Kooperace nebo život

Svět by byl zrůdně jednoduchý, kdyby životní úspěch a zdar každého z nás nebyl ani omezován, ani podporován chováním druhých, kdyby byl tedy zcela nezávislý na jejich přítomnosti. Nic bychom si nemuseli vzájemně vyčítat, nebylo by závisti, podrazů a svárů a svoboda jednoho by se nekřížila se svobodou druhého. Zároveň by to však byl svět věru nepřívětivý. Člověk v nouzi by se nedočkal ani rady, ani pomoci – nevěděl by ani, že něco takového může být. Každý by žil sám pro sebe ve své poustevně, nebyly by domy, města, cesty, lodě ani jiná společná díla. (Nebyly by ani děti, ale skončeme už!)

Ukazuje se, že v každém společenství či populaci jedinců, z nichž každý má zájem na svém bytí a přežití, a navíc nějak vnímá, že jsou tu i druzí, se vždy vedle (pochopitelného) soutěživého, soupeřivého, bojovného či podraznického chování objevuje i chování kooperativní. Existuje o tom i věda, která, živena hlavně svými ekonomickými a společenskovědními souvislostmi, má co říci téměř ke každému kolektivnímu chování v přírodě a společnosti. V tomto čísle se o tom dovíme v článku Vojtěcha Novotného (Vesmír 74, 492, 1995/9).

Východiskem je pojem hry (ve smyslu teorie her), což je zvlášť jednoduše definovatelný způsob interakce mezi dvěma jednotlivci – každý volí jednu z několika možných akcí či tahů, a to s vědomím (nebo nevědomím), jak bude velikost jeho výsledného zisku či ztráty ovlivněna chováním druhého. Návodu, jak volit v dané situaci (či množině situací), se říká strategie hry. U některých her lze rozlišit dva druhy akcí: sobecké (jde o maximální zisk, ztráta druhého mě nezajímá) a kooperativní (jsem připraven se o zisk rozdělit). Příkladem je vězňovo dilema ve zmíněném článku.

Toto vše velmi připomíná nejen jednání hráčů, ale všech rozvažujících bytostí. Je tu však jeden rozdíl. Zatímco hry ve smyslu teorie her mají svá přesná pravidla a hráči si mohou dovolit jen předem stanovené věci, nepodléhá chování v reálném životě žádným nepřekročitelným pravidlům – vyskytují se stále nové a nové možnosti, každou dostupnou informaci je dovoleno použít a z jedné hry lze vždy vyskočit do hry jiné (což lze ovšem chápat jako tah v nějaké metahře). V běžném životě se proto neřídíme strategiemi, nýbrž rozličnými maximy – například: “kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá″ – a místo pravidel hry formulujeme etické normy.

Tím nechci tvrdit, že by abstraktní model hry nemohl nic zajímavého o světě vypovědět. Ukazuje se dokonce, že při určitém rozšíření a zobecnění naopak vypovídá mnohem víc, než by člověk čekal ¹⁾ . Především je to případ, kdy máme před sebou rozsáhlou množinu hráčů, z nichž každý hraje partii s několika nebo mnoha partnery najednou (řekněme, že hrají tutéž hru, čili dodržují táž pravidla, mohou však mít různé strategie). Dále lze uvažovat, že jde o proces v čase – ať už to chápeme jako opakování téže hry, anebo jako jednu hru, jejíž tahy jsou rozloženy v čase (jako u šachu či na burze). Přitom počet opakování (či tahů) není předem znám, popřípadě není nijak omezen. Konečně je tu případ, kdy se titíž partneři opakovaně setkávají, pamatují se na sebe a i na to, jak s kým dopadla hra dřív. Speciálně tomu tak je tehdy, když se vše odehrává v nějakém prostoru, kde interakce jsou lokální a partneři trvalí sousedé.

Tehdy se setkáváme se vznikem kooperativního chování i tam, kde by byl antagonizmus (krátkodobě) výhodnější, bezpečnější a přirozenější. Lze to demonstrovat nejen na abstraktních modelech, ale třeba i na spontánním chování vojáků v zákopech za první světové války. Vojáci jedné strany se při střelbě přestali strefovat do vojáků druhé strany, aspoň dokud ti druzí dělali totéž. A to aniž by se obě strany předem nějak dohodly (důležitý aspekt: v zákopové válce si po dlouhou dobu čelí stejné jednotky).

Pravda, u racionálních tvorů lze čekat ochotu propustit vrabce, čeká-li holub na střeše. Zajímavé ovšem je, že ke kooperaci dochází i u nižších organizmů, u nichž žádnou velkou předvídavost nepředpokládáme. A protože v systémech s prostorovým sousedstvím se spolupráce objevuje přednostně v lokálních skupinách, lze kooperativní chování považovat za jednu z příčin vzniku složitějších struktur (jako jsou mnohobuněčné organizmy) – tedy jednotek vyššího řádu, k jejichž vlastnostem patří mimo jiné i tvar.

Tyto jednotky pak mezi sebou budou hrát již novou, vyšší hru.