Uvnitř sochy

Pozoruji strom. Mohu ho vnímat jako obraz: jako sloup, který ční do výše v přívalu prudkého světla, nebo jako rozstříklou zeleň, jíž prosvítá jemná modř stříbřitého kmene. Mohu ho pociťovat jako pohyb: jako proudící žiloví na jádře, které vězí v zemi a usiluje vzhůru, jako sání kořenů, dýchání listů, nekonečný styk se zemí a vzduchem – a jako sám temný růst. Mohu ho přiřadit k určitému druhu a pozorovat ho jako exemplář, se zřetelem k jeho stavbě a způsobu života. Mohu natolik překonat jeho neopakovatelnost a jedinečnost, že ho budu pozorovat již jen jako výraz zákona – zákonů, podle nichž se ustavičně vyrovnávají síly působící stále proti sobě, nebo zákonů, podle nichž se slučují a zase rozlučují látky. Mohu mu dát zmizet a zároveň ho zvěčnit tím, že ho proměním v číslo, v čistý číselný poměr. Při tom všem zůstává strom mým předmětem a má své místo a svou dobu, svůj způsob a svou povahu. Ale může se také stát – z vůle a milosti zároveň –, že pozoruji-li strom, vstoupím do vztahu k němu a on přestane být pouhé Ono.

Nevybral jsem tento citát náhodou. Nedávné setkání s knihou Martina Bubera Já a Ty, z níž je citát (v překladu Jiřího Navrátila) vybrán, bylo pro Antonína Kašpara zjevením. Hned na prvních stránkách našel filozofické vyjádření toho, o co ve své umělecké tvorbě usiloval a usiluje.

Zůstaňme ale ještě chvíli u stromu. Antonín Kašpar opustil před časem půvabné, ale přemírou turistů a úředníků chřadnoucí prostředí Malé Strany, kde do té doby žil, a vystavěl si dům a ateliér na okraji Zbraslavi. Tam znovuobjevil nejen stromy s jejich kořeny, ale i kořeny své vlastní umělecké tvorby – uměleckého kovářství. Začal odlévat nalezené a vydobyté kořeny do bronzu a jedna z jeho soch – kořenů (vystavená nedávno v galerii VIA ART) má i pahýl kmene, který na vrcholku přechází ve vyleštěný hrot, geometrický kužel. Můžeme to chápat jako varování ekologické, jako vykořeněnost, jako protiklad živého a neživého, jako opozici mezi pravými a nepravými jsoucny. Buber pokračuje ve zmíněném citátu tím, že není nutné se zřeknout některého ze zmíněných způsobů pozorování stromu. A dokonce to ani nejde, aniž bychom strom degradovali na jsoucno nepravé.

V poslední době se Antonín Kašpar vrátil k práci s plechy, které svařuje do sloupů s hroty a špicemi a záchytnými oky. Je v tom možná i ozvěna keltské minulosti kraje, kde žije a tvoří. Podstatné je však to, že tyto sochy dělá jako dvojice: aby mohly spolu komunikovat, abychom se my, místo jejich obvyklého obcházení, mohli postavit mezi ně, dovnitř sochy, a být této komunikaci přítomni a podílet se na ní. A tímto naším vstupem a setkáním možná přestávají, jako onen strom, být pouhé Ony.