Nezávislost, důvěra a profit

„Nemá smysl stěžovat si, že veřejnost je jednoduše špatně informovaná a potřebuje převýchovu,“ řekl sir Michael Atiyah, přední britský matematik, když mu končilo čtyřleté funkční období prezidenta Královské společnosti (Nature 378, 525, 1995). Než předal prezidentskou funkci molekulárnímu biologovi siru Aaronu Klugovi, vyjádřil se k situaci v britské vědě: Řekl, že poválečné britské vlády byly zodpovědné za strategii nezávislého jaderného zastrašování, v němž on vidí vposledku nejen kořeny ekonomického úpadku země, ale také nepřátelského postoje veřejnosti vůči vědě a vědecké obci samotné. Zmínil se rovněž o pokračující účasti vědců na obchodu se zbraněmi. Nedostatečnou vládní podporu badatelskému výzkumu přirovnal k Stalinovu postoji vůči umění.

To jsou slova, která znějí našim uším většinou libě. Atiyah se však rovněž vyjádřil k té méně snadné stránce problému. Za klíčovou otázku pokládá najít takový vztah k vládě a průmyslu, aby vědci opět získali důvěru veřejnosti. Přestože mohou mít na moc (průmyslovou či vládní) příznivý vliv, bývají často chápáni skeptickou veřejností jako uzavřená elita, podezřelá část nejvyšší vrstvy, jako „oni“, nikoli jako „my“. Jediná cesta jak prolomit tato podezření je mluvit otevřeně a svobodně. Českých vědců se účast na zbrojním průmyslu týká ve velmi omezené míře, nejsou to však jediné etické problémy, k nimž je nutné se veřejně znovu a znovu vracet. Atiyah se kriticky vyjadřoval rovněž k návrhu socialistické Labouristické strany, aby jako nátlak na jmenování většího počtu žen do Královské společnosti byla užita skutečnost, že Královská společnost má vládní podporu. Podotkl, že mnoho kroků by mělo ženám pomoci v jejich kariéře, včetně nových stipendií pojmenovaných po nositelce Nobelovy ceny Dorothy Hodgkinové. Než však tato opatření přinesou plody, uplyne ještě nějaký čas.

K tématu věda – veřejnost se při jiné příležitosti vyslovil John Durant. Ve své inaugurační přednášce na Imperial College (J. D. je prvním profesorem na nově zřízené stolici pro „veřejné porozumění vědě“) mluvil o potřebě poněkud modifikovat přístup vycházející z předpokladu, že vědci mají pouze šířit vědecké poznatky shora dolů. Ti, kdo se angažují v objasňování vědy veřejnosti, musí v první řadě vytvořit vzájemnou důvěru mezi oběma stranami.

Co se týče naší situace, není důvod předpokládat, že by zde lidé byli vnímavější k nesmyslům různého druhu více, než je v Evropě obvyklé. A při počtu lidí schopných věnovat se vědecké žurnalistice (není bez významu, že mnozí z nich mají předchozí vědeckou průpravu) bychom se snad mohli obávat jen toho, zda jsme schopni „podávati pokud možno nejširší rozhled do nejnovějších pokroků přísných věd spůsobem populárním, každému pochopitelným, zajímavým a poučným“ (abychom citovali programové prohlášení Vesmíru z roku 1871!).