Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Krajina zvrásněná člověkem

 |  5. 12. 1996
 |  Vesmír 75, 663, 1996/12

Krása krajiny je vlastnost oka.

Ludvík Vaculík 1)

Stožár elektrického vedení s transformátorem uprostřed kvetoucí louky, to by snad mohl být symbol necitlivého zásahu člověka do krajiny. Jak pro koho. Pamatuji se, jak jsem jako malý kluk měl doslova estetický zážitek (tehdy bych to tak ovšem nenazval), když se takový stožár objevil na paloučku u sousední vesničky. Fascinovala mě ta tajemná a podivně nepřirozená konstrukce z kovových traverz, plechů, šroubů, spletených drátů a keramických izolátorů na dřevěných sloupech, tyčících se nad zemí. Vesničanům tohle bylo asi jedno, hlavně že mohli svítit a pouště si rádio. Nemá smysl s odstupem času zkoumat, proč se mi to tehdy tak líbilo, ale nevylučuji možnost, že kromě tajemnosti jsem (tehdy) také asi obdivoval schopnost technického důmyslu obohacovat přírodu a věci strojené (užitečnost nehraje v dětském světě důležitou roli).

Od té doby jsem viděl krajinné scenérie pobodané řadami stožárů, louky zadušené betonem, kopce rozřezané dálnicemi, luhy a tůně utopené ve vodních dílech. Se smutkem jsem četl stesky citlivých lidí nad zničenou krajinou, kterou člověk rozhodl použít, přetvořit či vylepšit, i v tomto čísle Vesmíru najdete takový postesk (od Vojena Ložka). mohou to být i drobnosti, nad nimiž srdce zapláče, třeba taková lesní cesta, kdysi travnatá a lákavá, nyní bahnitá a rozrytá obrovitými koly lesnických traktorů. Jak je je tedy? Máme snad chodit přírodou po špičkách, ničeho se nedotýkat a ani nedýchat? Narušujeme dílo přírodních sil i tehdy, když kácíme stromy skosené vichřicí či odklízíme bahno po povodních? Neměli bychom nechat zarůst úrodná pole a šlechtěné parky plevelem? Naivně formulované otázky, řeknete. Člověk je přece také součásti krajiny, dokonce nanejvýš pozoruhodnou a zasluhující si stejné ochrany jako ona, a je samozřejmé, že má-li své prostředí obývat, musí mít možnost je tak či onak měnit, podobně jako bobři, termiti a koráli. Z toho však vůbec neplyne, že by toto své prostředí měl měnit víc, než je rozumné.

A vida, jsme u jádra problému. Pro někoho je rozumné jedno, pro jiného druhé. A tak debaty o tom, zda ten či onen zásah do krajiny má být chápán jako její zvelebení nebo naopak ničení, ustat nemohou. Tím méně lze o těchto věcech mluvit v obecné rovině, tak jako by lidská hra s přírodou měla nějaká , dosud třeba neodhalená pravidla a jako by o všem mohli rozhodnout nestranní rozhodčí. Takže mi nezbývá, než abych mluvil jen za sebe jak jsem ostatně i začal.

Vpravo jsou obrázky z náhorní oblasti jižně od Yogyakarty na Jávě, z místa, které jsme letos s ženou navštívili. Najatý řidič nás ochotně vyvezl po chatrné silnici za hranice turistického zájmu a zastavil ve vesnici, kde silnice končila a odkud jsme pak už sami stoupali ke hřebeni, za nímž jsme čekali výhled na moře. Vyprahlý, kamenitý svah nad námi nesliboval žádné velké obydlení a trochu nás překvapilo, že u pramene, k němuž jsme posléze dorazili, byl čilý ruch, domorodci tam prali prádlo a jiní stoupali po pěšině dál do kopce, na hlavách kanistry s vodou. Vydali jsme se za nimi. A hle, tak, kde měl být vrchol hřebene s vyhlídkou na moře, objevilo se něco zcela jiného. Náhorní rovina, či spíše náhorní údolí, obdivuhodně přetvořené lidskýma rukama, artefakt krajiny v tom nejlepším slova smyslu.

Snímky nemohou dostatečně reprodukovat genius loci té krajiny. Obrovský amfiteátr s tisícem často velmi uzounkých terasovitých políček, obkreslujících terén ve vrstevnicích a jak se kde dalo. Políčka jsou podepřena zídkami z šedých zvětralých kamenů, které barevně ladí s hnědočervenou půdou. Tu a tam vyrůstají stromy a palmy, snad proto, aby krajina byla živá i v době, kdy jsou políčka zorána před blížícím se obdobím dešťů.

Kráčím mezi políčky po cestě, která nahradila původní stoupavou pěšinu, a přemýšlím, co se mi na té krajině tolik líbí, přesto (či snad proto?), že je dílem člověka. Myslím, že to, co ji nejvíc odlišuje od krajiny se stožáry, betonem, dálnicemi a vodními díly, je čas, který je zde ukryt. Kolik desetiletí či staletí tu vyrůstaly kamenné zídky a co jsou proti tomu pouhé dny a hodiny, během nichž buldozer totálně přetvoří krajinu! navíc je tu vidět poctivá péče: každý jednotlivý kámen byl kdysi uchopen lidskýma rukama, prozkoumán, snad i pohlazen, a uložen tak, aby měl smysl. Navždy se bude dobře snášet se svými sousedy. Ke kráse, jako vždy, přispívá i řád. Zkouším si představit, jak to zde asi vypadalo před příchodem člověka: neurovnaná a nezajímavá suť kamení, obtížná pro chůzi a chudá pro oči. Řád ovšem neznamená jednotvárnost: křivky kopců si zde vymohly rozmanitost co do výšek, šířek a tvarů teras. Stromy pak přispěly náhodným rozmístěním vertikál.

A přitom je to krajina zbohatlá užitkem. Vždy jsme si myslel, že krása je jedna věc a užitečnost druhá, zde však vidím výjimku, snad přímo opak. Tato krajina vznikla z potřeby a její krása je proto víc než poctivá. Tak usoudily mé oči.

Poznámky

1) Literární noviny, 43/1996, s.3
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné