Chirurg a kouzelník

Tentokrát bych rád nabídl čtenáři své dva letošní zážitky, oba impresivní, byť v jistém smyslu komplementární. Jejich rozdíl a souvislosti doporučuji jako téma k zamyšlení.

V červnu se mi při návštěvě kliniky v Ludwigshafenu naskytla možnost být přítomen při operaci srdce. Poprvé v životě jsem se ocitl s otevřenýma očima v operačním sále. Věhlasný kardiochirurg, profesor Werner Saggau byl právě uprostřed náročné mnohahodinové operace, při níž se uvolní velký plochý sval ze zad, překlopí se dopředu a obalí se do něj pacientovo ochablé srdce jako kus chleba do šátku (odborníci mi doufám odpustí laický popis). Přioperuje se stimulátor a vše se zašije zpět do hrudní dutiny. Srdci se tak vrátí zdravý tep.

První, co jsem si uvědomil, byl můj vlastní obrovský obdiv k lékařské vědě, umění a odvaze. V duchu jsem se dokonce omlouval za svůj často dosti rezervovaný postoj k užitečnosti jako hlavnímu kritériu kvality poznání. Druhá věc, které jsem si všiml, byla rutinní nenucenost operatéra. Pan profesor, v jedné ruce jakýsi elektrický nožík, v druhé lidský sval, s námi volně hovořil, žertoval, občas i přerušil práci, zaujat více svou řečí než svalem – jako by si neuvědomoval, že je před ním rozevřeno tělo živého člověka. A pak jsem si uvědomil, že i já sám operaci sleduji s klidnou, neúčastnou zvědavostí, asi stejnou, s jakou by mě upoutala zručná práce šikovného mechanika. Sám pacient, z něhož je ostatně vidět jen ten pečlivě odřezávaný sval, stává se věcí.

Mým druhým silným zážitkem byla, budete se možná divit, odborná přednáška. Na malém sympoziu v Kalamazoo ¹⁾ přednášel mladý americký antropolog, filozof a kouzelník David Abram o tom, co se dověděl od domorodých šamanů v Indonésii a Nepálu. Řekl jsem odborná přenáška, bylo to však spíše vzrušující filozofické praktikum spojené s recitací, kouzlením a exkurzí do přírody.

To kouzlení mělo svůj specifický význam: šikovný eskamotérský trik s mincí nebo kartami nám připomene účast našich smyslů na porozumění vnímanému. Oči samy doplňují to, co chybí, a doplňují to často tak, jak jim to samo vnímané podsouvá. Eskamotér nás svým chováním nezvratně přesvědčí například o tom, že se mince náhle ocitla na nečekaném místě (zatímco šlo o dvě různé mince). Naše smysly podlehnou iluzi tím více, čím více se i sám kouzelník do podvržené interpretace vžije.

Naše smysly jsou součástí našeho těla a tělo je subjektem vnímání a zkušenosti – v tom a v mnoha dalších věcech se Abram odvolává zejména na francouzského fenomenologa Merleau-Pontyho. Smyslově vnímaný svět, který tradičně považujeme za pasivní a netečný k našemu vnímání, je pojednou aktivní, oživený a v jakémsi tajemném smyslu živý.

Právě k tomu byla určena zmíněná exkurze do přírody. Vysláni do okolního lesa měli jsme za úkol dotýkat se stromů, listů, vnímat zem pod nohama, všímat si závanů větru, naslouchat hlasům zvířat a představovat si, že nejen my se dotýkáme, vnímáme, všímáme si, nasloucháme, ale že i stromy, listy, zem, vítr a zvířata se nás při tom dotýkají, vnímají nás, všímají si nás, naslouchají nám. Zní to zajisté trochu poeticky a málo vědecky, je to však právě to, co pomáhá pochopit partnerský vztah přírodních kmenů k pralesu, v němž žijí.

Není v tomto vztahu žádného hlubšího rozdílu mezi myslí a tělem, tělem a přírodou. Nemoc pak není selháním funkce jednotlivce, nýbrž narušením rovnováhy celého ekosystému (jak bychom to asi dnes nazvali). Domorodý kouzelník žije na okraji vesnice, aby byl blízko k pralesu a rozuměl jeho hlasům. Může proto pečovat o onu rovnováhu a v tom tkví i jeho léčitelské schopnosti. To vše a mnohé další se dověděl Abram od oněch šamanů. Jejich důvěru si získal tím, že jim předváděl své eskamotérské triky, překvapivě podobné trikům, které oni sami užívají k šálení démonů. ²⁾

Mezi skalpelem evropského kardiochirurga a bubínkem domorodého šamana je stěží něco společného. Snad jen to, že obojí předpokládá plné nasazení lidské bytosti a obojí je – každé ve svém vlastním smyslu – poctivé.

Právo otevřít lidské tělo a vložit ruku do jeho ustrojení přichází s vládou karteziánského dualizmu. Tělo náleží do říše věcí a není prohřeškem do něho zasáhnout. Třeba i tak radikálně jako v případě našeho chirurga, který odebírá svalu ze zad jeho původní, miliony let starý smysl, aby mu přidělil smysl nový, v dané chvíli potřebnější. A snad ani nepřeháním, když i tu chirurgovu rutinní nenucenost (stejně jako mou vlastní neúčastnou zvědavost) přičítám novověké dualistické tradici. Dobrý chirurg vždy má a musí mít hluboce etický vztah k lidem a ke své práci, ale současně mu nic nebrání, aby si nad otevřeným tělem pacienta nenuceně zažertoval.

Zatímco evropská novověká tradice se snaží dělit, rozlišovat a třídit, je vztah přírodních národů k jejich okolí založen na sounáležitosti, partnerství a reciprocitě. Domorodcův domov je prales, v němž se narodil. Vstupuje do něj s vědomím, že vidí a je viděn, slyší a je slyšen a že loví-li zvěř, není to vybíjení, nýbrž přijímání darů, které mu prales nabízí.

Přece jen má chirurg s domorodým kouzelníkem něco společného. Oba pečují o rovnováhu. Jeden uvnitř lidského těla, druhý uvnitř přírody. A oba jsou kouzelníci.