Svoboda ducha znamená především svobodu vědy

Jméno J. Bělehrádka je dnes známo jen nejstarším žijícím absolventům Karlovy univerzity, především lékařům, kteří studovali před válkou a těsně po ní. Vzpomínají na něho jako na vynikajícího učitele, nezapomenutelného svým zjevem, způsobem vyjadřování a statečným postojem v období let 1937/38, kdy byl děkanem Lékařské fakulty. Jako vysokoškolský učitel, první rektor Karlovy univerzity po válce, poslanec Národního shromáždění, člen vydavatelství Svobodných novin a časopisu Věda a život byl jednou z nejvýznačnějších osobností veřejného života v letech 1945 – 48. Během 40 let kulturní nesvobody bylo však Bělehrádkovo jméno cíleně vymazáváno z paměti současníků. Jeho portrét v galerii rektorů Karlovy univerzity chybí, o jeho úmrtí nebyla v českém tisku ani zmínka.

Ze studií v Praze vzpomínal J. Bělehrádek zejména na prof. Bohumila Němce, který přednášel na Přírodovědecké fakultě obecnou biologii i medikům. Němec napsal „Obecnou biologii“ jako úvod do velkého „Rostlinopisu“; byl výtečným experimentátorem a nazatěžoval mediky botanikou. Později byl znám jako dlouholetý redaktor Vesmíru. Na Lékařské fakultě imponoval Bělehrádkovi E. Babák, s nímž pracoval u F. Mareše ve Fyziologickém ústavu. Babák, který se stal později přednostou Biologického ústavu Masarykovy univerzity, jej také vyzval, aby přišel do Brna. Tam převzal Bělehrádek jeho přednášky a vypracoval koncept obecné biologie. Z brněnské doby pochází většina Bělehrádkových prací, částečně započatých ve Francii, Belgii a Anglii, i práce na jeho hlavním tématu – vliv teploty na živou hmotu. Na Brno vzpomínal rád, jako na „nezatížené tradicí, vyznačující se idealizmem a optimizmem...“

Do Prahy se Bělehrádek vrátil na podnět svého předchůdce, V. Růžičky. Měl s ním sice dosti ostrý spor o povaze stárnutí, ale Růžička jej přesto považoval za jediného možného nástupce. A tak byl Bělehrádek po jeho smrti zvolen drtivou většinou hlasů. Návrat do Prahy nebyl ovšem pro něho po 20 letech velmi plodné práce v Brně snadný. Část profesorského sboru v Praze považovala za Růžičkova nástupce Vladimíra Bergauera, který byl v pražské společnosti dobře znám. Šlo též o pojetí obecné biologie jako základu pro studium medicíny. Naštěstí se Růžička, Bělehrádek i Bergauer shodli ještě před Růžičkovou smrtí na koncepci oboru.

Jako biolog byl Bělehrádek všeobecně znám. Již v období brněnského působení byl pozván do Lán k prezidentu Masarykovi. Hovořilo se hlavně o genialitě – podnět k tomu dala asi tehdy právě vyšlá kniha Kretschmerova – a také o nových objevech bakteriologických.

V Praze byl v první době profesor zaměstnán mj. vybavením nového ústavu, který byl v červnu 1934 přestěhován z Kateřinské ulice na Albertov do Purkyňova ústavu. Krom toho přednášel na schůzích společností Biologické a Kardiologické i ve Spolku lékařů. Pořádal také přednášky pro veřejnost. V Ústavu pro biologii rozšířil B. Sekla výzkumný program o genetiku, Vl. Bergauer zastupoval přednostu, a z Brna se vrátil B. Krajník. Bělehrádek si záhy získal přízeň většiny profesorského sboru a byl zvolen děkanem na rok 1938/39. Během tohoto období jej zaměstnávaly mimo jiné i  těžkosti s umístěním židovských studentů vyloučených z Bratislavy, nepokoje ve Spolku mediků a problémy spojené s expanzí nacizmu. Stal se také členem „Společnosti pro výzkum lidských ras“, vzniklé jako reakce na nacistické snahy zneužít biologii k prosazování rasizmu.

Po Mnichově

Po mnichovském diktátu se Bělehrádek dostal do čela petičního výboru „Věrni zůstaneme“, byl vyslýchán gestapem a vězněn na Pankráci. Po propuštění se uchýlil na Pleš pod ochrannou ruku docenta Basaře a r. 1941 ještě soustředil bývalé pracovníky Biologického ústavu do nově zřízeného „Ústavu pro národní biologii“ se sídlem ve Slezské ulici; ten byl však záhy též zrušen. V lednu 1945 byl Bělehrádek zatčen znovu a převezen do Terezína. Domů se vrátil v květnu – s podlomeným zdravím; nevěděl, zda jde o aktivovaný specifický proces, či tyfus.

Již za několik dní ho navštívil Kavan, jeho někdejší tajemník. Ten byl právě sekretářem ministra školství Z. Nejedlého a přinesl mu dopis, v němž byl jmenován s okamžitou platností rektorem Karlovy univerzity. J. Bělehrádek po rychlém zvážení situace úřad přijal s přesvědčením, že zde může být prospěšný. Již koncem května pronesl v Lucerně známou řeč „Studentstvu k prvnímu začátku“, v níž definoval roli inteligence v národu, rekapituloval situaci na Karlově univerzitě za Rakouska i za první republiky a formuloval své životní krédo „svoboda ducha znamená především svobodu vědy“, jež pak rozvedl v přednášce o Husovi: „Věda jde kupředu podle hesla ,Nic než pravdu‘, a moderní člověk si žádá, aby totéž heslo ovládlo celou kulturu a celý veřejný život vůbec.“ Tyto zásady platily nejen pro Bělehrádkovu práci vědeckou, snažil se je uplatňovat i v parlamentu jako poslanec (za sociální demokraty), když se – jak sám říkal – stal politikem proti své vůli. Pěstoval však i nadále zahraniční vědecké a kulturní styky – byl členem výkonného výboru „World Federation of Scientific Workers“. Stal se nositelem českých národních tradic, opírajících se o naši reformaci, o dědictví Husovo, Komenského a Masarykovo. Byl také r. 1947 pokládán za možného nástupce Benešova na prezidentský úřad.

Po únoru 1948

J. Bělehrádkovi bylo jasné, že nelze zachránit nic z toho, oč se snažil. V samotné KSČ se rozešla ideologie s praxí, o čemž svědčí např. únos Arnošta Kolmana, vedoucího ideologa a agitátora UV KSČ, v září 1948 do Sovětského svazu. Bylo zřejmé, že zásadní linii diktuje KSSS. Projevilo se to v celém kulturním dění, a v biologii nejdříve a nejcitlivěji ze všech věd. Svědčí o tom zápis ze zasedání Leninovy Všesvazové akademie zemědělských věd, přeložený kompletně do češtiny, kde vystoupili Lysenko a jeho stoupenci proti vědcům, kteří se snažili zachránit reputaci sovětské biologie a obhajovali např. existenci genů (zejména J. A. Rapoport a P. M. Žukovski). Jejich vystoupení bylo označeno jako „darebáctví“, gen jako „předstírání“. „Elektronový mikroskop vás nezachrání – gen neuvidíte, protože není, jako není životní síla,“ řekla K. J. Kostrjukova, a dodala: „Učení o genu je lživá teorie, která brzdí postup ve vědě.“ Lysenkova teorie a učení O. Lepešinské byly prohlášeny za jediné správné základy nauky o dědičnosti u nás a přihlásili se k nim četní přední vědci. Jednou z mála výjimek byl Bohumil Sekla, který se klasické teorie dědičnosti nikdy ani deklarativně nezřekl.

Učebnice Bělehrádkova – Bergauerova byla nahrazena provizorními archy „Syntetické biologie“, v ústavu došlo i k personálním změnám a osobní persekuci. Bělehrádek odešel v březnu 1949 do Paříže, kde se na návrh J. Huxleye ujal v UNESCO organizace vědecké práce na univerzitách zaostalých zemí. Jeho rodině se podařilo uprchnout za dramatických okolností teprve r. 1951 – tedy nikoli „vlakem svobody“, jak uvádí Václav Černý. Roku 1956 si naše vláda vynutila Bělehrádkův odchod z UNESCO. Po penzionování působil jako „visiting scientist“ v Middlesex Hospital Medical School. Zabýval se dále problematikou závislosti fyzikálně-chemických vlastností protoplazmy na teplotě, ale poslední rukopis z r. 1979 nestačil již opatřit tabulkami a grafy.

Vědecký odkaz

Zachovány zůstaly monografie a některé unikátní separáty. Kompletní bibliografický souhrn není k dispozici – seznam hlavních publikací do r. 1946 je v článku Boh. Krajníka. Bělehrádkovy stěžejní práce se týkají vody v organizmu, výživy myokardu, vývoje endokrinního systému, růstu, stárnutí a mechanizmu smrti, biologických rytmů i otázek eugenických a populačních. Jeho ústředním tématem po celý život byl vliv teploty na životní děje a strukturu protoplazmy. V letech 1926 až 1930 uveřejnil 12 prací o teplotě, z toho 9 anglicky či francouzsky. Jeho rovnice vyjadřující časovou závislost biologických reakcí na teplotě je v biologii prokazatelně vhodnější než zákon Van’t Hoffův, rovnice Arrheniova a formule od nich odvozené. Celou tuto problematiku zpracoval Bělehrádek v knize „Temperature and Living Matter“, základním díle shrnujícím veškerou literaturu v tomto oboru až do r. 1934.

Bělehrádek došel k závěru, že teplotový koeficient vyjadřuje relativní viskozitu reagujících fází protoplazmy a že viskozita roste s adaptací na vyšší teplotu. V letech 1954 až 1967 publikoval další práce z tohoto oboru, poslední z nich o strukturální stabilitě protoplazmy za extrémních teplot.

Jeho prací si všimli australští vědci zabývající se mikrobiální ekologií a znehodnocením potravy při skladování. Zjistili, že Bělehrádkova rovnice je nejvhodnější jako základ pro nastavení počítačů regulujících automaticky chladicí zařízení. Roku 1993 vydali knihu, jejíž prvá kapitola „Pocta profesoru J. Bělehrádkovi“ shrnuje jeho práci a přináší další argumenty pro jeho rovnici.

Je zřejmé, že svými výzkumy předešel Bělehrádek dobu. Vliv teploty nebyl – a někdy dosud není – dostatečně respektován při pokusech s tkáňovými funkcemi a účinky látek u teplokrevných. Výsledky získané při teplotách kolem 30 °C, či dokonce při pokojové teplotě, nemají cenu. Přínos Bělehrádkovy práce spočívá v tom, že závislost byla experimentálně prokázána na objektech živých, nikoli – jako je tomu u rovnice Svante Arrhenia, použité v upravené formě v bakteriologii – odvozena ze zákonů fyzikálně-chemických.

Dalším přínosem J. Bělehrádka je pojetí obecné biologie jako samostatného oboru. Je nesporné, že česká škola, reprezentovaná Babákem a Růžičkou a navazující na J. E. Purkyně, měla už na počátku století ojedinělé postavení ve světě. Jasné koncepce se jí dostalo teprve v „Obecné biologii“, kterou A. Svoboda a O. Nečas právem nazvali „pedagogickým skvostem“ – jak utříděním, faktografií, didaktickou stránkou, tak moderním vědeckým jazykem. Ti též považují autorovo pojetí právě v dnešní explozi poznatků za aktuálnější než před 50 lety. Zamyslíme-li se nad dnešním stavem lékařské vědy a lékařské praxe i metodikou výzkumu, nemůžeme než souhlasit.

Český holizmus – celek je zároveň částí

Bělehrádkův koncept je založen na systému hierarchie v živé přírodě a opírá se o princip celistvosti a skladebnosti celků. Toto pojetí se v teoretické biologii označuje pojmem holizmus, jehož základní poučky jsou za prvé, že celek je více než jen součet svých součástí a je nerozborný, a za druhé že veškerá skutečnost je složena z celků. Celkovost se projevuje zejména tam, kde organizmus reaguje na zevní podněty. Tu se také – podle hierarchie – projevuje jako individuum vyznačující se jedinečností. Zatímco mechanizmus (materializmus) vykládá život jako náhodnou souhru fyzikálních a chemických zákonů, uznává jen kauzalitu a selhává při vysvětlení životních dějů neexistujícíh v přírodě neživé, vitalizmus operuje s pojmy jako entelechie a élan vital, jež nejsou vědecky podloženy, holizmus se opírá o prokazatelné znaky, jimiž je nerozbornost celku a skladebnost, jež má jak řád kauzální, tak svoji účelnost. Zahrnuje též vazbu na zevní prostředí, tj. závislost i možnost jeho ovlivnění. Pojem individua je stejně důležitý jako pojem společenství. I zde se drží skutečnosti: Například rodina je základní společenskou formací – celkem nadřazeným hierarchicky individuu. Čím je celek vyšší, tím vyšší je jeho jedinečnost, a tedy i stupeň volnosti, svobody. Při respektování jednotek „celek-individuum“ a „celek-společenství“ včetně jejich svobod ve vzájemném vztahu dospějeme při aplikaci holizmu na společnost k pojmu demokracie. Je pozoruhodné, že Bělehrádek r. 1936 hovoří pod titulem „Divy života“ o závislostech v přírodě živé i neživé, o vztahu rostlin a živočichů i o člověku a pokusech na zvířatech, a nakonec uzavírá na jiné úrovni: Největší div života je souhrn všeho živého, vzájemná pomoc a oběť; žít znamená sloužit. A často dokonce obětovat se pro jiné. Není tedy dnes třeba rozebírat, co na holizmu vadilo materialistickým ideologům. Je třeba též vědět, že „zbiologizování“ společenských věd, založené na celostním pojetí, se nehodí ani dnešní postmoderní filozofii. Nelze však přehlédnout, že představuje výrazný a podnes platný korektiv materialistických koncepcí nejen ve vědě, nýbrž i ve společnosti.

Po válce bylo celostní pojetí se všemi důsledky nejpřijatelnější koncepcí pro význačné přírodovědce i u nás. Od r. 1948 byl holizmus reakční, tedy nežádoucí. Nicméně kritika holizmu jako buržoazní filozofie z r. 1966, zaměřená polemicky proti „klasikům“ holizmu, zejména však proti Bělehrádkovi a Bergauerovi, má překvapivý závěr: „Český holismus přinesl do jisté míry nové řešení tradiční holistické problematiky. Máme na mysli Bělehrádkovo pojetí celku, který je zároveň částí – tedy relativnost celku a části, a Bergauerovu aplikaci na individuum. Podnětná je i myšlenka o závislosti svobody na struktuře celku. Jsou to otázky, jejichž řešení překračuje nejen mechanismus a vitalismus, ale i klasický holismus.“ (Josef Adamec: Holismus, Academia, Praha 1966) Zbývá jen dodat, že Bělehrádek měl připravený rukopis o holizmu, který měl být vydán v Laichterově nakladatelství.

Člověk v číslech a další práce

„Člověk v číslech“ je třetí velká monografie Bělehrádkova, se 118 tabulkami, 70 obrázky a podrobným rejstříkem. Čísla mají ukázat, co vše víme – svým způsobem jde o protějšek Carrelovy knihy „Člověk, tvor neznámý“. Ocení ji lépe zainteresovaný odborník než úplný laik; oba budou i dnes žasnout nad množstvím informací.

„Moderní názory o povaze živé hmoty“ je knížka z r. 1928. Jde o úvod do biologie, v podstatě cytologii, patrně rozšířený základ přednášek v Brně a přípravu k „Obecné biologii“.

Vedle odborných prací publikoval Bělehrádek množství článků v časopisech „Věda a život“, „Index“ a jiných. Některé jsou sebrány v knížce „Zrakem biologie“ z r. 1945. Zahrnuty jsou kapitoly o životních rytmech, svobodné vůli, i „Hoch či děvče“. Knížka je dnes tím zajímavější, že časopisy s původními články jsou nedostupné.

Dvě práce existující jen v separátech, „Le langage scientifique“ a „Jak studovat odbornou literaturu“, ukazují, jaký význam kladl Bělehrádek na přesnost vyjadřování, kulturu jazyka a znalost cizích řečí.

Nejdůležitější projevy, jež pronesl jako rektor, jsou sebrány v knížce „Novým dechem“. Bělehrádek se tu vrací k odkazu reformace – Husově pravdě a Masarykovu politickému realizmu. Říká bez obalu: „Nebát se a nekrást platí jako zásadní požadavek politické slušnosti dnes jako tehdy, stejně jako heslo, že rozčilení není program.“ To lze vyčíst i z jeho článku „Co chtějí Svobodné noviny“ z 30. listopadu 1947.

Bělehrádkova činnost byla po válce i před ní oceněna především v cizině. Roku 1937 byl jmenován rytířem Čestné legie ve Francii, po válce mu byl udělen doktorát Sorbonny a Univerzity v Aix-Marseille. Při rektorské instalaci 1. prosince 1945 řekl: „Mravnost kulhá za vědou, a už několik století nestačí udržet krok. Dnes máme dojem, že věda pokračuje tak rychle, že nesoulad obou rychlostí vzrůstá nebezpečně. Vědecký pokrok volá dnes po účinné a silné etice.“ Jeho odkaz neztratil na aktuálnosti.