O terminologii a odborném vyjadřováni vůbec

Více než před rokem jsem zde informoval o konferencí o odborném stylu a terminologii „Termína 94“, konané u Liberci péčí Pedagogické fakulty liberecké Technické univerzity a Ústavu pro jazyk český AV ČR (viz Vesmír 73, 537, I994/9). Je potěšující konstatovat, že sborník referátů z této konference vyšel péčí obou institucí v říjnu 1995 pod redakcí M. Žemličky.

Sborník obsahuje rozsáhlejší referáty a drobnější sdělení a je rozdělen do tří částí. První, s názvem Kultura jazyka a odborný styl, obsahuje obecněji koncipované referáty o daném tématu, mezi nimi též metodicky (návodně) pojaté poučení o tvorbě odborného textu, dále výklad o vztahu odborného a běžného lexika a zasvěcené pojednání o normách vědeckého dorozumívání (všímá si sociálních aspektů vědy, interakční povahy vědeckého textu a tradičních českých norem odborného diskurzu v současném mezikulturním kontextu).

Druhý oddíl je uveden obecnějším referátem o vývojové dynamice vědecké komunikace, vymezujícím podmínky, které vedly ke vzniku discipliny zvané rétorika vědeckého dorozumívání; jejímž smyslem je „hledání cest, jak prostřednictvím vědeckého diskurzu příslušníky vědecké komunity, ale i širší veřejnost přesvědčit“. Jednotlivá sdělení přinášejí pak pozorování týkající se výstavby textů z různých oblastí (právnické, filozofické, administrativní).

Bohaté poznatky přinášejí referáty z tematického okruhu odborné terminologie v rozmanitých oborech: v meteorologii, výpočetní technice, zeměměřičství, jaderné energetice aj., přičemž se přihlíží i ke vztahu názvosloví standardního k profesionální hantýrce (např. menažerské) a k historii terminologie; zmíněna byla i terminologie u chemii, biochemii, biologii a medicíně. Aktuálně zajímavý materiál přináší referát o tvoření názvů nových podniků. Celý terminologický oddíl je uveden instruktivním výkladem o aktuálních problémech spojených se zpracováním odborných slovníků – v posledních desítiletích byly vydány snad stovky terminologických slovníků a „poptávka po nich roste jednak proto, že ze všech každoročně publikovaných textů je v současné době asi 70 % textů vědeckých a technických, jednak proto, že se zvětšuje počet uživatelů terminologických slovníků“, a to nejen z důvodů čistě praktických, nýbrž také proto, že „mají zájem o slovník jako text, který si chtějí přečíst“.

Poslední oddíl sborníku zahrnuje referáty věnované odborným projevům ústním (mluveným) a jejich vztahu k psaným. Vychází se z konstatování, že nové společenské a technické podmínky vědy vedou k značnému rozšíření ústní vědecké komunikace a přinášejí i některé její nové formy (přednášky s promítáním diapozitivů ap., různé diskusní formy na konferencích, kombinace slova mluveného s psaným, probírání vědeckých témat i v korespondenci, v telefonických rozhovorech, prostřednictvím e-mailu apod.). – V těchto souvislostech se ovšem objevuje jako problém poměr vyjadřování spisovného a nespisovného, zejména užívání tvarů tzv. obecné češtiny (především ovšem v oblasti Čech). Jeden z referátů formuluje zajímavý názor, resp. zkušenost, týkající se této věci: „Většina spontánně mluvených oficiálních komunikátů má zcela spisovné tvarosloví, totožné s psanou podobou. Obecně českých prvků z této komunikační sféry ubývá úměrně s úbytkem nespolečenského oděvu a jednacího (protokolárního) amatérizmu. Mluvit proto o přehnané snaze o spisovnost z jakýchsi obav nebo z necitlivosti k jazyku a jeho stylové rozmanitosti, (P. Sgall) je zbožné přání některých jazykovědců, kteří tyto komunikační sféry a tyto typy uživatelů nechtějí vzít na vědomí a tvrdošíjně lpí na tom, že reprezentativní a normotvorné je především řečové chování některých intelektuálů. ¹⁾

Možná, že se některý z čtenářů Vesmíru u duchu ptá, zda je na místě věnovat v přírodovědném časopise tolik pozornosti záležitostem jazyka a stylu, jazykové komunikace: Na takovouto otázku nabízím tuto odpověď (jednoho významného německého lingvisty H. Weinricha): „Věda je ve své podstatě záležitost komunikativní. Vždyť nějaký poznatek nenabývá pravdivostní hodnotu tím, že zazáří v něčí hlavě, nýbrž teprve tím, že se jistým řízeným postupem rozšíří ve vědecké veřejnosti a tímto způsobem je vystaven kritice. Ukazuje se zřetelně, že vědecké získávání poznatků je veskrze a od počátku do konce procesem komunikačním, na němž má jazykové vyjadřování podstatný podíl.“ Hodnota vědce nezávisí tedy jen na jeho vědeckých znalostech, nýbrž také na jeho schopnostech své poznatky a myšlenky výhodně sdělovat a v diskusi obhajovat.