Evropanství

Diagnóza slabosti a vad národního charakteru je vždy snadnější než touha a úsilí se změnit. Rozbory národního chování které zeslabují a neurotizují, zužují odpovědi o národě na pouhou otázku „jaký jsem“, omezují schopnosti národa učit se odvaze stát se jiným, učit se z chyb a řídit se novými hodnotami.

Závažným úkolem národní výchovy je překonání sebou samým vytvořeného vnitřního a vnějšího nepřítele. Psychologické, filozofické, politické a sociologické rozbory národního charakteru, které vedou jen k hledání vnějšího nepřítele deformací národního charakteru, podmiňují krizi národního vědomí. Obviňováním jiných se nenapřimuje mravní páteř národa. Je vždy pohodlné jen hledat viníky národního ochromení a národní pasivity, anebo požadovat soucit u jiných národů s vlastními „nešťastnými dějinami“. Metody obviňování nebudí v sousedních národech žádný hluboký respekt a pozitivní city k naříkajícímu národu. Obviňování nepatří k hodnotovému kodexu chování národa. Zvládnout minulost národa nelze vyhledáváním viníků, ale konsekventním praktickým řešením překážek a příčin neblahého osudu. Vyhledávání viníků je často důvodem vyhnout se konkrétní práci, neangažovat se a nesnažit se o kladné proměny růstu sil. Vyhledávání nepřítele v národě se mění ve ztrátu skutečné starosti o národ, nehledají se nové jistoty, orientace a není formulování nový národní program. Představa, že odhalení a odstranění nepřátel národa vyřeší všechny úkoly národa, je velkým nebezpečím pro vývoj národa. Touha po novém, neznámém, radost z objevování neznámého, smělost, spontaneita a inovace jsou opomíjeny. Z hledačů nepřátel se stávají neurotičtí vyhlazovatelé nepřátel, měnící život v národě v rituály boje jen proti někomu, ne za něco. Bezpečnost a jistota není dána jen hledáním protivníků a nepřátel, ale odvahou k vlastnímu růstu národa, k pozitivní radosti a k nové orientaci.

Národ se vychovává k pevnému národnímu charakteru, když nejen nepodléhá strachu z neúspěchu, ale také když nevhání národ do neurotických výkonů činit to nejlepší za každou cenu. Fanatický perfekcionismus národ neurotizuje. Vidět jen úspěch jako jedinou maximu národní aktivity a dokonalosti zužuje hodnoty národa i jednotlivce, národ se pak soustřeďuje jen na rivalitu, konkurenci a překonáváním jiných za každou cenu. Neúspěch v národní práci a v dějinném výkonu nesmí plodit v národním vědomí pocity bezvýznamnosti a hořkosti. Přecenění úspěchu a úspěšnosti národů vede k volbě činů, které neslibují úspěch. Opomíjí se řešení úkolů, které jsou spjaty s učením se z neúspěchů, z experimentování s novými jevy skutečnosti, s jinakostí a s vyzkoušením nových způsobů dějinné aktivity. Jen úspěšný dějinný výkon se nemůže stát nejvyšším zdrojem radosti a štěstí národa. Národ mění dějinné programy k lepšímu životu především z neúspěchů, z úsilí, které ztroskotalo, z odvahy nebát se porážky a postavit se proti konvencím, být rebelem, překonat nesmyslné tradice. Říká se, že nic není neúspěšnější než úspěch. Člověk se učí také z chyb, z chybných rozhodnutí, z hledání argumentu v nerozhodnosti, která je vždy přítomná, pokud člověk nepolarizuje dějiny národa do protikladu na černé a bílé, na ano a ne, dobrý a špatný, správný a falešný, pokrokový a reakční. Polarity dějiny národa jen rozdvojují.

Národ často neví, co má dělat, ale přesto zůstává v něm jasné vědomí o tom, co dělat nemá. Ideál upřímnosti se velmi často obtížně praktikuje. V národě chce často většina, aby se jí vyprávělo, co chce slyšet. Tak si národ vynucuje ty, kteří jej klamou. Nejde jen o porušení opravdového a upřímného vztahu k národu, ale i o alianci národa se lží, která ruší svobodu, protože svoboda bez poznávání a vědění není možná. Anglický spisovatel George Orwell chápe význam svobody jako právo říci lidem to, co nechtějí slyšet. Žádné vědění není jen obšťastňujícím věděním.

K výchově národního charakteru nepatří ani přehnaná touha po absolutní spravedlnosti. Taková iluze je velkou překážkou reálného života. Často se dožadování automatické dějinné spravedlnosti používá k ospravedlňování vlastních chyb, neúspěchů a nešťastnosti. Člověk má brát svět zcela reálně, „kdyby svět měl být tak zařízen, že by se všem měla dít jen spravedlnost, pak by žádný živý tvor nemohl přežít jen jediný den, “hlásá moderní felicitologie, teorie o lidském štěstí a radosti ze života. Rovnost a spravedlnost pro všechny lidi a národy neexistuje. Snaha po automatické spravedlnosti vždy a všude vede do slepé uličky. Iluzivní představa o samozřejmém vítězství spravedlnosti znemožňuje dosažení reálných cílů. Požadujeme po jiných, aby nás odměnili za nešťastnou nespravedlnost v dějinách, aby nás litovali a nenazírali naše nicnedělání jako nečinnost. Je nutno jednat místo stěžování si na nespravedlnost. Nářky jsou ztrátou času a ztrátou emocionální energie k dosažení kladných cílů teď a zde. Jen jednání je projevem nezávislosti, vnitřní svobody, schopnosti pomoci si sám, odvahou nebát se rizika a skutečné péče o vlastní štěstí a radost.. Přehnaná sebelítost nezmění ani minulost, není ani produktivní starostí o přítomnost a budoucnost. Je v nás na úkor humoru a radosti ze života. Identifikuje-li se národ s nešťastným dějinným obrazem, není s to činorodě se rozhodnout a změnit vše v sobě a kolem sebe. profesionální hrdinové nešťastnosti a naříkání se stali též v českém národě po roce 1968 papeži módy hořekovat nad národním neštěstím a nad dějinnou nespravedlností, která se nám nezaviněně přihodila.

/Jaroslav Krejčí: O češství a evropanství, 2. díl, Amosium servis, Ostrava 1995, str. 214-215/