Svoboda prodlužuje život

Jedete už víc než sto kilometrů islandskou pouští. Černý písek, rudé a černé kamení, občas přerušené desítkami kilometrů lávových polí. K divoce zamračenému nebi ční bizarní věže rozeklaných skal, vítr se žene mezi černými a tmavohnědými rozervanými útvary hradeb, strží a tvrdých čedičových sloupoví. Země tu úpí pod váhou tvrdé a drsné krusty, zkamenělé pěny a obrovitých černých balvanů, mezi kterými se tu a tam objevují béžové pruhy hrubého písku. Tvrdé úhly a hrany tak ostré, že až do očí řežou. Pak přijedete k řečišti širokému sto metrů, kde je naplavené kamení hladce oblé, oblázky až oči hladí. Klikatě jím protéká někde křišťálově čistá, jinde šedavě hustá voda. Tok se větví a znovu spojuje, cítíte, že koryto je takové jen dnes. Řeka váhá, kudy téct. Na kusu břehu je země puklá, nevydržela nějaký vnitřní tlak, a o kus dál se tuny vod ženou k vodopádu. Tam se řítí do hlubokého kaňonu, který prořezává krajinu do nedohledna. Nad vodopádem stojí bělavý sloup vodní tříště měnící se ve výšce v šedavou mlhu.

Přebrodíte mnoho řek. Šofér terénního autobusu na vysokých kolech vám řekne, že koryta řek se mění den ode dne. Včera tu tekla řeka jinak. Brod se musí hledat pokaždé znovu. Mosty se stavět nevyplatí, protože by zanedlouho mohly vést přes suchou zem, zatímco řeka by byla jinde.

Můžete jen pořád dál kolem kuželovitých tmavě černých hor. Tak se dostanete na náhorní planinu, kde byly nejostřejší hrany skal obroušeny ledovcem, který teď jako by na nějaký čas ustoupil až na vrcholky hor, ale stejně se chystá na návrat dolů. Projedete kolem pyramid desetkrát větších než Cheopsova a vyšplháte se k obzoru ohraničenému vysokými rozeklanými skalami. Překročíte ostrý horský hřeben a na jeho druhé straně sestoupíte na dno jakéhosi gigantického přírodního umyvadla. Tady je poušť přerušovaná bílými sněhovými poli. Přejdete-li několik kilometrů kamení a občas pruh bahnité mokřiny, dostanete se k okraji další hlubiny, na jejímž dně se leskne hladina rozlehlého jezera. Tím to však nekončí, poněvadž když k němu sestupujete po příkrém sněhovém poli, rozevře se náhle po vašem boku kulatá tlama další hluboké propasti. Na jejím dně se kouří z jezírka se zelenavě stříbřitou tekutinou. Vzduch je naplněn silným sirným pachem.

Mohlo to trvat stovky tisíc let, ale stále se to ještě dotváří. Kdysi tu mohutná sopka vysoptila miliony tun lávy a vyprázdnila obrovskou podzemní lávovou komoru. Její strop se zřítil a dnes tvoří dno kulaté kaldery ¹⁾ vroubené horským hřebenem. Ze dna kaldery se občas zvedly sopouchy nových sopek, jejichž vrcholy se řítily do sebe stravovány samy sebou, když jejich popel odvál vítr.

Stovky kilometrů dál, za rovinami občas prorvanými děrami, na jejichž dně bublá vroucí hnědavý kal, najdete zkamenělou lávu, která se vlila až do moře. Útesy jsou zde dílem architekta jiného uměleckého stylu než skály pod ledovci. Najdete tu svěže zelenou trávu a desetitisíce ptáků. Po pastvinách bloudí ojedinělé ovce a občas se proti horizontu objeví silueta koně. Stýská se vám po stromech.

Tady Stvořitel není se svým dílem hotov. Experimentuje. Zkouší, jak by země mohla vypadat. Drama tvoření světa tu neskončilo a neustále pokračuje.

Žijí tu už tisíc let lidé, kteří nepoznali nesvobodu. Vládli si sami a o správě země rozhodovali na setkáních Athlingu, parlamentu, který se scházel zpočátku jen jednou do roka. Po staletí sice uznávali za svého norského a pak dánského krále, ten jim však do jejich záležitostí zasahoval minimálně.

Nepostavili hrady a zámky, neměli nikdy aristokracii. Kolem kostelíků jsou prosté hřbitovy, kde můžete číst data narození a smrti. Málokdo se tu nedožil osmdesáti let. Rybáři, kteří zahynuli na moři, mají místo hrobů pomníky nad přístavy.

Samostatnost, svobodné rozhodování a z toho plynoucí tvrdý dopad odpovědnosti za vše, co dělají a jak jednají, proniká životem těchto lidí dodnes. Touha po svobodě byla nezkrotná i u dávných zločinců, kteří z vězení prchali do hor. Dávali přednost životu psanců v osamění v neuvěřitelně krutých podmínkách dlouhých zim a krátkého léta před pobytem ve vězení, kde byl život determinován tvrdým řádem, ale přece jen musel být pohodlnější a bezpečnější.

Průměr délky života islandských obyvatel je jedním z nejvyšších na světě. Lze to vysvětlit genetickou selekcí – přežili jen takoví, kteří se dokázali vyrovnat s drsnými podmínkami života, a žijí generace jen těch nejodolnějších, které se živí hlavně rybami a mají nízké hladiny cholesterolu.

Průměrná délka života obyvatel České republiky se od r. 1989 zvýšila víc než o dva roky. O něco méně se prodloužil v průměru život také na Slovensku a o necelý rok v Polsku. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, a především Rusko na tom tak dobře nejsou (viz E. Ginter, Vesmír 75, 332, 1996/6). Od r. 1989 nedošlo u nás ke genetické selekci, ani k dramatickému zlomu ve stravovacích návycích. Leccos se změnilo ve zdravotní péči, sotva však lze těmito změnami vysvětlit takový nárůst délky života.

Od roku 1990 přestala strana a vláda předpisovat, čemu musíme věřit, čím se musíme řídit, koho musíme poslouchat, nikdo nás nenutí „ideologicky růst“ podle jediné doktríny. Není to už společnost, která svévolně přebírala odpovědnost za jednotlivce a prostřednictvím kádrových oddělení rozhodovala o kariéře pracujících. Každý občan je odpovědný sám za svůj život a za volbu své budoucnosti.

Také člověk si sám může pevně určit svou dráhu životem. Vytvoří si názory, které se pro něho stanou nezvratnou pravdou. Omezí svou svobodu cestou po kolejích, ze kterých už nevyjede. Koleje mu mohou pomoci pohodlněji dosáhnout cílů, které si stanovil. Člověk tak tvoří sám sebe podle obrazu, který si o sobě vytvořil. Jakmile má tento obraz nezměnitelně vytvořen, definitivně dozrál: je to hotový člověk.

Významní lidé, spisovatelé, umělci, vědci, nebývají sami se sebou hotovi ani ve vysokém věku. Nechávají si stále otevřené možnosti a neuzavírají se do preformovaných kadlubů. Hledají, a když nalézají, neuspokojí je to definitivně a hledají dál. Hledají celý život. Nejen v pohádkách čeká stařičký král s umíráním až na návrat svého syna, aby mohl v klidu zemřít s vědomím, že jeho dílo je dovršeno.

Moudrý rabín odešel do pouště, aby mohl o samotě přemýšlet. Když se po mnoha letech vrátil, ptali se ho, k jaké vyšší moudrosti tam přišel. Odpověděl, že seděl u studny a hleděl do její hlubiny. Konečně došel k přesvědčení, že „lidský život je hluboký, přehluboký. Jako ta studna“. Zamyslel se a dodal: „Nebo snad ne?“ Moudrý rabín pak žil ještě dlouho, předlouho.

Přirozená smrt je následkem vědomí, že jsem udělal vše, co jsem mohl, a našel jsem, co jsem chtěl. Nové životní podmínky po roce 1989 lidem otevřely daleko širší možnosti rozvoje, než jim dávala deterministická atmosféra společnosti budující komunizmus. Mnoho lidí zjistilo, že jsou nehotoví se svým životním posláním. Využívají možnosti tvořit sami sebe nově, neuzavření do hranic předepsaných režimem. Je to náročné, chce to odvahu a mnoho úsilí.

Člověk se liší od všeho ostatního jsoucna jako entita, která se stále svobodně tvoří a nikdy není hotová. Přirozená smrt člověka je jen následkem toho, že je hotov sám se sebou.

Dlouhý život Islanďanů souvisí možná s tisíciletou svobodou a odráží v sobě to, že také jejich země není hotová a stále se ještě tvoří.