Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Kooperace nebo život

 |  5. 9. 1995
 |  Vesmír 74, 483, 1995/9

Svět by byl zrůdně jednoduchý, kdyby životní úspěch a zdar každého z nás nebyl ani omezován, ani podporován chováním druhých, kdyby byl tedy zcela nezávislý na jejich přítomnosti. Nic bychom si nemuseli vzájemně vyčítat, nebylo by závisti, podrazů a svárů a svoboda jednoho by se nekřížila se svobodou druhého. Zároveň by to však byl svět věru nepřívětivý. Člověk v nouzi by se nedočkal ani rady, ani pomoci – nevěděl by ani, že něco takového může být. Každý by žil sám pro sebe ve své poustevně, nebyly by domy, města, cesty, lodě ani jiná společná díla. (Nebyly by ani děti, ale skončeme už!)

Ukazuje se, že v každém společenství či populaci jedinců, z nichž každý má zájem na svém bytí a přežití, a navíc nějak vnímá, že jsou tu i druzí, se vždy vedle (pochopitelného) soutěživého, soupeřivého, bojovného či podraznického chování objevuje i chování kooperativní. Existuje o tom i věda, která, živena hlavně svými ekonomickými a společenskovědními souvislostmi, má co říci téměř ke každému kolektivnímu chování v přírodě a společnosti. V tomto čísle se o tom dovíme v článku Vojtěcha Novotného (Vesmír 74, 492, 1995/9).

Východiskem je pojem hry (ve smyslu teorie her), což je zvlášť jednoduše definovatelný způsob interakce mezi dvěma jednotlivci – každý volí jednu z několika možných akcí či tahů, a to s vědomím (nebo nevědomím), jak bude velikost jeho výsledného zisku či ztráty ovlivněna chováním druhého. Návodu, jak volit v dané situaci (či množině situací), se říká strategie hry. U některých her lze rozlišit dva druhy akcí: sobecké (jde o maximální zisk, ztráta druhého mě nezajímá) a kooperativní (jsem připraven se o zisk rozdělit). Příkladem je vězňovo dilema ve zmíněném článku.

Toto vše velmi připomíná nejen jednání hráčů, ale všech rozvažujících bytostí. Je tu však jeden rozdíl. Zatímco hry ve smyslu teorie her mají svá přesná pravidla a hráči si mohou dovolit jen předem stanovené věci, nepodléhá chování v reálném životě žádným nepřekročitelným pravidlům – vyskytují se stále nové a nové možnosti, každou dostupnou informaci je dovoleno použít a z jedné hry lze vždy vyskočit do hry jiné (což lze ovšem chápat jako tah v nějaké metahře). V běžném životě se proto neřídíme strategiemi, nýbrž rozličnými maximy – například: “kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá″ – a místo pravidel hry formulujeme etické normy.

Tím nechci tvrdit, že by abstraktní model hry nemohl nic zajímavého o světě vypovědět. Ukazuje se dokonce, že při určitém rozšíření a zobecnění naopak vypovídá mnohem víc, než by člověk čekal 1) . Především je to případ, kdy máme před sebou rozsáhlou množinu hráčů, z nichž každý hraje partii s několika nebo mnoha partnery najednou (řekněme, že hrají tutéž hru, čili dodržují táž pravidla, mohou však mít různé strategie). Dále lze uvažovat, že jde o proces v čase – ať už to chápeme jako opakování téže hry, anebo jako jednu hru, jejíž tahy jsou rozloženy v čase (jako u šachu či na burze). Přitom počet opakování (či tahů) není předem znám, popřípadě není nijak omezen. Konečně je tu případ, kdy se titíž partneři opakovaně setkávají, pamatují se na sebe a i na to, jak s kým dopadla hra dřív. Speciálně tomu tak je tehdy, když se vše odehrává v nějakém prostoru, kde interakce jsou lokální a partneři trvalí sousedé.

Tehdy se setkáváme se vznikem kooperativního chování i tam, kde by byl antagonizmus (krátkodobě) výhodnější, bezpečnější a přirozenější. Lze to demonstrovat nejen na abstraktních modelech, ale třeba i na spontánním chování vojáků v zákopech za první světové války. Vojáci jedné strany se při střelbě přestali strefovat do vojáků druhé strany, aspoň dokud ti druzí dělali totéž. A to aniž by se obě strany předem nějak dohodly (důležitý aspekt: v zákopové válce si po dlouhou dobu čelí stejné jednotky).

Pravda, u racionálních tvorů lze čekat ochotu propustit vrabce, čeká-li holub na střeše. Zajímavé ovšem je, že ke kooperaci dochází i u nižších organizmů, u nichž žádnou velkou předvídavost nepředpokládáme. A protože v systémech s prostorovým sousedstvím se spolupráce objevuje přednostně v lokálních skupinách, lze kooperativní chování považovat za jednu z příčin vzniku složitějších struktur (jako jsou mnohobuněčné organizmy) – tedy jednotek vyššího řádu, k jejichž vlastnostem patří mimo jiné i tvar.

Tyto jednotky pak mezi sebou budou hrát již novou, vyšší hru.

Poznámky

1) Kromě zmíněného článku V. Novotného upozorňuji na (téměř bestseller) R. Axelroda “The Evolution of Cooperation″, Basic Books, 1984, a na článek v letošním červnovém čísle Scientific American (M. A. Nowak et al., “The Arithmetics of Mutual Help″, Sci. Am. 272, No. 6, pp. 76 – 81). Některé mé úvahy čerpají z těchto zdrojů.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...