Alchymie a chemie v islámském světě

Rozvoj vědeckého bádání v arabském či v širším slova smyslu islámském světě sehrál v různých obdobích středověku významnou roli. A tak arabský svět buď vlastními vynálezy islámských učenců a jejich technologickými postupy, nebo velmi často jako prostředník přenášející vědecké poznatky jiných civilizačních okruhů díky překladům do arabštiny přispěl ke kontinuitě vědeckého bádání, včetně nepopiratelného vlivu v určitém období na Evropu.

Arabský svět se v období expanze islámu, tedy zhruba od 7. století, dostával stále více do styku s oblastmi různých vyspělých starověkých civilizací. Na dvorech arabských chalífů oplývajících bohatstvím se pak soustřeďovali vedle nejrozmanitějších umělců a řemeslníků nejlepší učenci doby – Arabové i nearabové.

K rozvoji vědy na těchto dvorech přispívalo nejen bohatství nahromaděné panovníky, ale také poměrně značná svoboda bádání, jehož výsledky, zvlášť v technických oborech, nemusely být vždy v souladu s učením islámu. Velký důraz byl přitom kladen na překládání co možná největšího množství dostupných vědeckých prací z jiných jazyků do arabštiny. A tak se světu někdy dochovala v arabském překladu významná díla, která dnes v originálech již neexistují. Učenci měli možnost se díky nepřebernému množství překladů seznamovat prostřednictvím arabštiny s úrovní vědy své doby v širším kontextu, což jim pak umožňovalo dále rozvíjet s využitím získaných poznatků různá vědecká odvětví.

Jako jeden z mnoha příkladů vědecké úrovně islámského světa ve středověku nám může posloužit mimo jiné třeba alchymie. V našem evropském pojetí bývá alchymie chápána jako poněkud obskurní záležitost a spojuje se s hledáním nápoje nesmrtelnosti, kamene mudrců, přeměnou kovů ve zlato – s dobou evropského středověku. Byla chápána jako tajná nauka o proměně hmot, usilujcí o dosažení ‘zlata’ hmotného a symbolického duchovního. Současná definice alchymie uvádí: “Alchymie, prvotní forma chemie. Soubor fil. spekulací o podstatě a přeměnách hmoty, kombinovaný s empirickým experimentováním a řemeslnou výrobou, zejména kovů, léků a barviv. Alchymie umožnila objevy četných nových látek a principů dodnes používaných separačních postupů.″ (Encyklopedický slovník. Odeon, Praha 1993, str. 33.) V arabském světě to však bylo ve své době něco odlišného od pozdějšího evropského pojetí, které celou problematiku alchymie chápalo dost úzce.

Již samotné slovo alchymie je převzaté z arabštiny, kde zní al-kímijá’ (arabština ovšem převzala tento termín z řečtiny a dodala mu arabský určitý člen al). Toto slovo znamenalo vždy jak naši chemii, tak také alchymii, a to v jejich technologických aspektech. Šlo o postupy vztahující se na metalurgii, destilaci ropy, voňavek a jiných látek, ale rovněž na výrobu barviv, inkoustů, cukru, skla a mnoha jiných výrobků. Ovšem vedle technologické stránky se alchymie zabývala také problémy zabíhajícími do metafyziky a filozofie, které se týkaly například kosmu a duchovních otázek. V pozdějším evropském chápání pak byla alchymie do značné míry omezena na tuto svou druhou složku a její technologické postupy, jež byly přínosem pro rozvoj vědeckého bádání, ustoupily do pozadí.

Reakce učenců na tendence preferované později právě v evropském chápání byly v době, kdy v arabském světě vzkvétala alchymie, dost rozdílné. Třeba Džábir (8. stol.) a arabsky píšící perský lékař, filozof a alchymista známý svým svobodomyslným postojem k náboženským otázkám ar-Rází (zemřel 925), věřili v transmutaci kovů, zatímco naopak jiní, neméně významní učenci, mimo jiné Ibn Síná (Avicenna, 980 – 1037) a al-Kindí (zemřel po 870), na ni nevěřili. Ovšem oba tábory řešily svorně technické problémy a moderní průmyslová chemie jim vděčí za mnohé. Právě Džábir (známý v Evropě více pod latinizovanou formou Geber) a ar-Rází (Rhazes) představují jistě nejvýznamnější učence v dějinách chemie a chemické technologie ve středověkém islámském světě a jejich práce ovlivnily významně celé generace jak muslimských, tak v pozdější době i evropských badatelů.

Zrod chemie založené na vědeckém základě se klade zpravidla do 10. století. Zmíněný ar-Rází podal v duchu systematického přístupu arabských učenců, běžného i v jiných oborech, vyčerpávající popis materiálu používaného v alchymii v díle Kniha tajemství (Kitáb al-asrár), kde ho dělí do dvou kategorií:

• vybavení používané k fúzi (slučování) a sloužící pro různé metody ohřívání,
• vybavení pro práci s chemickými látkami (tadbír).

Do první kategorie řadí např. kovářskou pec (kúr), měch (minfach), naběračku (mil’aka), kladivo (mukassir), pilník (mibrad) a další.

Z bohatého výčtu nejrůznějšího vybavení laboratoří uvedeme také z druhé kategorie pár příkladů: destilační přístroj (ambík – toto arabské slovo převzala např. francouzština jako alambic), spodní část destilačního kotle (kar’), destilační jímka (kábila), destilační chladič bez šneku (ambík a’má’), skleněný krystalizátor (kúz), baňka (kárúra), třecí miska (mihrás), síto (munchal), lněný filtr (rávuk) atd.

Neméně důkladně rozpracoval ar-Rází metody, kdy pro různé manipulace používá známé alchymistické termíny, z nichž některé převzala později chemie ve své vědecké podobě. Tak například při destilaci (taktír) se používají destilační přístroje s křivulí a destilát se shromažďuje v destilační jímce (obrázek). Popisovány jsou takové metody jako sublimace (tas’íd), využívaná k purifikaci (istinzál) substancí, jako je síra, pražení (tašvíja), vaření nebo digesce (tabch), amalgamace (talghím nebo ilghám), filtrace (ghasl) atd.

Velmi významným technologickým chemickým postupem u muslimů byla destilace, používaná hojně při výrobě farmaceutických výrobků a při průmyslové výrobě v dobách míru i války. Jejich mistrovské umění a zkušenosti se pak dostaly různými cestami do Evropy, přičemž řada termínů v evropských jazycích je odvozena z arabštiny. Arabští učenci používali při destilaci řadu rozmanitých aparatur. Jednu z nich popsal například al-Kindí ve svém díle Kniha o chemii voňavek a destilace (Kitáb kímijá’ al-’itr va-t-tas’ida), kde se nachází i dobový nákres destilace v křivuli (rukopis je z 9. století, viz obrázek).

Muslimští alchymisté byli velmi zvídaví, a proto vystavovali každou látku řadě chemických reakcí. Vysvítá to z alchymistických pojednání věnovaných transmutaci kovů a z postupů při hledání elixíru nesmrtelnosti. Právě při těchto pokusech odhalili učení alchymisté značnou část poznatků, které dnes tvoří součást základů chemie.

Mezi významné objevy středověké chemie v islámském světě patří návod na získání alkoholu formou destilace. Původně se podle některých historiků tento postup připisoval Evropě a jeho záznam se kladl do 12. století. Je však třeba si uvědomit, že se v té době překládaly arabské alchymistické rukopisy, které obsahovaly postup při výrobě alkoholu – objev lze tedy situovat do dřívější doby, tj. asi do 10. století, kdy byl rozhodně již v arabské literatuře popsán. Využití alkoholu pro chemické, ale také pro vojenské účely je pak dále zachyceno v dílech pozdějších autorů z 12. a 13. století, ba dokonce je v arabských rukopisech té doby popsán a nákresy dokumentován přenosný zapalovač na alkohol.

Destilace se v arabském světě neomezovala ovšem jen na samotnou výrobu alkoholu, který se ostatně při chemických procesech značně uplatňoval, využívala se v hojné míře také k přípravě v arabské společnosti velmi oblíbených voňavek, růžové vody a rostlinných olejů (obrázek). Tato výroba je pokládána ve svém rozsahu a využití za původní výrobu typickou právě pro islámský svět, protože něco podobného není v dřívějších starověkých civilizacích v takové míře doloženo. Vedle zmíněného díla al-Kindího, které obsahuje 107 metod a receptů, existuje řada pozdějších prací, např. al-Džaubarí v Knize odhalování tajemství (Kitáb al-muchtár fí kašf al-asrár) ze 13. století popisuje mimo jiné přípravu růžové vody (obrázek). Rozkvět výroby voňavek a kosmetických přípravků byl zřejmě odrazem zlepšující se životní úrovně tehdejší prosperující společnosti. Dokladem toho je třeba i ta skutečnost, že na přelomu 8. a 9. století si slavný zpěvák a hudebník v muslimském Španělsku Zirjab otevřel opravdový salon krásy, kde mohli zákazníci získat poučení, jak používat kosmetické přípravky a zubní pastu, jak se česat, popřípadě jak se zbavit nadbytečné váhy.

Ropu, která je dnes velmi důležitou surovinou, využívali nejrůznějším způsobem Arabové již dávno jak pro válečné účely, tak i v každodenním životě. Arabští učenci nazývali surovou ropu ″černou naftou″, a to bez ohledu na skutečnou barvu, neboť některé druhy jsou v přírodní podobě světlé. Postup destilace je výborně popsán v arabských spisech, zvláště v Knize tajemství tajů (Kitáb sirr al-asrár) ar-Rázího, která je asi z 9. století. Tam se dozvídáme, že se černá nafta nejprve mísila s jílem nebo se salmiakem, až vznikla “kaše podobající se husté polévce″, a teprve pak se destilovala. Ložiska ropy, která se stala také obchodním artiklem, se nacházela podle dochovaných záznamů na různých místech: v Baku, v Iráku u Tigridu, na Sinaji a jinde. Chemici ji využívali například jako palivo do lamp, jimiž se zahřívaly zvláště chemické látky, které bylo třeba ohřívat jen málo. V lékařství se ropa využívala mimo jiné k potírání velbloudů majících prašivinu.

Znalosti o vlastnostech ropy a jejích lehkých frakcích destilace byly v islámském světě značné. Arabští učenci věděli, že každá taková frakce má schopnost se vznítit působením pouhého pohybu. Existovaly přísné předpisy týkající se jejich destilace, skladování a použití. Byla známa příprava “ropné esence″ (tj. petroléteru) a například Abu-l-Chajr al-Hassání (16. stol.) popsal v díle Zářící hvězdy (an-Nudžúm aš-šárika) přípravu nepropustného nátěru, kdy se smísila pryskyřice s petroléterem.

Testování ropné esence bylo popsáno takto: “Nalijte kapku na list bílého papíru, položte na slunce a pozorujte. Spatříte-li stopu oleje podobnou stopě jiných olejů, je to směs a špatná látka, která by vše pokazila. Nezanechá-li však na papíře žádnou stopu, je to dobrá a čistá látka, nalejte ji do skleněné nádoby, kde ji uchováte.″

Postavení vědy v arabském světě v období jejího rozkvětu nebylo samozřejmě ničím novým, jak nám to dokládá třeba helénistická věda, která rovněž přejímala technické a vědecké znalosti předchozích civilizací (babylónské, egyptské aj.) a dále je rozvíjela. Centrem vědecké činnosti byly muzeum a knihovna v Alexandrii, založené koncem 4. stol. př.n.l. Badatelé měli vedle pravidelného platu bezplatné ubytování a stravu a k dispozici přes 700 000 spisů.

Závěrem snad jen pár slov o tom, proč v pozdější době začala arabská věda, a tedy také alchymie, upadat. K rozvoji vědy přispěly zpočátku vedle jiných faktorů nepochybně politická stabilita a hospodářská prosperita velké říše. Původně jednotný státní celek (chalífát) se však později v důsledku různých vlivů rozpadl a najednou se na podporu vědy nedostávaly prostředky. Nejistota, rozdrobenost a války zničily původní prosperitu, chyběli moudří a dostatečně bohatí panovníci, kteří by význam vědy chápali a měli potřebné prostředky na její financování. Zůstala jen slavná minulost arabské vědy a v jejím rámci té části alchymie, která zvlášť svými technologickými postupy k vědě také ve své době přispěla (obrázek).

Bylo by jistě nesprávné přisuzovat arabským učencům všechny možné objevy v chemii. Na druhé straně je nepopiratelná jejich úloha při shromažďování znalostí dosažených jinými předcházejícími civilizacemi a při jejich dalším rozvíjení, což umožňovalo opět další přenášení. A jestliže v arabském středověku chemie a alchymie vlastně tvořily jeden celek, můžeme s určitou nadsázkou říci, že v každém moderním chemikovi je kousek alchymisty.