Základní výzkum na vysokých školách

Současní aktivní vědci prožili většinu svého života v systému, v němž základní výzkum na vysokých školách byl pouhou proklamací. Co se změnilo? Již nepíšeme prosebné dopisy svým přátelům v zahraničí o několik gramů běžné chemikálie. Můžeme plánovat pokusy, o kterých se nám před pěti lety ani nezdálo. Publikujeme hned po dokončení experimentů. Skončila poklidná selanka a řada z nás pocítila poprvé v životě potřebu organizovat si čas. Drasticky omezujeme aktivity mimo laboratoř. Již nepíšeme přehledné články, neztrácíme čas opisováním publikací do monografií. Náš čas již není tak volně k mání, můžeme dělat to, co umíme a co nás baví. To vše se stalo tím, že budoucí finanční zabezpečení ústavu či laboratoře souvisí s dnešní úspěšností naší práce. Až potud dík grantovým agenturám, které alespoň někde vnesly do umírající vědy život.

Grantové financování přineslo i problémy. Část z nich vzniká pouze tím, že se to teprve učíme. To se změní a obě strany, agentury i navrhovatelé grantů, záhy získají profesionální zručnost. Několik problémů se však samo nevyřeší:

• Grantové prostředky alokované na jeden projekt jsou podstatně nižší než finanční zajištění obdobného projektu v zahraničí. Z databáze grantů NIH, která je přístupná po Internetu, jsem vybral 14 grantů různých svých kolegů, jejichž práci i laboratoře znám. Jsou srovnatelné s prací naší skupiny. Publikujeme ve stejných časopisech, jsme zváni na stejná zasedání. Průměrně bylo na grant přiděleno 280 000 dolarů, což je něco přes 8 milionů korun. Náš projekt zhruba stejného rozsahu je řešen za méně než dva miliony (přičemž byla, k naší nemalé radosti, zakoupena základní investice s cenou přes milion korun). Nakupujeme za stejné ceny, někdy i dráž. Nedostatečné financování nutí některé z nás projekty drobit a žádat u několika agentur. To není hamounství, ale holá nutnost. Navíc některé instituce samy rozhodly peníze určené původně na vědu pro všechny v instituci rozdělovat grantovým způsobem (Grantová agentura Univerzity Karlovy). Pak jakékoliv sčítání počtu grantů ztrácí smysl. Situace navíc zdržuje. Kvalitní grantová žádost vyžaduje pro pouhé napsání a vyplnění nezbytných formulářů alespoň dva týdny času, roční hlášení alespoň tři dny.

   

  Některé položky grantu jsou stále považovány za jakousi neslušnost. Např. cestovní výdaje. Když cestovní náklady na průměrný kongres v USA jsou zhruba 40 až 60 tisíc korun a na kongres v Evropě nejméně 20 tisíc na osobu, tak částka na cestovné převyšující 100 tisíc není přemrštěná. Doby, kdy nás zvali jako chudé příbuzné z Dálného východu, jsou chválabohu pryč a mezinárodní kontakty jsou pro racionální a úspěšné řešení projektu nezbytné.

• Rozčlenění grantových prostředků na investiční a neinvestiční. Investičním je veškeré vybavení laboratoře. Spotřebovávání financí na “spotřební materiál″ v nedokonale vybavené laboratoři je mrháním peněz daňových poplatníků. Nechybějí jen nějaké extravagance, o kterých by člověk předpokládal, že je dobré je plánovat, ale chybějí váhy, mrazicí boxy, termostaty, centrifugy, spektrofotometry. I počítač dnes patří k základnímu vybavení, stejně jako kopírka. Nynější předpis členící finanční prostředky je škodlivý. Řešení spočívá buď v odstranění předpisu, nebo ve změně názoru na to, co je to investice.
• Mzdové prostředky. Ve světě často i velmi kompetentní vědci mají mzdu z grantových prostředků. To mimo jiné umožňuje výměnu dobrých za lepší. U nás se z grantu ještě tak přilepší penzistovi a platí se “odměny″, jejichž funkce mi nikdy nebyla jasná. Těch dneska několik málo tisícovek je však příjemných. Pro světovou vědeckou komunitu je charakteristická mezinárodní migrace Ph.D. studentů a ″postdoků″. Ti jsou placeni z grantů, nebo je z grantu přidáno k jejich stipendiu. Nesporně odvedou velký díl práce při řešení projektu, jinak by jim nikdo peníze nedával. U nás je tato možnost omezená. Zhola nemožné je přijmout studenta ze zahraničí. Jsou prý jakési mezistátní smlouvy, které umožňují, že to nejde. Vědu však neposunují dopředu vousatí profesoři z knížek Jaroslava Žáka, ale čínští “postdoci″ z Harvardu. Na jedné straně staromilecky lkáme nad tím, že naši nejlepší mladí odjíždějí do zahraničí, a na druhé straně se uzavíráme nejlepším mladým odjinud. Řešením je odstranit brzdicí předpisy a rychle přepracovat již nefunkční mezinárodní kulturní dohody.
• Vztah vysokých škol a grantového systému. Nositel grantu všude ve světě platí své mateřské instituci. Našich obvyklých 10 % z grantových prostředků je směšná částka. My však dostáváme tak nejvýš střechu nad hlavou, teplo, světlo a nářky ekononomického oddělení. A to fakultám zůstává nemalý majetek zakoupený z grantových prostředků. Dokud administrativa vysokých škol nezačne aktivně nositele grantů podporovat a poskytovat jim přiměřené a zaplacené služby, dotud se věda na vysokých školách ještě úplně nezabydlila.
• Únik financí z grantů mimo vědu. Chápu učitele, jehož ústav má málo financí na výuku studentů, že použije grantové prostředky pro praktická cvičení. Chápu lékaře, že z grantu nakoupí katetry. Chápu, ale nesouhlasím. Umíme mistrovsky vytloukat klín klínem. Grantové agentury tu však nejsou od toho, aby zalepovaly díry ve financování školství nebo zdravotnictví. Studenti i pacienti mají prospěch z řešení vědeckého projektu ve zcela jiné a důležitější poloze.