Feyerabendovy dialogy o vědění

Děj prvního ze Tří dialogů o vědění rakouského a později amerického filozofa Paula Feyrabenda se odehrává v semináři proslulé univerzity. Oprýskaná malá místnost se stolem a židlemi. Z okna je vidět stromy, ptáky, parkující auta a dva hlučící bagry, snažící se vyhloubit velkou jámu. Místnost se pozvolna plní různými postavami: vážný obrýlený student Arnold, přitažlivá rusovláska Maureen, na vandráka vypadající Lesie, korejský student Charles a s výsměšnýma očima za lesklými brýlemi, starší pán s těžkým středoevropským přízvukem jménem Seidenberg, čínský student fyziky Lee Feng, plachý Gaetano, asi básník, historik vědy Arthur a další. Pak přichází profesor Cole, mladý filozof, který nedávno absolvoval u Donalda Davidsona, jedné z hvězd současné americké filozofie. ¹⁾ Doktoru Coleovi se seminář nepodaří zahájit pro střídavý řev obou bagrů, a proto odchází hledat jinou místnost. Ostatní jej s rezignovaným výrazem ve tváři následují.

Maureen (cestou po chodbě k Arnoldovi): Je to přednáška o postmoderním vaření.

Leslie (který ji slyší, se nahlas směje): Postmoderní vaření? Nemůžeme jít špatně. To je správný směr.

Arnold: Ne, není. Je to seminář o epistemologii!

Leslie: Jaký je v tom rozdíl? Ať tady zůstane.

Maureen: Ale opravdu bych ráda..

Dr. Cole (Gestikuluje směrem k jiné místnosti): Tudy, prosím.

(Teď jsme ve velké místnosti bez oken se stolem a několika zbrusu novými, ale velice nepohodlnými židlemi.)

Dr. Cole (si sedá do čela tabule): Omlouvám se za zpoždění a zmatky. Konečně, můžeme začít s naším seminářem o epistemologii..

David Bruce (objeví se ve dveřích): Je to filozofický seminář?

Dr. Cole (mírně podrážděně): Jeden z nich. Jsou taky jiné..

David (dívá se do seznamu přednášek)... Myslím ten o epi .. epi..

Bruce: Epistemologii.

David: Jo, to je přesně ten.

Dr. Cole (ještě podrážděněji než předtím): Doufám, že víte, co děláte. Posaďte se prosím. (Sám si sedá, otevírá aktovku, vytahuje poznámky a výtisk Theaitéta.) Dobře, to, co jsem chtěl říct, je, že si myslím, že je dobré mít nějaké ohnisko pro diskusi. A proto navrhuji, abychom dneska hovořili o Platónově dialogu Theaitétos.

Jack: Není to trochu zastaralé?

Dr. Cole: Co tím míníte?

Jack: No (vytáhne výtisk dialogu a aktovky), tenhle chlápek žil před dvěma tisíci lety. Neznal moderní vědu a logiku, tak co nás může naučit o vědění? Je to také ústřední otázka Platónova dialogu Theaitétos, v němž ji klade Sókratés mladému matematikovi Theaitétovi. Theaitétos zkouší různé definice, např. výčtem: vědění je nejen geometrie, ale i umění ševcovské (dnes bychom řekli, že se pokoušel ztotožnit vědění s know-how), nebo že vědění je vnímání anebo konec, že je to pravdivé a zdůvodněné mínění. Sókratés předvádí v tomto dialogu své maieutické umění - František Novotný to překládá umění babické- sám nerodí, ale k porodu pomáhá: svými otázkami dovádí Theaitéta k poznání, že všechny tyto definice jsou neúplné a v něčem chybné. Dialog končí bez určité odpovědi na tuto otázku. Sókratés a musí jít k soudu.

V Platónově dialogu Theaitétos jsou rozvinuta všechna základní témata, kterými se dodnes zabývá epistemologie a filozofie vědy vůbec. Avšak otázka, co je to vědění, zůstává stejně otevřená, jako tomu bylo za dob Sókratových. A takovou i zůstane, budeme-li hledat nějakou objektivní definici, která by odlišila vědění pravé od nepravého. Ve Feyerabendově dialogu to říká Arthur Arnoldovi:

Arnold: Ale nějaké kritérium na oddělení padělků od pravých předmětů mít musíš a toto kritérium musíš formulovat nezávisle na tom, které předměty existují - jak jinak bys je mohl posuzovat objektivním způsobem?

Arthur: "Objektivním způsobem" - to jsou pouhá slova. Nemyslíš, že něco tak rozhodujícího, jako jsou kritéria definující vědění, je třeba zkoumat velmi opatrně? A jestliže se zkoumají, pak máme výzkum těchto kritérií a tento výzkum sám bude řízen kritérii - prostě se nemůžeš postavit mimo vědění a výzkum. Prostě jakmile zformulujeme nějakou definici, nějaké kritérium toho, co je to vědění, pak okamžitě vzniká otázka, zda je tato definice pouhým míněním anebo pravým poznáním. Je-li pouhým míněním, jak může být objektivní? A je-li pravým poznáním, pak dle jakého kritéria? A dále: každá definice je stanovením mezí - jenže právě vědění má jaksi v náplni práce, aby všechny meze a překážky překračovala. Od antiky usilovali myslitelé odlišit pravé, dokázané a zdůvodněné vědění (říkali mu epistémé) od pouhého mínění (kterému říkali doxa). Po více než dvou tisíciletí pokusů a omylů se zdá být dnes už jasné, že o tom, co je to pravé a zdůvodněné vědění, epistémé, rozhoduje vždy nakonec doxa, mínění. Ovšemže ne mínění kohokoliv, nýbrž jen těch, kteří jsou vzdělaní, moudří, odpovědní. Jak se poznají? Po ovoci, jak praví Bible.

Paul Feyerabend se narodil ve Vídni v lednu 1924 a ve Vídni také vystudoval historii, matematiku a astronomii. Ve studiích pak pokračoval ve Výmaru (dramaturgie), v Londýně a Kodani, kde studoval filozofii. Působil ve Vídni, Velké Británii, Západním Berlíně a pak ve Spojených státech, kde byl profesorem na univerzitě v Berkeley. Současně byl profesorem na ETH v Curychu. Ke konci života se přestěhoval do Itálie, zemřel 11.2.1994.

Jeho autobiografie, zmiňovaná na konci třetího dialogu, vyšla posmrtně (v říjnu 1994), nejprve italsky pod názvem Amazzando il tempo (zabíjení času) s doslovem jeho ženy Grazie Borrini Feyerabend (ta vystupuje na konci prvního dialogu). Vyšel a analytické filozofie a z Popperovy filozofie vědy. Pak se postavil proti Popperovi a zaujal velmi radikální postoj vůči vědeckým euriím: byl zastáncem teoretického pluralizmu. Vyzýval k osvobození lidstva od nadvlády vědy a i ti, kdo o Feyerabendovi slyšeli jen letmo, znají jeho slogan "anything goes": vše je možné, vše je dovoleno. Nejsou žádné lepší teorie, teorie jsou nesouměřitelné, není a nemůže být žádné objektivní kritérium, které by rozhodovalo o tom, že nějaká teorie je lepší než jiná. ²⁾ Je to záležitost našeho výběru - a naší odpovědnosti.

Byl proto obviňován z relativismu - podobně jako Prótagorás v Platónově dialogu. Poslechněme si však, jak se debata o relativismu odvíjí v našem dialogu:

Bruce: správně. Když teď rozebíráme relativismus, myslím si, že je dobré začít s některými praktickými záležitostmi. Jaké jsou naše záměry? Oekl bych, že záměry relativisty jsou chránit jednotlivce, skupinu, kultury před činy těch, kteří si myslí, že nenašli pravdu. A zde bych chtěl zdůraznit dvě věci. Především toleranci. Ně takovou toleranci, která říká, "Tihle blázni nevědí nic, ale mají právo na život, jaký se jim líbí - tak je nechme na pokoji". To by byl spíše opovrženíhodný způsob tolerance, kdybyste se mne na to ptali. Ne, tolerance relativisty předpokládá, že tolerantní lidé mají vlastní úspěch a přežili díky těmto úspěchům. Není snadné vysvětlit, v čem tyto úspěchy spočívají. Určitě nemůžeme mluvit o "systémech myšlení" nebo o "systémech života" - absurdnost takového předpokladu se stala velmi jasnou v naší debatě. Můžeme však izolovat přibližně určité stádium jedné kultury a porovnat ji s určitým stadiem odlišné kultury a dospět k názoru, že víceméně příjemný život je možný v obou. Samozřejmě člen kultury P se může cítit velmi nepohodlně v kultuře Q, ale o to nejde. Jde o to, že lidí, kteří vyrůstali v Q a seznámili se s P mohou nacházet výhody i nedostatky, a nakonec mohou dát pro svůj vlastní způsob života přednost P - a mohou mít k této volbě znamenité důvody. Za těchto okolností tvrzení jako "Ale vyberou si nepravdu proti pravdě" je prostě prázdná řeč.

Arnold: S tím nemohu souhlasit! Vezměte jakékoliv tvrzení, nuže, je buďto pravdivé, nebo nepravdivé, bez ohledu na to, co si o tom lidí myslí. Připouštím, že darebáci mohou být šťastní a spravedlivý chudáci - ale to nečiní hanebnost spravedlivou.

Charles: Měl bys pravdu, kdyby slovo bylo totéž ve všech svých rolích a neměnilo se podle toho, jak se lidé chovají. Pak bys opravdu mohl říci, ano, tady mám tvrzení, které je jednou stabilní entitou, a zde svět, který je jinou stabilní entitou, a existuje určitý objektivní vztah mezi oběma, jedno buď "pasuje",nebo "nepasuje" do druhého, ačkoli nemusím nikdy vědět, který případ je skutečností. Ale předpokládej, že svět, anebo abych použil obecnější termín, Bytí, reaguje na způsob tvého chování nebo chování celé tradice, takže reaguje odlišné přístupy, a že není žádný způsob, jak spojit tyto reakce s univerzální substancí nebo s univerzálními zákony. Dejme také tomu, že Bytí reaguje pozitivně (tj. že podporuje život a potvrzuje pravdu) na více než jeden přístup, pak vše, co můžeme říci, je, že když se k Bytí přistoupí vědecky, pak nám postupně uzavřený svět, věčný a nekonečný vesmír, velký třesk, velké galaxie a v malém neměnný parmenidovský blok, démokritovské atomy a tak dále až ke kvarkům, a že když se k němu přistoupí duchovně, dá nám bohy, ne pouze jejich ideje, ale reálné viditelné bohy, jejichž činy lze podrobně sledovat - a život je podporován za všech těchto okolností. Nuže v takovém světě nemůžete říci, že bohové jsou iluze - jsou reálně tady, ačkoli ne absolutně, nýbrž v odpověď na speciální druhy činů, a nemůžete říci, že vše poslouchá a poslouchalo zákony kvantové mechaniky, neboť tyto zákony se také vynořovaly, teprve když jste se pohybovali složitým historickým vývojem, to, co můžete říci, je, že různé kultury a různé historické trendy (v přibližném a omezeném smyslu, zavedeném dříve) mají základy ve skutečnosti a že vědění je "relativní" v tomto smyslu.

Prostě skutečnost, Bytí, je mnohem bohatší, než aby se dalo vyčerpat jedním typem popisu a přístupu. Není to relativismus libovůle a zvůle, ale pluralizmus, tolerance, svoboda a odpovědnost.

A jak to všechno skončí? Ve dveřích se objeví učeně vyhlížející individuum:

- Promiňte, mám tady přednášku ...

Dr. Cole (dívá se na hodinky): Už? Sotva jsme se s naším dialogem dostali do poloviny.

Donald (naříkavě): Co je výsledkem?

Charles: Chceš říci, že ses nic nenaučil?

Donald: Ne - pokoušel jsme se dělat si nějaké poznámky, ale vy jste skákali od jednoho tématu k druhému, byl to úplný chaos ...

Charles: Chceš říct, že výsledek je něco, co můžeš zapsat?

Donald: A co jiného?

Seidenberg (pokouší se zasáhnout): Ale podívejte, vzpomeňte si, když jsme mluvili o Platónově stylu a o tom, proč se stavěl proti učenému eseji...

Donald: Chcete říct, že všechno zůstane zase ve vzduchu?

Charles: Ne ve vzduchu, ale ani na papíře - v duchu, jako paměť a postoj.

Donald: To není to, co jsem rozuměl filozofií..

(Učeně vyhlížející individuum): Jo tak vy jste filozofové? Pak není divu, že nemůžete skončit včas..

Grazia (objevuje se ve dveřích - přitažlivá žena s kudrlinkami a těžkým italským přízvukem): Je to přednáška o teorii poznání?

Dr. Cole (vyhlíží se zájmem): Byla, je mi líto, už skončila.

Grazia (zklamaně): Proč přijdu vždycky pozdě!

Dr. Cole (tiše): No, o moc jste nepřišla.

Grazia: Vy jste učitel?

Dr. Cole (rozpačitě): Ano, ale nechci být tyran..

Grazia: Necháváte lidi mluvit? Byla diskuse? Třeba bych mohla být s to něco říct?

Dr. Cole: Pokud byste dokázala přerušit ostatní.

Grazia (povzneseně): No, myslím si, že by to byl problém. Opravdu lituji, že jsme seminář propásla. (Grazia odchází a dr. Colem v živém rozhovoru. Všichni odešli. Zůstává jen Donald, mumlá): To byla moje poslední přednáška z filozofie. Takhle to k promoci nikdy nedotáhnu.