Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tajemství transmutace

Alchymie v Evropě
 |  5. 9. 1995
 |  Vesmír 74, 526, 1995/9

“... k jedné věci měj patření,

k filozofskému kameni.

Tenť v skořepině pozůstává,

barvu bílou i červenou mívá,...″.

Tak si zaveršoval v “Knize dokonalého umění chymického″ nejvýznamnější český alchymista pan Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (? 1526 – ? 1600). Báseň je nadepsaná “Tejnost nade všechna tajemství o kamenu filozofském″ a ve verších zde mělo být vysloveno největší tajemství, totiž tajemství transmutace, proměny neušlechtilých kovů ve stříbro nebo zlato chemickou cestou. Přidejme ještě závěr básně:

“Čti a přečti knihy mnohý

nenajdeš o tom nic zřetedlněji.

Pak-li budeš vtipu tupého,

netrefíš do umění takového,

moudrému dosti je napověděti,

neb se umí ostatek dovtípiti.″

Navzdory shodnému tvrzení řady alchymistických spisů, že to opravdu není problém, “mistři Umění″, jak se alchymisté sami označovali, neslynuli obecně bohatstvím. Pan Bavor ostatně také poznal vězení pro dlužníky a za zlepšení svého postavení vděčil panu Vilémovi z Rožmberka, který na alchymistech nešetřil. Jen výjimečně se našel někdo, kdo se údajně transmutací kovů dopracoval bohatství, jako třeba záhadný pařížský písař Nicolas Flamel (? 1330 – ? 1418), o jehož životě kolovala řada fantastických historek. Tak jako bylo málo těch, kdo zbohatli, stejně málo bylo věrohodných svědectví o transmutaci. I pověstné Testimonium Johanna Baptisty van Helmonta (1577 – 1644), iatrochemika a jednoho ze zakladatelů pneumatické chemie, v němž popisuje, jak se stal očitým svědkem transmutace, vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.

Kámen mudrců a transmutace neušlechtilých kovů se staly jedním ze směrů, jimiž se alchymie ubírala, přičemž tato tendence vrcholila v evropské renesanci, u nás pak především v rudolfinské době. Nesmíme však zapomínat, že toto nebyla zdaleka jediná oblast, o niž se alchymie zajímala; spíš to byl užší směr, jenž by se dal označit jako chemicko-technologický, ale pro konkrétní a hmatatelný cíl, jakým mělo být zlato nebo stříbro, se dostal do povědomí široké veřejnosti, která ztotožnila alchymii především se zlatodějstvím.

Téže veřejnosti, ale i nám žijícím o několik staletí později, uniklo, že jen pár let po smrti pana Bavora Rodovského psal další Čech, Daniel Stolcius, že úkolem alchymie je “všechny věci vyzkoušet a prozkoumat, a pravdivého se žádostivě chopit, a to, co je falešné, zavrhnout [...]″. A nejen to, konečným cílem veškerého snažení měla být pomoc bližnímu, starost o člověka po duchovní stránce. Tato oblast alchymie si zasluhuje nemenší pozornost než chemická technologie, ale máme-li posoudit, do jaké míry alchymie přispěla dalšímu vývoji přírodních věd, je patrné, že jako přínos pro chemii je nutno hodnotit právě řemeslnou stránku.

Kámen mudrců a transmutace

Co znali alchymisté z práce s kovy a jejich sloučeninami? Co od nich mohly převzít další generace?

Kámen mudrců, ač byl po staletí vytouženým cílem, se dal sotva převzít prostě proto, že ho nikdo neměl, i když se v jeho vzhledu autoři poměrně shodovali. Měl být červený nebo oranžový, popřípadě žlutý, pokud transmutoval na zlato. Jeho bílá barva dokládala, že dokáže proměnu jen ve stříbro. Ovšem tento názor nebyl jediný, jak nás o tom přesvědčí nejstarší český alchymistický spis “Cesta spravedlivá″ (1457), na jehož konci jsou otázky k přezkoušení alchymisty. Dvanáctá se táže, “kolikmi barvami ta velebná voda jest obdařena, jestliže nedí (alchymista – pozn. aut.) všemi, což jich člověk můž vymysliti, lhář jest [...]″. Současně se dozvídáme o skupenství kamene. Nebyla to vždy voda, jiné prameny hovoří o prášku. Ostatně i sám autor Cesty spravedlivé, jímž byl snad Jan z Lazu, popisuje na začátku knihy přípravu “velebného prachu″, kterým údajně proměnil železo ve zlato. Během doby rostly pochybnosti o možnostech, ne-li dokonce o existenci kamene mudrců. Objevili se mistři, kteří prováděli transmutaci bez něj, čímž na čas zvýšili svoji důvěryhodnost. Opravdu jen na čas.

My se dnes můžeme ptát, jakými postupy si alchymisté posloužili, že opakovaně budili zdání úspěchu. Skutečně jen zdání. Nesmíme zapomínat, že prubířské metody byly už od starověku velmi dokonalé. Z údajů Georgia Agricoly (1494 – 1555) vyplývá, že v jeho době se kupelací dalo izolovat stříbro z rudy, která ho obsahovala jen 0,008 %. Nebyl tedy žádný problém prokázat v drahém kovu příměsi, jimiž byl znehodnocen. Napodobeniny zlata a stříbra se tak mohly stát vstupenkou na popraviště. Tutéž službu však mohl za jistých okolností prokázat i ryzí kov.

Právě ryzí zlato vycházelo z transmutace, jak ji prováděl Georg Honauer. Přitom se tento záhadný děj vždy odehrával v zamčené místnosti, kde nikdo nebyl. Alespoň tak soudil vévoda Friedrich von Württemberg, který měl od ní klíč. Až dodatečně zjistil, že v jedné z truhlic byl schován malý chlapec, jenž, nikým nerušen, vhodil vždy do tyglíku s neškodnými ingrediencemi čisté zlato. Tenhle kousek vynesl Honauerovi roku 1597 šibenici, jíž bylo souzeno vejít do literatury. Roku 1738 na ní skončil Josef Süs Openheimer, finanční ředitel vévody Karla Alexandra, hrdina známého Feuchtwangerova románu. U Honauera nešlo ani o pokus o transmutaci, ale o jasný podvod. Nicméně jedna z technik údajné transmutace to byla. Jaké byly ty ostatní?

Jestliže projdeme různé alchymistické příručky a receptáře, přesvědčíme se, že rejstřík používaných technik nebyl příliš bohatý; spočíval většinou na jednoduchých chemických a metalurgických postupech. Rovněž můžeme zjistit, že mnoho, ne-li většina těchto postupů se najde i v receptářích řemeslníků. Zde je ale onen zásadní rozdíl – zatímco řemeslník napodoboval zlato s plným vědomím toho, že jde o napodobeninu, pravý alchymista věřil, že vyrábí skutečné zlato. Pokud se to nepovedlo, hledal chybu v postupu i v sobě.

Řada z těchto pokusů, které byly donekonečna opakovány, přispěla svým dílem k poznání přípravy některých sloučenin a jejich vlastností. Ani tyto chemické poznatky však dlouho neotřásly vírou v transmutaci. Z hlediska chemie a metalurgie se dají techniky údajné transmutace rozdělit do několika skupin podle základních postupů, které byly někdy kombinovány.

  • Metody, v nichž je drahý kov v celém objemu konečného produktu

    Metody poskytující čistý kov

    1. Podvodné triky
    2. Izolace čistého drahého kovu ze slitiny nebo ze směsi sloučenin

    Metody vedoucí ke znehodnocení drahého kovu

    1. Příprava slitiny drahého kovu s obecným
    2. Cementování
  • Povrchové zpracování obecného kovu drahými
  • Metody vedoucí ke zlatě (popřípadě žlutě) nebo stříbrně (bíle) zbarveným produktům neobsahujícím vůbec drahý kov
  • Transmutace mezi obecnými kovy
  • Fantaskní procesy

Naznačme teď některé postupy. Drahý kov se ze slitiny izoloval běžně kupelací, šlo však o to, jak se tato technika posuzovala. Pro řemeslníka to bylo opravdu jen čištění zlata nebo stříbra. Nikoli pro alchymistu, jak nás o tom přesvědčí pasáž z díla arabského alchymisty Abu’l-Kásima Muhammada al-Irákího (asi 13. stol.) nadepsaného “Kniha nabytých znalostí týkajících se pěstování zlata″: “[...] olovo může být proměněno ve stříbro, jestliže vložíš libru olova do ohně, ten olovo rektifikuje a nechá uzrát [...]″. Al-Irákí tu vychází z představy, mimochodem velmi životné ještě v renesanční Evropě, že kovy v přírodě postupně “zrají″, spontánně se přeměňují z méně ušlechtilých v drahé. Nicméně pořád by uvedená pasáž byla spíš narážkou na kupelaci, kdyby se dál nepsalo: “A protože se ve stříbro může proměnit část olova, nic nebrání tomu, aby se proměnilo všechno.″ Proces na principu “oslíku otřes se″, kdy se opakovaným žíháním mělo postupně všechno olovo proměnit ve stříbro. To pak stejným způsobem ve zlato. Al-Irákí nebyl zdaleka jediný – roku 1678 nabídl jeden ze zakladatelů teorie flogistonu Johannes J. Becher (1625 – 1682) nizozemským Generálním stavům, že jim ze stříbra, písku a další látky vyrobí zlato. Stříbro se mělo opakovaně tavit a pokaždé mělo vzniknout něco zlata. První pokus dopadl úspěšně, ovšem jen díky malé příměsi zlata, kterou obsahovaly brabantské tolary použité jako zdroj stříbra.

Daleko výhodnější než izolovat čisté zlato bylo naopak znehodnocovat ho obecnými kovy. Výsledek byl efektnější, neboť zlata jakoby přibylo, ovšem za cenu vyššího rizika, protože se dalo prokázat, že není všechno jen zlato. I v těchto případech sahají kořeny technik do starověku, a rovněž jako v předchozím případě lze vysledovat paralelu řemeslník – alchymista.

Nejprve alchymisté

Čínský taoistický přírodovědec a alchymista Ke Chung (? 280 – ? 340 n. l.) uvádí mimo jiné i “Užitečný elixír″. Pokud by dostál svému názvu, byl by tento elixír opravdu užitečný, protože se měl po vypálení proměnit ve zlato. Ke Chung však smíchal zlato s rumělkou (HgS) a směs posléze žíhal s “mužskou mědí″, což byla slitina mědi s arzenem.

Řemeslné receptáře

V téže době ale v jiném světadíle byl sepsán egyptský papyrus dnes známý jako Leyden X, což je typický řemeslnický receptář, kde jsou podobné postupy pod záhlavími jako “Zdvojení zlata″, nebo dokonce “Falšování zlata″. O transmutaci tu není ani zmínka.

Především z ekonomických důvodů bývalo běžnější znehodnocování zlata, objevovaly se však i recepty na stříbro. Podle následující ukázky z anonymního českého rukopisu ze 16. století si můžeme učinit představu, jak vypadal alchymistický návod:

“Oleum Tinctura ad Luna bona

Rp. Calx vel flores a solvuj to v silnou i slej neb distiluj z něho a vlij jiného na to a to čiň tak dlouho až dokud se neobrátí v Olej ..?.. . Rp., toho oleje oznámeného 2 díly a  1 díl a smiš spolu to solvuje ve vohni a koaguluje se na povětří a to slove Olej incombustibito. Rp. z toho oleje 2 díly a jeden díl sublimatum a solvuj v jmenovaném oleji a sublimuj a coaguluj dokud nebude fix. Tehdy vezmi z této směsi 1 díl a cinobru 6 dílův a zetři, dej do železné škatule za 5 hodin a dej mu silnej oheň a vylij do První vody, tehdy budeš míti dobré stříbro.″

Recepty alchymistů nevynikaly srozumitelností a tento není výjimkou. Jeho analýza by byla příliš dlouhá, proto jen konstatujme, že v nejlepším případě vznikla slitina stříbra a olova, možná se zbytky rtuti, a vedle toho směs chloridů, oxidů a patrně sulfidů těchto kovů. Rozhodně však ne Luna bona, dobré stříbro.

Ani to jako dobré stříbro nemuselo vypadat na rozdíl od produktů jiné metody známé jako cementování. Přitom se na sebe kladly kovové plíšky, nebo střídavě plíšky prosypané vrstvou vhodných solí tak, aby obě vnější plochy byly z drahého kovu. Vše se opatrně zahřívalo, aby se kovy neroztavily, jen aby se dost pevně spojily. Výsledný kus pak měl navenek vzhled drahého kovu. Samozřejmě se nesměl přetavovat, a také na řezu byla patrná jeho vrstevnatá struktura. Takhle popisoval cementování Andreas Libavius (?1550 – 1616), ale technika to byla stará. Mimo jiné se tvrdilo o Barboře Cejlské (*1451), manželce císaře Zikmunda, že se věnovala alchymii a používala techniku cementování zlatých a stříbrných plíšků snad s oxidy železa a mědi.

Samozřejmě daleko nejsnazší bylo prostě dotyčný předmět pozlatit, a také zde byly návody alchymistů a řemeslníků totožné, jen posledně jmenovaní psali srozumitelněji. Také netvrdili, že jeden díl amalgamu promění sto dílů stříbra ve zlato, které bude trvat věčně. Natolik optimistický byl již citovaný český rukopis.

Pochopitelně, že se za drahý kov dala vydávat i jeho napodobenina. I když to muselo být velmi riskantní, nechyběly ani takové návody. Řemeslníci napodobovali zlato vycházejíce přitom z mědi, pro napodobeniny stříbra se používalo olovo, cín, nebo měď, která se v tomto případě povrchově zpracovávala sloučeninami arzenu. To byl postup velmi oblíbený i mezi alchymisty. Jejich způsob uvažování nám připadá zvláštní. Najdeme ho už v helénistické alchymii: jestliže to vypadá jako drahý kov, je to drahý kov. Řada dalších návodů alchymistů vedla k mosazi.

Z této přehlídky vcelku běžných postupů se vymykají experimenty, které roku 1896 publikoval prozaik, dramatik a alchymista August Strindberg (1849 – 1912). Jeho příprava zlata si zaslouží ocitovat: “Proužek papíru se namočí ve vodném chloridu Cu2Cl2, potom se namočí v síranu železnatém a podrží v parách amoniaku a v kouři doutníku. Toto zlato je odolnější a lesklejší. Uvedenou reakci lze vysvětlit takto:

Cu2Cl2 = 196 = Au = 196″

Návod tohoto typu nemohl uniknout pozornosti dnešních historiků a prof. G. B. Kauffman (USA) zopakoval Strinbergovy pokusy. Shledal přitom, že klíčová je oxidace železa, takže “vzniká hnědavá skvrna hydroxidu železitého, kterou mohl vydávat za zlato jen někdo s takovou představivostí a již předem přesvědčený o možnosti transmutace, jako byl Strindberg″.

Ve Strindbergově době to už bylo trochu pozdě. Jeho předchůdci věřící na zrání kovů se nedali překvapit ničím, tedy ani možností transmutace mezi obecnými kovy. Ještě roku 1707 psal Konrad Horlacher (16 ? – 17 ?) o transmutaci železa v měď, přičemž se odvolával na Paracelsa (1493 – 1541). Je zajímavé, že tenhle dětský pokus se železným hřebíkem ponořeným do modré skalice byl v Evropě dlouho pokládán za transmutaci, zatímco ve starověké Číně tak získávali měď. Použití tohoto procesu v průmyslovém měřítku se tu datovalo od 1. – 2. stol. n. l.; mimořádného významu pak nabyla tato reakce kolem roku 1090, kdy se objevil nedostatek zhutňovatelných měděných rud. Měď přitom byla potřebná pro výrobu mincí. V Sung Š’, kronice dynastie Sungů (sepsána kolem roku 1100), se praví: “Postup výroby ‘rozpuštěné mědi’ spočívá ve vyrobení (doslova vykování – pozn. aut.) tuhých desek z litého železa a v jejich ponoření v řadách do koryt s roztokem modrého vitriolu... Zhruba vzato na jednu dobrou libru mědi jsou potřebné dvě libry a kousek železa.″ Touto triviální reakcí však úvahy alchymistů o transmutaci nekončily, takže například, opět s odvoláním na Paracelsa, uvádí Horlacher proměnu mědi v olovo. Vzhledem k tomu, že v návodu je i ″fixní arsenik″ (As2O3), lze soudit na stříbřité zbarvení mědi reakcí s arzenem.

Skutečnost a sen

Alchymie se však pořád pohybovala na rozhraní skutečného a snového světa. Zlato nebo jeho více či méně zdařilé napodobeniny, to byla skutečnost. Někdy se ale do transmutace dostával opravdu svět snů vycházejících jednou z filozofických představ, jindy z nespoutané fantazie. První z možností můžeme najít v jednom z návodů Al-Irákího, kde pro Bílý Elixír předepisuje po jednom dílu blíže neurčených dvou zemin a po půldruhém dílu vody a vzduchu. Dodá-li se oheň, tedy čtvrtý aristotelský element, formou zahřátí, je dílo dokonáno.

Fantazii popustil uzdu i jinak velmi střízlivý řemeslník Theophilos (snad Roger z Helmarshausenu, žil kolem r. 1100) ve své knize “De diversis artibus″, kde píše – “je také zlato nazývané španělské zlato, které je složeno z červené mědi, prášku z baziliška, lidské krve a octa.″ Tady už začíná čarodějný tanec.

Ve skutečnosti byla většina aktivit alchymistů směřujících k domnělé transmutaci kovů tancem pod šibenicí. Přitom bylo jedno, zda záměrně podvádějí, nebo zda věří v pohádku, která žila dvě tisíciletí. Zlato sice nikdy nevyrobili, ale byli po celou tu dobu těmi, kdo provozovali ve svých laboratořích činnost, kterou dnes historie přirovnává k základnímu výzkumu.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Vladimír Karpenko

Prof. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc., (*1942) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na této fakultě se zabývá biofyzikální chemií a dějinami chemie. Je autorem knih Alchymie – dcera omylu (1988), Tajemství magických čtverců (1997), Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností (2007), Alchymie. Svět pohádek a legend (2008), „Biofysikální chemie“ (spolu s M. Kodíčkem, 3. vydání 2013). Autorsky i redakčně se podílel na obsáhlé monografii Ivo Purš, Vladimír Karpenko (ed.): Alchymie a Rudolf II. (Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století), která by měla v brzké době vyjít také v anglické mutaci.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné