl být ukončen zabijačkou, bylo to jistě pro mnohé nelehké utkání s vlastním svědomím.

Urbanizace, začínající kolem poloviny minulého století, nepřerušila kontakt člověka se zvířaty. Posunula jenom užitkovost zvířat od převážně hmotné k převážně emocionální. My měšťáci si teď chováme rybičky, kočky, psy, krokodýly či jinou havěť pro potěšení. Nemusíme své miláčky zabíjet kvůli obživě (na Západě je můžeme dokonce pojistit proti onemocnění), konfliktu s vlastním svědomím se můžeme všemožně bránit či vyhýbat. Zkrátka, míru skutečné závislosti na zvířatech nám vlastní zvířata na hraní zastírají. Sociologickým průzkumem se dokázalo, že lidé bez zážitku s hospodářskými zvířaty v dětství tíhnou v dospělosti převážně ke stanoviskům tzv. ochranářů zvířat. Soudím, že ke třetímu a čtvrtému argumentu v tab. obrázek. netřeba komentáře.

Co pokusy na zvířatech přinesly?

V tab. obrázek. uvádím na ukázku jen nepatrný výčet objevů, na které by bez pokusných zvířat nebylo možno přijít.

Souhrnně lze říct, že na pokusných zvířatech spočívají základy fyziologie, endokrinologie, imunologie, chemoterapie, jinak řečeno základy celé moderní medicíny.

Krátké komentáře ke dvěma z uvedených objevů: Historie objevu penicilinu sirem Flemingem je dost známá, ne však do detailu. Po objevu antagonizmu plísně a bakterií na Petriho misce následovala fáze ověřování neškodnosti a šíření v organizmu. Ukázalo se, že penicilin má výhodnou vlastnost pronikat do všech tkání, kromě mozku. Ještě štěstí, protože po přímém vstříknutí do mozku působí jako strychnin, tedy jako konvulzivum. To by se na Petriho misce, která mozek nemá, zjistit nedalo. (Stejně tak se k ověřování ototoxicity antibiotik nehodí tkáňová kultura, která nemá uši.)

Vzpomeňte si na množství vojáků za války i běžných pacientů dodnes, kterým penicilin zachránil život. A připomeňme, že zvěrolékař musí vědět, že morčeti penicilin podat nesmí, nechce-li ho usmrtit. V tomto případě není ve hře mozek, nýbrž střevo: potlačením fyziologické, gram-pozitivní složky normální střevní mikroflóry vzniká prostor k přemnožení nefyziologické, gram-negativní složky mikroflóry a k následné autointoxikaci.

Jiný Angličan, sir Henry Dale, se zabýval účinky působků z námelu. Jednou dostal od chemiků firmy k přezkoušení výtažek z nadledvin a vstříkl ho kočce, která byla právě po pokusu s ergotaminem. Místo k očekávanému zvýšení došlo u kočky ke snížení krevního tlaku. Ergotamin, podaný kočce předem, zablokoval alfa-receptory, takže následně podaný adrenalin nemohl vyvolat přes ně fungující zvýšení krevního tlaku, nýbrž zapůsobil na beta-receptory, čímž došlo k opačnému efektu, tedy ke snížení krevního tlaku.

V Německu, kde je podle platného zákona zakázáno používat stejných zvířat ke dvěma různým pokusům za sebou, by sir Henry Dale na nic takového přijít nemohl a Nobelovu cenu by nezískal. Čímž lze ilustrovat kontraproduktivnost restriktivního zákonodárství. Strana zelených chce v Německu prosadit do zákona na ochranu zvířat principiální zákaz pokusů na zvířatech, ze kterého by byly možné jen zvláštní výjimky.

K tomu jedna anekdota. Pokrok v lékařských vědách, založený v neposlední řadě na pokusných zvířatech, vedl v poslední době k prodloužení průměrného lidského věku o více než dvacet let. Takže se dá říct, že radikální odpůrci pokusů na zvířatech mohou díky pokusům na zvířatech protestovat proti pokusům na zvířatech o 20,8 roku déle, než by tak mohli činit, kdyby už jejich pradědečkové před sto lety byli protestovali a byli by se prosadili. Naštěstí pradědečkové těchto protestantů měli tenkrát jiné starosti.

Argumenty odpůrců

I když ochranáři zvířat spolknou, že minulé objevy na zvířatech byly k užitku, jsou s to namítnout, že ale teď už jsou zbytečné. V tab. obrázek. uvádím několik příkladů jejich argumentace.

Zvyšování životní úrovně pokusných zvířat

Není pochyby o tom, že je spravedlivé, aby se na pokroku a relativním blahobytu jisté části lidstva podílela i ona zvířata, která ho do značné míry umožnila. Slogan "tří r" M. S. Russela a R. T. Burche (1959) "Refinement, reduction, replacement" požaduje, volně přeloženo, větší péči všech zúčastněných při přípravě a vyhodnocování pokusů na zvířatech. Tedy provádět jen pečlivě připravené pokusy na co nejmenším počtu zvířat, za co nejlepších podmínek.

Samotným přibližováním k Evropské unii se Česká republika bude muset vyrovnat s některými novotami, které pronikly do zákonodárství EU. (V tomto roce přistoupila Česká společnost pro vědu o laboratorních zvířatech, SVLZ, anglicky CLASA, k západoevropské federaci obdobných společností existujících v jednotlivých zemích, FELASA).

Co české výzkumníky v současnosti nejvíc hněte je, že budou nuceni absolvovat povinný kurz v zacházení s pokusnými zvířaty. Prosím je, aby se nad tím zamysleli a uvědomili si, že je to v jádru dobrá věc. Nejspíš budou začátky těžké a zkušenosti zprvu všelijaké. Mějte ale na paměti, že se jiní v jiných zemích musí potýkat s ještě horšími překážkami a ještě restriktivnějšími předpisy.

V tab. obrázek. uvádím několik obecně formulovaných požadavků směřujících k zlepšení životních podmínek pokusných zvířat.

Na závěr cituji z publikace Rady pro mezinárodní organizace činné v lékařských vědách - Council for International Organizations for Medial Sciences, CIOMS: "V řadě oblastí biomedicinského výzkumu zůstanou pokusy na zvířatech - přinejmenším v dohledné budoucnosti - nepostradatelné. Intaktní zvíře je totiž víc než sumou izolovaných buněk, funkcí, tkání a orgánů. V těle probíhá řada navzájem propojených procesů, které nemohou být modelovány pomocí biologických, či dokonce nebiologických 'alternativních' metod".

A docela nakonec jedno stručné, ale velice pravdivé heslo neznámého výzkumníka: "In vivo veritas."