Přece jen se asi zlepšuje k horšímu

“Paní Tichá zmínila...″ Jste si jist, že to bylo řešení uspokojivé? Přání nemůže nahradit kritickou diskusi. Už proto necituji.

A teď k věcem vážným. Píšete, “...že ve vztahu k fyzikálním teoriím je celá záležitost zcela irelevantní. Důsledky fyzikálních teorií totiž netvoří směs pravdivých a nepravdivých tvrzení. Skládají se naopak (s velkou pravděpodobností) výhradně z nepravdivých tvrzení″. Tak tohle právě nejde a o tom byl můj článek. Důsledky nepravdivé teorie tvoří směs pravdivých a nepravdivých tvrzení, dokonce fifty–fifty. Řešení by bylo: zakázat pravdivé důsledky teorií; myslíte že by to bylo řešení uspokojivé?

Zkusím to ještě jednou: Je-li nějaká teorie nepravdivá, obsahuje nějaký nepravdivý důsledek, řekněme f. Pro libovolné tvrzení této teorie, řekněme x, je f ş x (logická ekvivalence) zaprvé důsledek této teorie, který je zadruhé pravdivý, je-li x nepravdivé, a zatřetí nepravdivý, je-li x pravdivé. A tak s každým nepravdivým důsledkem tam máte důsledek pravdivý a vice versa. David Miller to pokládá za nejjednodušší důkaz toho, o čem jsem ve svém článku psal. Na straně 456 uvedu ještě pěkný Millerův příklad na (ne)porovnatelnost teorií, tentokrát co se jejich predikcí týče. A teď něco zcela vážného a závažného . Dovoláváte se Poppera a jeho principu falzifikace. Háček je v tom, že Popper říká přesný opak toho, co vy. Pro vás je (fyzikální) teorie horší, je-li snadněji falzifikovatelná. U Poppera je to přesně obráceně: teorie je lepší, je-li snadněji falzifikovatelná. Je to přímo jádro jeho učení a věnoval tomu celou slavnou knihu Logic of Scientific Discovery. Plyne to už z jeho sloganu“the more a theory forbids, the more it tells us″ (čím více teorie zakazuje, tím více nám říká). V kapitole Degrees of Testability téhož díla píše explicitně: “Now theoretical science aims, precisely, at obtaining theories, which are easily falsifiable″ (teoretická věda usiluje přesně o získání teorií, které jsou snadno falzifikovatelné).

Dále píšete: “Teorii, jejíž falzifikace je principiálně vyloučená, můžeme pokládat za smysluprázdnou.″ To je staré pozitivistické dogma, proti němuž Popper celý život bojoval. Hned na prvních stránkách citovaného díla píše: “It is therefore a sheer myth (though any number of refutations of my theory have been based upon this myth) that I ever proposed falsifiability as a criterion of meaning″ (Je tudíž čirým mýtem [ačkoli mnoho vyvrácení mé teorie bylo založeno na tomto mýtu], že jsem kdy navrhoval falzifikovatelnost jako kritérium smyslu.) Korunu (českou) tomu nasadila překladatelka Popperovy autobiografie, kde se píše: “Navzdory tomu, že jsem výše uvedené myšlenky vyjádřil velice zřetelně v knize Logik der Forschung v roce 1934, kolovaly o mých názorech různé legendy. (A stále kolují.) Za prvé, že jsem zavedl falsifikovatelnost jako významné kritérium, nikoli jako kritérium demarkační.″ Že by se Popper zlobil na ty, kteří jeho největší objev pokládali za významný? V originále ovšem je “meaning criterion″ (kritérium smyslu).

Zvykl jsem si už na to, že když se někdo vehementně dovolává Poppera, říká přesný opak toho, co Popper. Zvláště pak ti, kteří se zapřísahají, že Poppera četli. A to jde o filozofa, který píše zcela jasně, zřetelně a jednoduše. Co potom lze očekávat u filozofů, kteří se zabývají otázkami delikátnějšími?

(Z časových důvodů jsme nestihli tuto odpověď zařadit do červencového čísla. Red.)