Hodně synů – hodně štěstí?

Po bouřlivých letech politických kampaní a ideologických bojů zaměřilo se koncem 70. let nové pekingské vedení na ekonomiku. Zároveň byla přehodnocena a odvrhnuta maocentungovská teze zdvojnásobení počtu obyvatel a čínská vláda přijala novou populační politiku, známou pod výstižným heslem „Jedna rodina – jedno dítě“. Tato teze však okamžitě narazila na odpor doma i v zahraničí. Zahraničních ohlasů a protestů si čínské vedení všímá málokdy, ale s domácím nesouhlasem se muselo vyrovnat co nejdříve. Přesvědčováním i ekonomickými sankcemi. Byl stanoven cíl: do konce tisíciletí udržet počet obyvatel ČLR pod hranicí 1,2 miliardy. Letos 14. února však bylo (dokonce s velkou slávou) oznámeno narození chlapečka jménem Čao Sü jako občana číslo 1 200 000 000. Tohle „překročení plánu“ asi v Číně potěšilo pouze příbuzné malého Čaa – naštěstí je to kluk!

Velkoryse prosazovaná politika ekonomických reforem má být podporována souběžným omezováním růstu počtu a zvyšováním kvality populace. Opatření ke kontrole porodnosti začala být v ČLR uplatňována už v letech 1949–1957, aby nadměrný přírůstek obyvatel ještě více nezkomplikoval již tak dost obtížné podmínky uskutečňování společenských přeměn. ¹⁾ Během „velkého skoku“ 1958–60 se však prosazovaly představy o rychlém rozvoji země díky nasazení velkého počtu pracujících, proto byla kampaň za omezení porodnosti zastavena. Obnovena byla v první polovině 60. let, kdy se propagovalo uzavírání sňatků ve vyšším věku, antikoncepce a sterilizace spolu s nepopulárními ekonomickými opatřeními, např. zrušením sociálních přídavků podle počtu vyživovaných osob, zmenšením počtu přídělových poukázek pro děti na některé druhy zboží ad. Za „kulturní revoluce“ (1965–76) se opět hlásaly teze o prospěšnosti velkého počtu obyvatel pro rozkvět státu, ale už počátkem 70. let se začala zavádět nová demografická politika, kterou nové vedení v 80. letech přeformovalo do dnešního komplexu regulačních opatření. ²⁾

Číňané si libují v číslech, proto i při vysvětlování své . demografické politiky zdůrazňují, jak obrovské potíže představuje zlepšovaní životní úrovně, výživa, ošacení, ubytování, vzdělávání miliardy lidí: přírůstek obyvatel (ročně 1,2 %) pohltí každoročně celou čtvrtinu národního důchodu. Na prosté udržení nynější úrovně by při současném trendu bylo nutno každým rokem vypěstovat o 3 miliony tun obilovin více, utkat o 30 tisíc km tkanin více a vystavět o 60 km² více obytné plochy, bereme-li za roční standard na jednoho člověka 200 kg obilovin, 2 m tkaniny a 4 m² obytného prostoru. Pokud se udrží dosavadní tempo, předpokládají čínští demografové zastavení nárůstu obyvatel v letech 2040–2050, a to na počtu 1,6 miliardy. Aby alespoň této hranice bylo dosaženo (lépe řečeno, nedosaženo), neustávají úřadovny Státní komise pro plánované rodičovství ve své činnosti. Metody jsou různorodé – přesvědčování na bázi „duchovní i materiální kultury“, kampaně ve sdělovacích prostředcích i svérázná „názorná agitace“ přímo na ulicích a vesnických návsích, kde si aktivista komise rozloží pultík s bezplatnou antikoncepcí ³⁾ a příručkami o plánování rodiny mezi stánky trhovců s různým zbožím a zaníceně vysvětluje vládní politiku. Nakolik je však úspěšná?

Podle statistik porodila r. 1970 „průměrná Číňanka“ 5,81 dítěte, r. 1991 už pouze 2,2. Je to však opravdu pouze výsledek politiky plánovaného rodičovství a regulované porodností, provázené ekonomickými sankcemi? Za hranicemi Číny se vypravují hrůzostrašné příběhy o vynucených potratech ve vysokém stadiu těhotenství, o usmrcování novorozenců, o potížích s umísťováním „neplánovaných“ dětí do škol i do zaměstnání. Vládní směrnice provádějí úředníci, a někde jsou agilnější než jinde, ve velké Číně má také každá provincie či autonomní oblast své vlastní zákony a prováděcí předpisy a těžko se ověřují. Stejně jako pravdivost těchto příběhů. Faktem zůstává, že některé západní země (Kanada, USA aj.) zvýhodňují ženy pří vyřizování žádostí o azyl ze zvlášť významných humanitárních důvodů, u Číňanek je to právě v souvislosti s vynucováním potratů u druhého a dalšího dítěte. Např. v letech 1992–93 bylo v USA v žádostech o azyl vyhověno Číňankám ve 44 %, Číňanům pouze v 28 % případů. Emigrace jako výraz nespokojenosti s populační politikou však není východiskem pro všechny. Většině nezbývá nic jiného než se podřídit nebo vzdorovat a počítat s tím, že následky ponese celá rodina (jak je ostatně v Číně odpradávna zvykem).

Ve městech, snad, mají demografické komise práci o něco lehčí. Mladí touží napodobovat západní životní styl se vším všudy, později uzavírají sňatky ⁴⁾ , snaží se získat nejdříve různé materiální „požitky“, vystudovat, vyjet do zahraničí nebo si užít „manželství nadivoko“. U městského obyvatelstva už tradiční rodinné svazky nejsou tak pevné, obecné mínění je tolerantnější, chcete-li „osvícenější“. Většina Číňanů (přes 70 %) však stále žije na venkově, byť už nejsou natolik spjati s půdou jako v minulosti. Venkov je všude na světě konzervativnější, a o tom čínském to platí dvojnásob. Nesmíme zapomenout ani na to, že zde kromě vlastních Číňanů, tj. národnosti Chan, žijí i příslušníci více než padesáti jiných etnik a etnických skupin s jinými tradicemi, s nižší technickou i vzdělanostní úrovní, s množstvím starověkých představ, pověr, zvyků. Zděděná duchovní kultura se zde dostává do konfliktu s materiální kulturou ekonomických reforem současnosti.

Stát se bohatým je správné,

hlásá otec čínské ekonomické reformy, devadesátiletý Teng Siao-pching, a nikdo s ním o tom nepolemizuje. Noviny uvádějí příklady „slavných“ zbohatlíků, kteří nezapomínají, z jakých poměrů vyšli a pomáhají k bohatství i dalším nebo přispívají na humanitární účely. Čínský jazyk byl obohacen o novou lexikální jednotku: „wan jüan-chu“, tj. „domácnost s 10 000jüanovým příjmem“. I zde je cítit ještě stopy starého myšlení – byť se bohatství dobral pouze jeden člen rodiny, sláva patří všem.

Čínská společnost je v oblasti rodinných vztahů poměrně konzervativní, v mnohém si i v dnešní době zachovává tradiční rysy, a to nejenom v ČLR, ale i na Tchaj-wanu nebo v některé z dalších čínských enkláv – v Hongkongu, Macau, Singapuru, v čínských čtvrtích na Západě. Soubor tradičních sociálních (ale i finančních) závazků a povinností k rodičům a příbuzným je nadále uznávanou neoficiální společenskou normou, silnější než kterákoliv jiná norma moderní společnosti. Byť už ne v plné šíři, stále se zde zachovávají základní postuláty konfuciánského etického systému, zaměřeného na dodržování správných vztahů v rodině a ve společnosti.

Tradiční rodina, jejímž ideálem byly „čtyři generace pod jednou střechou“, sice nebyla ve staré čínské společnosti tak rozšířená, jak se domnívají lidé na Západě ⁵⁾ , ale pocit sounáležitosti a vzájemné odpovědnosti i za vzdálenější příbuzné platil všude a s malými obměnami platí dodnes. Podle posledního sčítání lidu došlo ve struktuře čínské rodiny k jistým změnám, ale i nadále jsou nejpočetnější rodiny dvougenerační (68 %), trojgenerační představují 18,5 %, jednogenerační 13,5 % všech rodin. S tím, jak se snižuje počet členů jedné rodiny, však současné narůstá i množství neúplných rodin a podíl svobodných samostatně žijících lidí. ⁶⁾

K přetrvávání pevných rodinných vazeb paradoxně přispívají právě změny v hospodářské situaci ČLR. Rodiny na venkově chtějí v duchu současné ekonomické politiky také co nejrychleji zbohatnout. Přiznejme, že se jim to v průměru daří lépe než dělnickým rodinám ve městech. Takové zelinářské nebo chovatelské rodinné hospodářství však potřebuje hodně pracovních sil. A kdo má v první řadě pracovat na znovu získaných rodinných polích? Samozřejmě členové vlastní rodiny. Proč najímat cizí pracovníky, když má rodina dost peněz a uživí i další děti? Konečně pokuta se nějak uhradí, rolník vysoké vzdělání nepotřebuje a vše ostatní mu rodina zajistí, vždyť „děti jsou květy života“, jak říká staré čínské přísloví.

Syn důležitější než dcera

Už ve staré Číně byl syn důležitější než dcera. Představoval pracovní sílu, která po svatbě přivede další pár pracovitých rukou a jeho povinností bylo udržovat hroby a „síně předků“. Dodržování obětních rituálů podle předpisů bylo pokládáno za nejdůležitější synovskou povinnost. Jak pravil Mistr Konfucius: „Třebas nějaký muž nikdy dříve neprojevil všechno, co je v něm, jistě to učiní, když truchlí za své rodiče.″ ⁷⁾ Nemít syna, který by pokračoval v rodové linii, bylo tedy největším neštěstím, protože se dotyčný provinil nejen vůči sobě, ale i vůči svým předkům. Dcera po provdání už patřila do jiné rodiny, a navíc jako dívka nebyla „způsobilá“ vykonávat předepsané oběti předkům. Neměla právo na dědictví ani na rodové jméno (nevzdělané dívky často neměly ani vlastní jméno, pouze přezdívku). Čím více schopných synů, tím jistější bylo i hmotné zabezpečení rodičů ve stáří. Tento neoficiální „penzijní systém“ přetrvával na čínském venkově až do moderní doby, udržován při životě ještě i excesy tzv. „kulturní revoluce".

Tradiční čínskou rodinu stále udržují pohromadě nejenom sociální svazky, ale i materiální výhody – obtížnost získání bytu pro novomanžele (nebo vysoké ceny nemovitostí ve zvláštních zónách), nižší náklady při společném bydlení (za cenu ztížených životních podmínek), v neposlední řadě i možnost „přenechání″ pracovního místa ve státním podniku pro dítě penzionovaného zaměstnance, prarodiče též nahradí nedostatek předškolních zařízení a při hlídání vnoučete obstarají nákupy. Tradiční etika hlásala úctu ke stáří a hlavní rozhodování ve věcech rodinných i společenských připadalo na nejstaršího mužského člena rodiny. Prostě zachování rodu a rodinné prestiže (spolu se zlepšením postavení matky v rodině) vyžadovalo potomka mužského rodu.

Tradiční myšleni

na rozlehlém čínském venkově stále převládá. „Můžete oloupit tři armády o jejich vrchního velitele, ale nemůžete vzít prostému venkovanu jeho názor,“ upozorňoval moudrý Konfucius už před naším letopočtem. ⁸⁾ Dcery se nepočítají, byť by byla osvěta sebepřesvědčivější. Těhotné ženy od zavedení nové populační politiky vždy s obavami očekávaly verdikt lékaře – bude ta jediná šance syn, nebo dcera? Po určení ženského pohlaví plodu šly mladé matky raději na interrupci v naději, že příště se to povede. Zbytečně komise pro plánované rodičovství připomínají, že v dnešní Číně platí rovnoprávnost obou pohlaví a že „muž i žena, každý má svou polovinu nebe“. Rodiny raději vychovávají kluky než holčičky. Podle průzkumu až v jedné třetině případů požádal muž o rozvod proto, že žena porodila dceru. ⁹⁾

Čínské statistiky uvádějí, že muži se na počtu obyvatel podílejí 51,54 %, ženy 48,46 %. Tento poměr se však rychle mění – v současnosti na 100 narozených děvčat připadá 117 chlapců (celosvětový průměr je 106 chlapců), v některých provinciích s převahou venkovského obyvatelstva je to až 140 (např. Šan-tung). Nepoměr mezi kluky a děvčaty se rychle zvětšuje. Ročně se narodí o 400 – 500 tisíc chlapců více. Čínská vláda byla proto nucena přijmout další nepopulární demografické opatření – od letošního ledna mají lékaři zakázáno sdělovat rodičům pohlaví nenarozeného plodu. Jak důsledně se bude tento zákaz dodržovat, ukáže budoucnost. Už teď však demografové varují před nedostatkem nevěst pro chlapce, kteří jsou dnes ve školních lavicích. Odhadují, že na přelomu tisíciletí bude až 70 milionů čínských mužů stát před perspektivou staromládeneckého života. Přičtěme k tomu ještě „úbytek nevěst“ odcházejících do Japonska a dalších zemí východní Asie, kde jsou žádány, protože mají nižší nároky než tamní dívky.

V tzv. konfuciánských zemích Dálného východu byly tedy zájmy rodiny kladeny nad zájmy osobní a očekávalo se, že každý schopný mladý člověk založí vlastní rodinu, aby pokračoval v rodové linii. Jaké frustrace asi čekají např. mladíky ve vnitrozemské provincii S'-čchuan, kde už dneska je ve školních třídách poměr chlapců a dívek 4:1? Navzdory snaze rodičů zachovat rodovou linii tak paradoxně dojde k jejímu přetržení. Institut rodiny se po „rehabilitaci“ posledního desetiletí zase otřese, byť Čína byla vždy zemí s nejvyšším podílem vdaných a ženatých (r. 1993 žilo v manželství 70 % všech žen a 66 % mužů). ¹⁰⁾

Problém stárnoucí populace

Relativně úspěšná restriktivní demografická politika má i další negativní důsledky. Podíl mládeže pod 15 let v období 1980–1993 poklesl o 13 %, dnes představuje pouze 28 % obyvatelstva a bude to stále méně. V blízké budoucnosti se tedy Čína, země tradičně exportující své přebytky pracovních sil, bude potýkat s otázkou nedostatku ekonomicky činného obyvatelstva. Výhledy Světové banky uvádějí, že r. 2030 bude v ČLR podíl obyvatel nad 60 let 21,9 %, díky zlepšené zdravotní péči, snížení přirozeného přirůstku obyvatel a prodloužení průměrně délky života (dnes 71 let). Tím je ohrožen i tradiční konfuciánský institut „neoflciálního sociálního zajištění“ ve stáří vlastní rodinou. Na státní penzi se zejména na venkově nedá spoléhat. ČLR má vytvořenou penzijní síť, ale je otázkou, jestli – i při svých značných ekonomických úspěších – bude mít v budoucnu dostatek prostředků na pokrytí všech důchodových dávek. Také obava z budoucnosti proto může být u některých rodičů faktorem vedoucím k rozšíření rodiny nad stanovenou mez.