Chemofobie, pokrok, ...

Svět stojí tváří v tvář třem velkým problémům. Dva z nich jsou dobře známy, třetí se před námi právě vynořuje. První - a patrně největší - je nedostatek úcty člověka k člověku. Na samém počátku největší knihy světa, bible, stojí slova, která jsou nepochybně Magnou Chartou humanity: "I stvořil Bůh člověka k obrazu svému." Člověka, ne tedy bělocha, černocha, žlutého, křesťana nebo žida, muslima nebo buddhistu, ale prostě člověka. Hluboko v lidském charakteru se však skrývá vážný nedostatek. Čas od času, zvláště v minulém a tomto století, se bláhově utěšujeme tím, že vzdělání a věda povedou k nápravě. Není však nápravy, jak nám ukázal holocaust a jak nám ukazují etnické čistky v Bosně nebo Somálsku nebo Rwandě. A nikdy nebude nápravy, kterou by věda - a tím méně chemie - mohla zjednat. Možná že bych neměl tvrdit, že nikdy nebude nápravy, ale prostě pochybuji, že by se nám kdy podařilo najít pilulku, která by vyvolala v lidech toleranci a porozumění.

Druhým velkým problémem světa je přelidnění. Kdyby počet lidí stoupal tak rychle jako v minulém století, brzy by přišel čas, kdy by pro další miliardy nebylo na světě místa. Naštěstí částečná odpověď jak řešit tuto otázku k nám už - díky chemii - pronikla, a sice dvěma naprosto různými cestami. Haberův - Boschův proces fixace dusíku a vodíku ve čpavek, který je hlavní surovinou pro výrobu umělých hnojiv, zachránil před smrtí hladem stovky milionů lidí. A mluvit o historii antikoncepční pilulky tady v Kalifornii je nošením dříví do lesa. Možná bych měl připojit, že nepochybuji o tom, že dříve nebo později přijdou chemici s pilulkou pro muže.

Třetí problém, chemofobie, hrůza před chemií, může vypadat směšně ve srovnání s tím, o čem jsem právě mluvil. Je také pravda, že chemofobie se často projevuje způsobem vskutku triviálním, ale vážnějším problémem je její dlouhodobý účinek.

Dovolte mi, abych na chvíli odbočil. Když mi bylo sedmnáct let, člověk, který se o mne staral, mi dal přečíst několik esejí od Thomase Babingtona Macaulaye. Jaký to byl jazyk, jaká argumentace, jaká historie! Pořád ty knížky mám, pečlivě zabalené do papírů, držené pohromadě časem zahnědlou lepicí páskou. Vzrušení, s nímž je i dnes otevírám - přestože jsem je přečetl několikrát od první do poslední stránky už ve čtyřicátých letech - má v sobě hodně ze setkání se "starým přítelem" v muzeu, obrazem velkého holandského mistra, který jsem mnoho let neviděl. Macaulayův jazyk, jeho argumentace jsou brilantní - kolikrát jsem si říkal "Kdybych jen tak uměl mluvit a psát jako on!" Ve třetí kapitole svých Dějin Anglie, vydaných r. 1848, napsal o naší době: "Může se stát ve dvacátém století, že rolník z Dorsetshire se bude cítit velmi špatně placen za dvacet šilinků týdně, že truhlář z Greenwiche bude brát deset šilinků denně, že těžce pracujícím bude připadat tak nepřirozené nemít maso k večeři jako je teď nejíst žitný chleba, že zdravotní politika a lékařské objevy přidají několik let k střední délce lidského života." Jak krásné a jak málo předvídavé! Spolupráce mezi chemií a medicínou přidala nejen několik let, ale zdvojnásobila délku lidského života, a i ti nejchudší mezi námi se těší z výhod, o kterých se aristokracii roku 1848 ani nesnilo.

Kdo by byl v dobách, kdy jsem byl ještě chlapec, uvažoval vážně o tom, že člověk vstoupí na měsíc, že dokáže transplantovat lidské srdce, nebo že uskuteční genové inženýrství? Zásluhou vědy se to vše stalo skutečností. Ve stejné kapitole, ze které jsem citoval, mluví Macaulay o dvojím klamu, jemuž podléhali lidé jeho doby - o klamu slavné minulosti a velké budoucnosti. Jde o klam podobný tomu, jakému podléhají poutníci v arabské poušti: blízko za karavanou je vše holé a vyprahlé, ale v dálce před ní i za ní se vznáší vidina jezera s osvěžující vodou. Poutníci spěchají vpřed a nenalézají v místech, kde ještě před hodinou viděli jezero, nic než písek. V dnešní době nepodléháme klamům takového druhu. Ve třicátých letech hovořila moje matka často o "dobrých starých časech" rakouské monarchie. Nemám žádné takové vzpomínky. Před padesáti lety byl život daleko obtížnější, obávali jsme se ještě, že by Hitler přece jen mohl zvítězit. A nejsem si vůbec jist, že život za padesát let ode dneška bude lepší, neboť před námi stojí tři velké hrozby: hrozba přelidnění, hrozba netolerance a - podle mého názoru - hrozba chemofobie, strachu z chemie.

Doufám, že se mýlím, a modlím se za to, abych se mýlil. Je tak lehké dělat chyby, zvláště v předpovědi budoucnosti. I nositelé Nobelových cen se mohou mýlit, a to i v předpovědích o vlastních oborech, v nichž jsou mistry. Roku 1928 prohlásil Robert Millikan pevně: "Není pravděpodobné, že by kdy člověk uvolnil atomovou energii!" Když ve čtyřicátých letech pracovali chemici na struktuře penicilinu, navrhla jim mladá krystalografka Dorothy Hodkinsová, že jádrem penicilinu je čtyřčlenný kruh se třemi uhlíkovými a jedním dusíkovým atomem. "Je-li toto struktura penicilinu, pak nechám chemie a budu pěstovat žampiony," prohlásil tehdy jeden z oněch chemiků, John Cornforth. Naštěstí pro chemii i pro svět se Cornforth nedal na houby. Byl to velice schopný chemik, a trvalo mu jen pár týdnů, než syntetizoval jeden z degradačních produktů penicilinu, penicilamin, a objasnil tak jeho strukturu. Chemii zůstal věrný a asi za třicet let potom získal Nobelovu cenu za práce o stereochemii enzymatických reakcí.

Mnozí z nás dělají chyby. Rudy Marcus nedávno připomenul v časopise Chemtech, mém oblíbeném chemickém čtení pozdě v noci, výrok velevýznamného biologa z r. 1975, že "za posledních 150 let bylo v západním světě zcela eliminováno úmrtí na infekční choroby". A hned pak přišel aids. Jsem však přesvědčen, že chemie a medicína nakonec najdou prostředek i proti aidsu.

V daleko menším měřítku jsem se dopustil vážné chyby já sám koncem šedesátých let: myslil jsem si, že vývoj organické chemie dosáhl své limitní hodnoty. Největší organický chemik naší doby, Bob Woodward, syntetizoval r. 1954 strychnin. Vrcholu Mount Everestu bylo dosaženo. Co zbývalo ještě udělat? Myslil jsem si, že další pokrok přinese biochemie, a hledal jsem proto pro svou společnost Aldrich spojení se společností biochemickou. Tak se zrodila Sigma-Aldrich.

Mýlil jsem se. Nikoliv snad v otázce fúze obou společností - ta se ukázala být velmi účelná - ale v otázce dalšího rozvoje organické chemie. Byly ještě vyšší hory. Woodward a Albert Eschenmoser pokračovali dále a syntetizovali vitamin B. Nakonec jsem pochopil význam hydroborace Herba Browna, chirální epoxidace Barryho Sharplesse a mnoho dalších věcí. Vývoj organické chemie se nezastavil a myslím, že se nikdy nezastaví, pokud se nám podaří dosáhnout, aby se někteří z nejschopnějších mladých lidí ve světě věnovali chemii.

Vzpomínám si na konečnou pasáž nádherné poklony, kterou Woodwardovi složil David Dolphin v Aldrichimica Acta 1975. Dolphin v něm citoval dialog mezi Alenkou a Bílou Královnou z Alenky za zrcadlem: "Darmo zkoušet," řekla Alenka, "v nemožnost se věřit nedá". "Moc zkušeností nemáš," řekla Královna. "Když jsem byla tak stará jako ty, dělala jsem to každý den půl hodiny. A taky jsem uvěřila do snídaně třeba v šest nemožností." (překlad A. a H. Skoumalovi).

Tolik se to hodí do našich dnů: výsledkem spolupráce chemie, biologie, genetického inženýrství a medicíny je takové množství neuvěřitelných objevů! A bude tomu i nadále, jestliže se podaří získat pro chemii nejschopnější mladé lidi.

Co opravdu dosáhlo svého limitu v sedmdesátých letech, byl exponenciálně vzrůstající příliv studentů do přírodovědných oborů, podnícený požadavky druhé světové války a všeobecnou euforií v letech 1945 a 1970, kterou bych nazval Zlatým věkem vědy v Americe. Od té doby se situace změnila: dnes se Amerika stává pro studenty z Asie tím, čím bylo Německo pro americké studenty počátkem tohoto století. Možná ale, že vstupujeme do zlatého věku vědy v Asii, neboť velmi schopní studenti, vyškolení v Americe, se vracejí domů.

Některé slavné americké univerzity na západním pobřeží zaznamenávají už teď převahu asijských studentů mezi doktorandy a mladými vědci v chemii. Ale změna je jasně patrná i na univerzitách východního pobřeží. Harvardský profesor E. J. Corey měl například během 25 let (1959 až 1984) 188 amerických a 64 asijských studentů. Za posledních deset let měl ale už více asijských (38) než amerických (34) studentů. Toto přerozdělení je podle mého názoru zcela typické. A může se ukázat být přímo požehnáním, pokud asijští studenti vracející se domů zabrání rozšíření chemofobie ve svých zemích.

To, co jsem napsal, je důležité pro Ameriku, kde se stále studuje "velká chemie", i když to není tak důležité pro celý svět. Co je však důležité - ba co víc, přímo životně důležité - pro další zlepšování života: aby se někde ve světě nejschopnější studenti zabývali chemií.

A proč by tomu tak nemělo být? Protože v západním světě existuje chemofobie, třetí ze tří velkých problémů světa. Naštěstí je to právě ten problém, se kterým se toho dá nejvíce udělat.

Tedy: proč může dojít k poklesu zájmu nejschopnějších amerických studentů o chemii? Jaké jsou příčiny a co s tím můžeme dělat?

Strach je první příčinou. Jim Hanson na Univerzitě v Sussexu to řekl jasně: "S naším zdůrazňováním bezpečnosti jsme došli tak daleko, že víc učíme studenty, aby se chemikálií báli, než aby je respektovali. Budete-li se bát vody, nikdy se nenaučíte plavat, budete-li ji mít v úctě, nikdy se neutopíte. Člověk se vždycky bojí toho, čemu nerozumí, a to platí o chemikáliích stejně jako o lidech."

Ignorance, nedostatek znalostí ve sdělovacích prostředcích je další - a děsivou - příčinou, ale nejde jen o neznalost. Slova jako "toxický", "znečištění životního prostředí" soustřeďují na sebe pozornost. A senzace se dobře prodává! Bohužel téměř všechno o chemii, co se octne v novinách, je buď špatně, nebo je to přinejmenším zavádějící. Ale kolik z nás se opravdu pokusilo zprávy sdělovacích prostředků opravit?

Abych se vrátil domů: první poznámka o mé autobiografii "Dobrodružství chemika sběratele" v londýnském listu "The Independent" v prosinci 94 zněla, že kniha "vypadá jako předurčená stát se klasickým bestsellerem: třeba popisuje brutálního vraha a násilníka, jehož děsivá zručnost s Bunsenovým kahanem a pipetou vhání všem slzy do očí. Ukazuje se však, že jde o život Alfreda Badera..." Nikdy mne, neškodného chemika, nenapadlo, že samotný název by mohl vyvolat obraz brutálního vraha a násilníka. Chemofobie může zraňovat i velice osobně.

Velkolepé cíle chemie jsou snad nejlépe vyjádřeny v dojemné eulogii Elkana Blouta z listopadu 1979 na jednoho z největších mezi námi, Boba Woodwarda. Jeho cílem a cílem celé chemie bylo a je porozumět procesům, jimiž příroda i člověk mohou tvořit komplikované sloučeniny - sloučeniny, které umožňují životu, aby existoval, sloučeniny, kterých lze použít, aby se kvalita života zlepšila. Zlepšit kvalitu života, to je klíč k celé věci. Vystrašte mladé obrazem Ameriky klesající pomalu do žumpy jedovatých chemikálií, ukažte jim řadu podobných apokalyptických vizí, a výsledkem bude, že ono zlepšování kvality života se nutně zpomalí, protože mnohé z těch nejschopnějších ani nenapadne zabývat se chemií.

Isabela a já jsme strávili deset let návštěvami laboratoří na nejlepších univerzitách Severní Ameriky i západní Evropy, a byli jsme ohromeni i nadšeni kvalitou, entuziazmem a tvrdou prací tisíců studentů, které jsme na těchto místech potkali. Těchto studentů zatím není nedostatek, protože velcí a schopní učitelé stále přitahují studenty z celého světa. Otevírá se ovšem strašná propast mezi schopnými studenty a většinou ostatních Američanů a Evropanů, kteří nejen nic nevědí o elementární chemii, ale jsou proti ní přímo zaujati. V této nevědomosti je největší nebezpečí!

Ani sdělovací prostředky, ani většina politiků v podstatě nevědí, o čem chemie vlastně je. Politici nám nepřestávají říkat, že se musíme soustředit na zvyšování výtěžků sklizně, na praktické aplikace chemie. Na praktické aplikace - nikoliv na teoretickou chemii, kterou bych v této souvislosti přirovnal k setbě. Vzpomínám si na jedno z oblíbených rčení zemřelého Ernesta Vogela, muže, který vybudoval společnost Fluka: "Existují dva způsoby, jak získat víc pomerančové šťávy: buďto můžete víc mačkat pomeranče, nebo můžete zasadit víc pomerančovníků." Studium teoretické chemie je oním sázením pomerančovníků. V nádherné přednášce v Torontu minulého listopadu to řekl pěkně John Polanyi. Charles II. založil r. 1660 v Londýně Královskou společnost a pak ji káral za to, že je příliš teoretická: studovali prý "nic", prázdný prostor, "vědu o vakuu" jak to bylo posměšně nazýváno. A pak tyto práce "o ničem" byly podkladem tisíců vynálezů, které znamenaly vylepšení života, od žárovek přes elektronky až po barometry. Jaký bezprostřední, pozemský užitek může přinést studium biosyntézy cholesterolu? Ale jaká obrovská hodnota je v tom pro lepší pochopení přírody!

Klíčem k tomu, aby chemie přinášela světu další pokrok, je vzbudit v nejschopnějších mladých lidech zájem o studium chemie, aby se věnovali chemii a nikoliv obchodu nebo právům nebo žurnalistice. Bojím se však, že chemofobie tento proces zbrzdí.

Ptejte se sami sebe, oč bychom byli chudší, oč méně bychom rozuměli elektřině, kdyby byl Michael Faraday odstrašen přednáškami Humphryho Davyho o chemii v Královském ústavu a kdyby byl zůstal vazačem knih. Nebo kde by byla chemie dnes, kdyby se velikáni mezi učiteli našich dní - lidmi jako Bob Woodward a Gilbert Stork a Jack Roberts - bývali stali obchodníky s akciemi místo chemiky. Patrně by byli mnohem bohatší a my všichni stejným dílem chudší.

Kladl jsem si samozřejmě otázku, zda je vhodné v přednášce k Parsonsově ceně mluvit o vlastních obavách, zvláště když cítím, že nemohu o chemofobii říci více, než už řekli výmluvnější a schopnější chemikové naší doby. Ale o chemofobii se mluví příliš často ve spojení s krátkodobými problémy - obavami ze zacházení s chemikáliemi, jejich přípravou, výstavbou chemických továren, pracovními příležitostmi. Jsou to nepochybně vážné a konkrétní problémy, ale žádný z nich neohrožuje budoucnost světa tak, jako obava, že chemofobie bude mít za následek zpomalení výzkumu a tím i tempa zlepšování lidského života.

Uvědomuji si, že by mi asi nebyla Parsonsova cena udělena, kdybych neměl tolik přátel - chemiků po celém světě a kdybych před 44 lety nezačal budovat Aldrich. A nemohl bych vybudovat Aldrich bez oněch dobrých chemiků, z nichž tolik zůstalo mými dobrými přáteli.

V posledních letech bych také neuspěl bez své ženy Isabel. Možná, že si vzpomenete, jak velký právník kdysi uvedl matku Franklina Delano Roosevelta slovy: "Krásná mladá žena je dílem přírody, krásná starší žena je dílem umění." A mnozí z vás vědí, jak miluji umění a jak miluji Isabel. ¹⁾