Chryzantéma, meč a zrcadlo

Před padesáti lety vzbudila značnou pozornost kniha americké antropoložky Ruth Benedictové – Chryzantéma a meč, v níž se snažila postihnout étos japonského národa, jak vyplynul ze stoleté zkušenosti vzájemného poznávání obou zemí. Představa, kterou původně měla předválečná Amerika o Japonsku, se totiž ukázala být tváří v tvář jeho vojákům naivní a pocit konkrétního ohrožení vlastní existence vyburcoval potřebu jeho hlubšího poznání. Práci zadala významné odbornici armáda, s nepokrytým zájmem poznat nepřítele tak, aby mohl být přemožen. Armáda potřebovala odhadnout reakce protivníka, který po celou válku šokoval nepředvídatelným chováním. Poprvé v dějinách a pod tlakem nutnosti přiznali příslušníci elitní euroamerické kultury možnost jiného systému hodnot, který má na svém vrcholu protiklady natolik rozdílné, že je symbolicky vyjadřuje křehká květina a smrtící zbraň. Je známo, k čemu dospěla aplikovaná antropologie v případě Japonska a jak si z jejích závěrů vyvodila řešení americká armáda. Výsledky bádání však měly hlubší dosah v různých odvětvích společenských věd, dokonce se zdá pravděpodobné, že posun zájmu o japonskou společnost od původního zaujetí uměním vznikl právě po studiích Japonska – jakožto zdroje úplně jiné vize světa –, která vyprovokovala válka.

Stále hlubší ponor do studia však postupně odhaloval i nedostatečnost vyjádření Japonska v symbolických protikladech. Ty byly na místě jen tam, kde se srovnávaly modely chování Japonců doma a v okupovaných zemích. Ostatně je patrné, že země bez přímé zkušenosti japonské okupace – a sem patří i ta naše – stále vnímají Japonsko jako estetickou kulturu (respektive dokonalou techniku v estetických obalech) a je pro ně i nadále chryzantémou, ať si tvrdí Američané cokoliv.

Ale ani mezi vojáky, kteří strávili nějakou dobu v japonských zajateckých táborech a lze tedy říci, že žili – byť v improvizovaných podmínkách – zahrnuti do struktury japonské společnosti, nenašly černobílé symboly chryzantémy a meče správnou odezvu. Postoj vyjádřený hodnocením, že věci je možné dělat dobře, špatně nebo japonsky, jak si s trpkým humorem zajatci ulevovali v těžkých situacích, demonstroval sice despekt, ale zároveň i úžas nad možností jiného řešení, i když jdoucího za hranice okamžitého chápání. Z těchto amerických vojáků se někteří do Japonska po válce vraceli, aby se dopátrali pravdy v buddhistických klášteřích, a spousta se jich také potulovala v padesátých letech Amerikou jako beatnici, to jest lidé, kteří doufali tutéž odpověď nalézt bez klášterního tréninku. V Evropě pocit jakéhosi obráceného způsobu myšlení kdesi v zemích za devaterými horami a řekami vznikl už daleko dříve, víc jak před sto lety, ovšem jen v oblasti umění a snad také v literatuře, v příbězích pro nejmenší.

Knížka Alenka v kraji divů a za zrcadlem vzbudila původně zvědavost přemítajících dospělých kvůli důvodům svého vzniku. Proč ji asi autor, který viděl svět z opačné strany, napsal pro děti? Domníval se, že jsou dospělí jinému vidění reality nepřístupni? Jako levák přirovnal totiž svou zkušenost k vidění v zrcadle. Děti, které se leváky narodily, vskutku chtějí číst a psát zprava. Učitelé je pak musí naučit, že jak k hotovému textu, tak i k nepopsaným stránkám, se ve třídě (a v naší kultuře) přistupuje od okna a nikoliv ode dveří, jak by levákům připadalo přirozené. Píší pak, patřičně poučeni, podivně zkroucenou levou rukou, pod jejímž jen mírně zvednutým loktem dovolí prodírat se světlu. V době, kdy Lewis Carroll knihu psal, levákům se tento způsob psaní netoleroval. Museli psát pravou rukou, protože náš svět je stvořen pro vnímání zleva, odkud je také osvětlen a v logice poznávání je správný postup od známého k neznámému. Je ale také možné, že doma bez učitelského dozoru psali někteří lidé levou a že takto byla stvořena i Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Číst se však musela zleva, protože knihy se na západní polokouli jiné nedělají. Teprve přeložena do jazyků z polokoule východní, mohla být vnímána zprava, jak byla autorem vymyšlená. Kdyby ji překladatelé psali ručně, nemuseli by si stínit – jsouce leváky, a ani by psané nerozmazávali – jsouce praváky, ježto se na východě psalo odnepaměti štětcem drženým shora (přesně tak, jak drží tužku leváci) a zásadně zprava doleva. Skutečnost ve svých příbězích nechávali orientálci osvětlovat vždycky shora, jak ostatně činí všichni intelektuálové jiné než euroamerické provenience dodnes.

Opravdu nevím, jestli Lewis Carroll byl nebo nebyl na londýnské výstavě v roce 1862, od níž se odvíjí zájem Západu o Východ, ale bylo to prostě ve stejné době, kdy se v Evropě začaly rodit myšlenky, že všechno může být i obráceně. Existence říší za zrcadlem se nesměle drala na světlo zpod zvednutého lokte leváků, kterým se právě začalo dovolovat psát, jak se jim zdálo být přirozené. Ostatně, malování je starší než psaní a spousta malířů viděla svět jinak, a proto malovala levou rukou. Pozná se to dnes podle toho, odkud dopadá na obraz světlo. Proto se mi zdá, že ne náhodou si do západní kultury razilo cestu jako první východní umění. Svět se sice točí od západu k východu, ale přesně opačně se odehrálo osídlování Evropy. Všechny národy připutovaly z východu. Stěhováni se dělo jaksi proti pohybu Země a s ním se stejným směrem šířila i kultura.

Země vycházejícího slunce, objevená Západem vlastně již potřetí skoro současně s příběhem, v němž Lewis Carroll dovolil Alence propadnout se do ní králičí dírou, se rozkládá na ostrovech umístěných skoro naproti ostrovům Velké Británie, jenže na východní straně zeměkoule. Lidé tam žijí v domech, v nichž je pořád šero a svět hraje za matnými stěnami stínové divadlo. Tak ho vnímají oči sotva procitnou a stejným se jim jeví i život sám. Západu sdělili svou zkušenost uměním “prchavého života″. Skutečnost je v něm zastřená neurčitostí odehrání – bylo to tak, nebo se mi to jen zdálo? Nejistý je děj a pochybný je čas. Dávno? Nebo snad včera? Ale ne: všechno se možná teprve přihodí. Jisté není nic, ale důležité je, že skutečnost vypráví vždy ten, kdo ji sní. Dřevořezy FIokusaje a IIirošigeho, interpretující svět štětci “bláznivých kreslících starců″ – způsobily obrat v evropském malířství. A nejenom v něm. Alenka se v určitém okamžiku rozhodla podívat za zrcadlo. Takto vyprávějí evropský příběh fuzzies-trubadúři postmoderního světa, následníci beatniků a hippies, jinak však popletové vnímající svět obráceně, v zájmu úsilí o jeho pochopení.

Myšlenky se v Japonsku zpravidla netříbí v konverzaci a z toho důvodu nosili vždy ti, kteří je měli právo prosazovat, meče.

Japonsko je zvláštní. Samo poznávalo Evropu pěkně po svém – zvolna, netoužilo totiž ji pochopit, ale použít z ní to, co se projevilo být užitečným. Tři sta let si z ní kousek po kousku uždibovalo, cizí věci, které jsou odjakživa tabu, před přijetím vždycky podrobilo nevyhnutelné rituální očistě, aby je až poté dokonale vsálo. Samo však kromě náhledů do umění (a tím trochu do jiného vnímání světa), nic nevydalo. Evropa svým jměním plýtvala a z pozice naprosté nadřazenosti nepovažovala za nutné, aby se něco z cizích kultur učila. Z Evropy odplouvali objevitelé nových světů většinou na západ, vždy dál a ještě dál, až se dostali do Japonska z východu, velkou oklikou, ale to se mezitím z některých stali Američané. Ti se pochopitelně nepamatovali ani na Cipango Marca Pola, ani na pohany, kteří zabili misionáře Františka. Měli za to, že našli zcela novou zemi. Vzhledem k tomu, že objevili sice totéž, ale z druhé strany, lze jim dát částečně za pravdu.

Umění, poezie a mnohem bližší vztah k přírodě – to bylo Japonsko vnímané americkýma očima po svém otevření. Popisovaly ho tak děti ze smíšených manželství Američanů a Japonek – jako vždy při sbližování kultur první dokonalí, i když zaujatí informátoři. Je to prý jemná kultura, v níž znakem císařského rodu je chryzantéma. Symbol vyjadřující poetickou mluvou podstatu Japonska. Šestnáct okvětních lístků křehké bílé květiny má ve znaku bůh sestoupivší na ostrovy, které skanuly jako pár kapek z kopí jeho předků. Chryzantéma je něžná poetická bytost, vyjevuje city, které jsou důležitější než myšlenky a je proto vhodná i ke komunikaci místo jazyka. Květomluva je vyjádřená v jazykových hrách verši, přičemž ten, kdo je tvoří, bedlivě sleduje odraz citů ve tváři adresáta, aby mohl sdělení dotvářet podle tušeného přání. Udělá je kladným či záporným, podle toho, co si příjemce přeje slyšet a touží-li sám upřesnit, co se mu líbí, vyjde autor vstříc nakonec položeným otazníkem, o jehož existenci rozhodne až tehdy, kdy si je jist touhou partnera vypovídat o svých citech, přáních a představách samostatně.

Konverzace probíhající napodobením básnických turnajů na dvoře japonských císařů a modelovaná takto jako společenská hra s poezií může cizince uvádět v zoufalství. Nikdy nedokáží přimět japonského partnera k přímé odpovědi. Nikdy nezjistí, co si myslí, protože hlavní starostí Japonce při rozhovoru je ukázat, že je ochoten přijímat city druhého a vycházet jim vstříc podle okamžitého naladění. Chce být ve spojení s lidskou bytostí kladným poutem, neboť nic není důležitější než harmonie a k ní se dospěje jen spokojeností všech se vším, hlavně však s místem, které je jednomu každému na světě dopřáno.

Představu o Japonsku jako chryzantémě pěstovali Američané až do války v Tichomoří. Teprve zde se utkali s nepřítelem v jiném než básnickém souboji. Je to zvláštní, ale až tehdy si všimli, že myšlenky se v Japonsku zpravidla netříbí v konverzaci a z toho důvodu nosili vždy ti, kteří je měli právo prosazovat, meče.

Není pochybností o tom, že takto bylo Japonsko vnímáno v Evropě i Americe prvních pár desítek let osvícené éry Meidži, která se otevřela v roce 1868, a je vnímáno doposud v těch zemích, které neučinily přímou zkušenost s válkou, v níž by se s Japonskem střetly jako protivníci.

V tomto období, které nastalo poté, co se Japonsko otevřelo světu, bylo samurajům zakázáno nosit na veřejnosti zbraně a charakteristické účesy, které bývaly legitimací k opásání se meči. Samurajský chlapec tento účes jako sedmiletý začínal nosit po své iniciaci, jejíž významnou součástí bylo také obdržení dvou mečů. Hlásal tak celým zevnějškem nejen svou příslušnost k nejvyšší vrstvě, ale i odstup od nižších, v nichž nosit zbraně bylo zakázané. Nezbytně však nastal okamžik, kdy nošení mečů začalo být nevýhodou, neboť dávalo najevo opovržení obchodem a bránilo tak podnikání. Samurajové se pak rádi a dobrovolně vzdali formálních výsad ozbrojené elity. Přestali nosit meče i copy a peníze, které za své výsady obdrželi jako kompenzaci, vsadili do podnikání. Zůstali na vrcholu pyramidy, kam začalo konečně plynout i bohatství, formálně již neodlišeni, a tudíž jakoby neviditelní. Japonsko je prý zemí bez vrcholu. Zdánlivě. Když vstoupilo Japonsko do světa, uspořádalo ho prostřednictvím špiček z bývalých samurajů podle domácího modelu, takže sebe vnímalo na samém vrcholu pyramidy a z toho titulu si osobovalo i právo na ozbrojení. Místa pro ostatní země byla v hierarchii pod ním, proto se jako ve válce poražené měly podřídit, zaujmout tak svá patřičná postavení v zájmu vesmírného ekvilibria.

Američané se dobrali kdysi přesvědčení, že změnu tohoto myšlení přivodí porážka, při níž nebyly nejdůležitější atomové bomby, ale poválečný diktát nařizující zákaz armády. Japonsko, které sebe vnímalo jako nejvýše postavené, bylo totiž nebezpečné; jsouc po zuby ozbrojené, ale jinak, zbavené armády, zcela neškodné.

Bylo by zajímavé vědět, jak se strukturální přeměna světa, Američany tak důmyslně připravená, odehrála i v myslích Japonců. Nakolik pojali ztrátu zbrojní potence jako obdobu odložení mečů, což před sto lety učinili samurajové rádi a dobrovolně, protože z vlastního popudu. Tehdy z prostého důvodu – zdálo se jim výhodnější podnikání a dosažení pozice bohatstvím, ne bojem. Z tohoto úhlu viděno, nemůže znamenat konec války prohru Japonska, ale dobu zaujímání vrcholové pozice ve světové hierarchii – pouhou variantu známé samurajské hry na odložení mečů z konce 19. století. Jen tak je možné pochopit, že hroznou pohanu porážky Japonsko neřešilo tehdy sebezničením. Jako takovou ji nevnímalo. Z japonského pohledu nebyla válka ani porážkou, ani vítězstvím. Samurajská čest byla jen odložena spolu s meči a začala soutěž o prvenství na světových trzích, pro změnu jinými, ale už jednou – v epoše Meidži – vyzkoušenými zbraněmi.

Japonská vize světa se nyní, padesát let po válce a za užaslého zadržování euroamerického dechu, přecejen naplňuje. Zkušenost Evropy i Ameriky se po tolika letech poznávání cizí země vejde nakonec do jedné věty. Myšlení nemusí být nutně z protikladných tezí, řešení není jen buďto-anebo a ani Japonsko nelze vyjádřit pouze chryzantémou či mečem.

Má-li Japonsko samo sebe připodobnit k nějakému symbolu, je to snad zrcadlo, v němž se jakoby zhlíží Evropa s britskými ostrovy. Zrcadla jsou dušemi předků a ukazují potomkům jejich skutky. V Japonsku jsou zrcadla současně i symboly božstev – tj. předků významných lidí. Hlavní zrcadlo v šintoistické svatyni v Ise představuje duši bohyně Amaterasu, jejímž potomkem je císař. Jen on se smí na svou duši podívat a snad podle její podoby i sám posuzovat své skutky. Tohoto výsadního práva jediné živoucí bytosti se nevzdal, ani prohlášením, že není bůh. Dál zpytuje svědomí Japonska jako své vlastní. Co si přitom myslí, nikdo neví, ale možná i u něj je hlavním pocitem v okamžiku poznání údiv, jak je vyjádřen v jedné, už tisíc let staré básni od Kakinomoto no Hitomarua.

Zrcadlo jasné!–

Ostrý v něm obraz

studeným světlem rýsován:

ten, jehož vidím stát proti sobě,

kdo je ten starý, neznámý pán?

Studia paedagogica 11, Výchova a vzdělání v pozdní době (pamětní spis k životním a pracovním jubileím prof. PhDr. Radima Palouše, dr.h.c.), s. 82. Vyd. Pedagogická fakulta UK, Praha 1995