Aktuální číslo:

2021/7

Téma měsíce:

Požáry

Krajina zvrásněná člověkem

 |  5. 12. 1996
 |  Vesmír 75, 663, 1996/12

Krása krajiny je vlastnost oka.

Ludvík Vaculík 1)

Stožár elektrického vedení s transformátorem uprostřed kvetoucí louky, to by snad mohl být symbol necitlivého zásahu člověka do krajiny. Jak pro koho. Pamatuji se, jak jsem jako malý kluk měl doslova estetický zážitek (tehdy bych to tak ovšem nenazval), když se takový stožár objevil na paloučku u sousední vesničky. Fascinovala mě ta tajemná a podivně nepřirozená konstrukce z kovových traverz, plechů, šroubů, spletených drátů a keramických izolátorů na dřevěných sloupech, tyčících se nad zemí. Vesničanům tohle bylo asi jedno, hlavně že mohli svítit a pouště si rádio. Nemá smysl s odstupem času zkoumat, proč se mi to tehdy tak líbilo, ale nevylučuji možnost, že kromě tajemnosti jsem (tehdy) také asi obdivoval schopnost technického důmyslu obohacovat přírodu a věci strojené (užitečnost nehraje v dětském světě důležitou roli).

Od té doby jsem viděl krajinné scenérie pobodané řadami stožárů, louky zadušené betonem, kopce rozřezané dálnicemi, luhy a tůně utopené ve vodních dílech. Se smutkem jsem četl stesky citlivých lidí nad zničenou krajinou, kterou člověk rozhodl použít, přetvořit či vylepšit, i v tomto čísle Vesmíru najdete takový postesk (od Vojena Ložka). mohou to být i drobnosti, nad nimiž srdce zapláče, třeba taková lesní cesta, kdysi travnatá a lákavá, nyní bahnitá a rozrytá obrovitými koly lesnických traktorů. Jak je je tedy? Máme snad chodit přírodou po špičkách, ničeho se nedotýkat a ani nedýchat? Narušujeme dílo přírodních sil i tehdy, když kácíme stromy skosené vichřicí či odklízíme bahno po povodních? Neměli bychom nechat zarůst úrodná pole a šlechtěné parky plevelem? Naivně formulované otázky, řeknete. Člověk je přece také součásti krajiny, dokonce nanejvýš pozoruhodnou a zasluhující si stejné ochrany jako ona, a je samozřejmé, že má-li své prostředí obývat, musí mít možnost je tak či onak měnit, podobně jako bobři, termiti a koráli. Z toho však vůbec neplyne, že by toto své prostředí měl měnit víc, než je rozumné.

A vida, jsme u jádra problému. Pro někoho je rozumné jedno, pro jiného druhé. A tak debaty o tom, zda ten či onen zásah do krajiny má být chápán jako její zvelebení nebo naopak ničení, ustat nemohou. Tím méně lze o těchto věcech mluvit v obecné rovině, tak jako by lidská hra s přírodou měla nějaká , dosud třeba neodhalená pravidla a jako by o všem mohli rozhodnout nestranní rozhodčí. Takže mi nezbývá, než abych mluvil jen za sebe jak jsem ostatně i začal.

Vpravo jsou obrázky z náhorní oblasti jižně od Yogyakarty na Jávě, z místa, které jsme letos s ženou navštívili. Najatý řidič nás ochotně vyvezl po chatrné silnici za hranice turistického zájmu a zastavil ve vesnici, kde silnice končila a odkud jsme pak už sami stoupali ke hřebeni, za nímž jsme čekali výhled na moře. Vyprahlý, kamenitý svah nad námi nesliboval žádné velké obydlení a trochu nás překvapilo, že u pramene, k němuž jsme posléze dorazili, byl čilý ruch, domorodci tam prali prádlo a jiní stoupali po pěšině dál do kopce, na hlavách kanistry s vodou. Vydali jsme se za nimi. A hle, tak, kde měl být vrchol hřebene s vyhlídkou na moře, objevilo se něco zcela jiného. Náhorní rovina, či spíše náhorní údolí, obdivuhodně přetvořené lidskýma rukama, artefakt krajiny v tom nejlepším slova smyslu.

Snímky nemohou dostatečně reprodukovat genius loci té krajiny. Obrovský amfiteátr s tisícem často velmi uzounkých terasovitých políček, obkreslujících terén ve vrstevnicích a jak se kde dalo. Políčka jsou podepřena zídkami z šedých zvětralých kamenů, které barevně ladí s hnědočervenou půdou. Tu a tam vyrůstají stromy a palmy, snad proto, aby krajina byla živá i v době, kdy jsou políčka zorána před blížícím se obdobím dešťů.

Kráčím mezi políčky po cestě, která nahradila původní stoupavou pěšinu, a přemýšlím, co se mi na té krajině tolik líbí, přesto (či snad proto?), že je dílem člověka. Myslím, že to, co ji nejvíc odlišuje od krajiny se stožáry, betonem, dálnicemi a vodními díly, je čas, který je zde ukryt. Kolik desetiletí či staletí tu vyrůstaly kamenné zídky a co jsou proti tomu pouhé dny a hodiny, během nichž buldozer totálně přetvoří krajinu! navíc je tu vidět poctivá péče: každý jednotlivý kámen byl kdysi uchopen lidskýma rukama, prozkoumán, snad i pohlazen, a uložen tak, aby měl smysl. Navždy se bude dobře snášet se svými sousedy. Ke kráse, jako vždy, přispívá i řád. Zkouším si představit, jak to zde asi vypadalo před příchodem člověka: neurovnaná a nezajímavá suť kamení, obtížná pro chůzi a chudá pro oči. Řád ovšem neznamená jednotvárnost: křivky kopců si zde vymohly rozmanitost co do výšek, šířek a tvarů teras. Stromy pak přispěly náhodným rozmístěním vertikál.

A přitom je to krajina zbohatlá užitkem. Vždy jsme si myslel, že krása je jedna věc a užitečnost druhá, zde však vidím výjimku, snad přímo opak. Tato krajina vznikla z potřeby a její krása je proto víc než poctivá. Tak usoudily mé oči.

Poznámky

1) Literární noviny, 43/1996, s.3
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Požáry v krajině

Požáry v krajině

Jiří Sádlo  |  12. 7. 2021
Centrální paradigma čili ústřední hláška vědeckého oboru ekologie ohně by mohla znít skromně: je normální, že příroda občas hoří.
Tropické štěnice v evropských domácnostech

Tropické štěnice v evropských domácnostech

Uplynulý rok nám poskytl cennou, i když bolestnou lekci. Ukázal, jaké cesty se v globalizující lidské společnosti otevírají některým patogenům...
Výhody nitridových polovodičů

Výhody nitridových polovodičů

Alice Hospodková  |  12. 7. 2021
V posledních pětadvaceti letech pronikly do polovodičového průmyslu nitridové polovodiče, založené na sloučeninách dusíku s prvky III. skupiny –...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné